Předseda Zvláštní komise pro veřejnou diskusi o nanotechnolgiích Jean Bergougnoux stačil na veřejné schůzi v Lyonu jen pozdravit: „Dobrý večer všem.“ Pak se sálem rozeznělo bušení, pískot a výkřiky ekologických aktivistů. Vydrželi dělat bengál celou hodinu a schůze musela být zrušena. Stejně dopadla setkání vědců s veřejností v Grenoblu nebo Rennes. Ekologičtí aktivisté mají jasno, diskutovat o nanotechnologiích nechtějí a nikomu to nedovolí.

Nanotechnologie už razantně vstoupily do našeho života. Částice nanometrových rozměrů mají řadu překvapivých vlastností, které větší částice téhož materiálu nevykazují. Nanomateriály se nabízejí k využití v medicíně, energetice i výpočetní technice. Efekty nanosvěta jsou pro laika těžko pochopitelné. Proč se zlato v částečkách o průměru 50 nanometrů chová jinak než tentýž kov v částicích o průměru desetiny milimetru? To se vědcům jen těžko vysvětluje ve společnosti, kde je ostuda neznat obsah posledního dílu televizního seriálu, ale není ostuda neznat Thaletovu větu nebo princip Dopplerova efektu.

U nanomateriálů vstupují do hry komplikované jevy ze světa fyziky, jež nejsou na první pohled zřejmé a často se vzpírají tomu, co většina lidí považuje za „zdravý selský rozum“. Z informací o nanomateriálech si takový člověk odnese většinou jen dojem, že v nanosvětě je všechno nějak jinak. Vědci se nijak netají tím, že nás v nanosvětě kromě příjemných překvapení čekají i překvapení nepříjemná. Nanočátice mohou doručit lék do koronárních tepen kardiaka a tam jej po dlouhou dobu cíleně uvolňovat. To je ta přívětivější tvář nanosvěta. Tu odvrácenou představuje například skutečnost, že uhlíková nanovlákna mohou v plicích myší způsobit podobnou neplechu jako vlákna azbestu.

S nanočásticemi a nanotechnologiemi je to stejné jako s každou jinou technologií. Můžou nám hodně přinést, ale nejsou prosty rizik. Ostatně už o jedné z nejstarších technologií – ohni – se traduje, že dobrý sluha a zlý pán. Naše rozhodnutí, zda ji využijeme, je vždycky kompromisem mezi přínosy a riziky. Například silniční dopravu využíváme za cenu zhruba devíti stovek lidských životů ročně a zatím nikdo nevystoupil s razantním požadavkem na její absolutní zákaz. Také zákaz ohně zjevně při hlasování v jeskyních mezi našimi pravěkými předky neprošel.

U technologií, jejichž přínosy nejsou (zatím) tak zřejmé jako u silniční dopravy nebo ohně, nedá ekologickým aktivistům velkou práci vystrašit veřejnost jejími reálnými i hypotetickými riziky. Obvykle nabídnou jednoduchý hrůzostrašný příběh, jehož pravdivost je většinou pohybuje v rozmezí od 0 do 50 %. Ten začne kolovat internetem a nakonec pronikne i do masových sdělovacích prostředků. Jakmile je jednou džin strachu a pochybností vypuštěn z láhve spekulací, nikdo ho už zpátky nevrátí.

Genoví inženýři by mohli vyprávět. Co je jim platné, že geneticky modifikované bakterie vyrábějí inzulín nebo že geneticky modifikované kozy dojí mléko s lékem chránícím pacienty před vznikem životu nebezpečných krevních sraženin. Na každém jen trochu zelenějším webu se může člověk dočíst, že nás geneticky modifikované organismy do jednoho vyhubí podobně jako trifidi ze slavného románu Johna Wyndhama. Tak zvaná „zlatá rýže“ by mohla ročně zachránit zrak asi čtvrt milionu dětí, které oslepnou z nedostatku beta-karotenu v potravě. Bohužel, ekologičtí aktivisté nejprve dohnali soustředěnými útoky jejího autora Ingo Potrykuse k infarktu a následně na dlouhé roky zablokovali její pěstování. Žádná lež není dost velká, aby se nedala proti zlaté rýži použít. Odpůrci zlaté rýže například rádi a do omrzení opakují kalkulaci, podle které by dítě muselo pro pokrytí potřeby beta-karotenu sníst šest kilo zlaté rýže. Okázale ignorují fakt, že jsou už několik let k dispozici linie zlaté rýže, které obsahují dost beta-karotenu ve dvousetgramové porci.

Nanotechnologiím hrozí totéž. Touha ekologických aktivistů kontrolovat chod věcí, ať to společnost stojí cokoli, je tak silná, že pokušení útoku na nanotechnologie nedokážou odolat. Jen naprosto naivní člověk uvěří proklamacím aktivistů, že stojí o diskusi s vědci. To je přesně to, co nepotřebují. Jasně to dokazuje poslední vývoj událostí ve Francii. Tam se vědci pokusili uspořádat otevřenou veřejnou diskusi o přínosech a rizicích nanotechnologií a předseda Zvláštní komise pro veřejnou diskusi o nanotechnolgiích Jean Bergougnoux stanovil cíle diskuse následovně: „Tato diskuse musí informovat veřejnost o komplexních problémech nanotechnologií, musí dovolit veřejnosti, aby představila svá očekávání i své obavy, a musí upozornit zodpovědné činitele na to, jakou mají zodpovědnost.“

Zdálo by se, že Bergougnoux už nemohl vyjít odpůrcům nanotechnologií více vstříc. Mítinky v Grenoblu, Lyonu a Rennes ukázaly, že to byl omyl. A následujících čtrnáct plánovaných mítinků po celé Francii to jen potvrdí. Odpůrci nanotechnologií dovolí jen „nanodiskusi“. V tom jsou důstojnými dědici Jaroslava Haška, který s oblibou říkal: „Co je mi do pravdy, když ji nemám já!“

Věda a vědci bývají viněni z arogance vůči veřejnosti. Lyonská „nanodiskuse“ je hmatatelným důkazem toho, že pro současnou společnost je typický fenomén přesně opačný – arogance veřejnosti vůči vědě.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora