Proč je lepší být ateistou? S menší pravděpodobností zneužijete dítě a uříznete hlavu rukojmímu.

“Kdo věří v Boha, je mravnější a lepší člověk než ateista. Víra je ’morálním kompasem’, který v nás vzbuzuje milosrdenství, velkorysost, soucit, odpouštění, toleranci, schopnot dělit se s ostatními a řadu dalších dobrých vlastností,” slyšíme často. Studie publikovaná v americkém odborném časopise Current Biology ale ukazuje, že tahle všeobecně rozšířená představa není pravdivá.

Profesor Jean Decety (neurovědec z University of Chicago) vzal reprezentativní vzorek 1100 dětí ve věku 5 – 12 let z USA, Číny, Kanady, Jordánska, Turecka a Jižní Afriky vybraných tak, aby pocházely z křesťanských, muslimských a ateistických rodin. Podrobil je dvěma psychotestům:

1. Děti dostaly za úkol rozdělit se s ostatními o třicet samolepek s tím, že si samy podle svého uvážení mohou část samolepek nechat. Ukázalo se, že křesťanské a muslimské děti se dělily významně méně (nechávaly si výrazně více samolepek) než ty ateistické. Náboženské děti jsou tedy méně altruistické (méně myslí na ostatní) než ateistické děti.

2. Děti zhlédly video, na kterém jiné dítě někomu ubližuje (strká do něj). Pak měly určit, jak o jak velký “prohřešek” šlo a jak moc za něj má být “viník” potrestán. Tady se výsledky lišily. Muslimské děti prohřešek hodnotily jako horší než ateistické děti a požadovaly vyšší trest. Křesťanské děti prohřešek sice také hodnotily jako horší než ateistické děti, ale nepožadovaly vyšší trest. Náboženské děti jsou tedy méně tolerantní než nenáboženské děti, a v případě muslimů i více trestající. Nenáboženské děti jsou obecně tolerantnější a mají větší sklon odpouštět.

Síla etického licensingu

Experiment prokázal, že mravnost lidského jednání nezvyšuje náboženská víra (jak nám říká “zdravý selský rozum”), ale naopak nevíra. Podle profesora Decetyho se to dá vysvětlit psychologickým fenoménem, kterému se říká “etický licensing”. Když děláte něco, co posiluje váš pozitivní sebeobraz coby “mravného člověka”, méně se staráte o skutečné důsledky svého jednání. Pokud si o sobě třeba myslíte, že vy přece nejste žádní rasisti, klidně nadáváte na “líné cikánské parazity” a “špinavé zaostalé negry”. Mnohem menší sklony k takovým nadávkám má člověk považující sám sebe za rasistu. Považoval by to za nemravmé. Vy ne, protože vy přece žádní rasisti nejste. Sami před sebou se proto těmi výroky nedopouštíte ničeho špatného.

Etický licensing ovládá naše jednání, aniž bychom o tom věděli. “Je to podvědomá záležitost,” řekl profesor Decety časopisu Forbes. “Nábožensky založení lidé si vůbec neuvědomují, že jejich chování není v souladu s tím, čemu je učí jejich víra.” Výsledkem je paradox. Pokud jde o etický rozměr jednání, věřící člověk se cítí být na vyšší úrovni než ateista. Ve skutečnosti se ale chová méně mravně.

To mimochodem vysvětluje, proč islámští teroristé nemají výčitky svědomí vraždit nebo proč si někteří vatikánští kněží nelámou hlavu s pedofilí. Cítí se být morálně tak na výši, že si prostě nekladou otázky, jestli je správné odpálit někde bombu nebo zneužít dítě. Takle se většinou ptá jen člověk bez víry, který v tom nemá zas tak úplně jasno. O mravnosti svého jednání se proto musí neustále utvrzovat. O etickém rozměru svých činů pochybuje, protože se v žádné svaté knize se nedočetl, jak je to “správně”.

A právě pochybování se ukazuje být lepším hodnotovým vodítkem než náboženský “mravní kompas”, který věřící lidi paradoxně často svádí k páchání zla.

Věřící jsou sobci

Ateistovy výčitky svědomí navíc neodstraní žádný rituál ani modlitba. Žádný Bůh mu nic neodpustí. I tohle vědomí z něj paradoxně dělá “lepšího člověka”, než je věřící. Ateista se chová k druhým hezky a soucitně jen z dobroty srdce – bez metafyzické motivace. Nedělá to proto, že by za to očekával odměnu v nebi (nebo za porušení pravidel trest v pekle). Tím se liší od věřících, kteří se hezky chovají podle principu “něco za něco”, a tedy vlastně sobecky.

Výsledky studie vyvracejí všeobecně rozšířený mýtus, že věřící jsou automaticky mravnější než ateisté. Ve skutečnosti je to přesně naopak – náboženství v lidech paradoxně posiluje tendenci chovat se špatně. Etický lincensing vysvěluje třeba řezání hlav “nevěřícím”, které provádějí “jediní pravověrní muslimové”, nebo katolické Poláky, kteří za 2. světové války hromadně tleskali vyvražďování Židů. Za zlo v lidech zkrátka často může podvědomá představa: “Já se přece chovám správně, protože mé kroky řídí Bůh!”

Autor je redaktorem webu www.g.cz