„Snad dokážeš navrhnout nějaké fantastické vysvětlení … Kdybys něco dokázala navrhnout, co bys mohla zveřejnit, pak by to byla přece ještě publikace ve třech.“ Potud citát z dopisu, který 19. prosince 1938 napsal profesor Otto Hahn své někdejší kolegyni Lise Meitnerové, tehdy již pobývající v zahraničí.

Lise Meitnerová (1878 - 1968) narozená ve Vídni, kde v té době teprve jako druhá žena získala doktorát z fyziky, přišla roku 1907 do Berlína, jenž se jí stal na tři desetiletí domovem. V tehdejším Prusku se ženy nesměly přijímat na univerzity, takže začala pracovat v respektovaném Kaiser Wilhelm Institute (KWI). Záhy patřila v Německu do okruhu vědců, jejichž jména se třpytí leskem Nobelových cen: Niels Bohr, Albert Einstein, Max von Laue, Erwin Schrödinger.

A jedním laureátem je také Otto Hahn (1879 - 1968). Rodák z Frankfurtu nad Mohanem vystudoval chemii, po krátké mezihře na univerzitě v Marburgu odešel do Londýna a posléze do Montrealu, kde studoval u profesora E. Rutherforda, jednoho z koryfejů výzkumu radioaktivity. Od roku 1912 působil Hahn již v KWI, kde vedl oddělení pro radioaktivitu a později celý ústav. Jeho první spolupráce s Meitnerovou byla za první světové války, na jejímž konci ohlásili společný objev chemického prvku protaktinia. Nebyli sami; shodou okolností objevily týž prvek nezávisle na sobě celkem tři dvojice vědců. Zde jen doplňme konstatování historiků, že valnou část práce provedla Meitnerová, když byl Hahn v letech 1917 a 1918 na frontě.

Jak napsala v dopise roku 1944, „Otto a já jsme v době 1920 - 1930 pracovali ve zcela odlišných oblastech, on dokonce sám přiznal, že se o moje fyzikální problémy vůbec nezajímal, a přitom jsme zůstali velmi dobrými přáteli.“ Meitnerová se věnovala fyzikálnímu bádání, Hahn pokračoval jako chemik. Na konci období, které naznačila, se začaly odvíjet události, které změnily život všech. Krátce je shrňme.

Roku 1932 objevil Angličan James Chadwick neutron, částici, která sehraje v našem příběhu klíčovou roli. Téhož roku byl v kosmickém záření objeven pozitron, předpověděný teoreticky o čtyři roky dříve. Dále, 31. ledna 1933 se stal říšským kancléřem Adolf Hitler a v jednom ze svých neblaze proslulých projevů uvedl roku 1935 v život norimberské zákony. Připomeňme, že se týkaly Židů považovaných napříště ve Třetí říši za méněcennou rasu. K ní patřila také Meitnerová, ale v době vyhlášení zákonů byla stále ještě jako rakouská občanka svým způsobem chráněna. Vše se dramaticky změnilo po anšlusu Rakouska v březnu 1938, kdy se automaticky stala německou občankou. Židovskou. Potud výčet dat z vědy i z politiky.

Impuls profesora Fermiho

Meitnerová se hned po oznámení objevu neutronu začala věnovat zkoumání této částice mimo jiné s cílem zjistit její hmotnost, ale podnětem k jinému bádání se stala práce italského profesora Fermiho, o níž byla již zmínka v předchozí části této historie. Krátce po zveřejnění jeho práce mu Meitnerová roku 1934 napsala: „Shledala jsem tyto výsledky tak fascinující, že jsem hned po jejich objevení … přemluvila Otto Hahna, abychom … znovu obnovili naši spolupráci a mohli se věnovat těmto problémům.“ Vznikl tak tým, jehož třetím členem se stal mladý analytický chemik Fritz Straßmann. Cílem bylo hledat cestu k chemickému prvku těžšímu než uran, tedy pokusit se o totéž, co zkoušel Fermi.

Byla to právě Meitnerová, která zjistila, že k ostřelování jader lehčích prvků se hodí rychlé neutrony, přičemž jadernou reakcí vznikají prvky sousedící v periodické tabulce s oněmi ostřelovanými. Dále konstatovala, že pro těžší prvky je účelnější ostřelovat je pomalými neutrony. Uran byl tehdy nejtěžší známý chemický prvek. Později tato badatelka napsala, že cesta jejich výzkumu byla „překvapivě dlouhá a zčásti to bylo bloudění“. Nebyli sami. Bloudili tehdy všichni. Fyzikové se mýlili v tom, že při ostřelování uranu neutrony by podle nich měl vzniknout nějaký prvek z jeho bezprostředního sousedství, mýlili se chemici, protože prvkům těžším než uran přičítali chemickou podobnost s prvky, s nimiž ji ve skutečnosti nemají. Používali metody analytické chemie obrazně řečeno zaměřené mimo cíl. Přitom zcela klíčovou myšlenku z pera dr. Noddackové jsme uvedli v předchozí části. Nikdo ji nevzal na vědomí. Ale vraťme se do reality roku 1938, kdy se Meitnerová stala Němkou.

Židovka musí jít

Taková byla šeptanda v KWI od jara 1938, tedy od anšlusu Rakouska, a tato věta se samozřejmě donesla i Hahnovi, řediteli ústavu. Jeho pocity si můžeme představit, protože byl znám jeho protinacistický postoj a navíc s Meitnerovou spolupracoval. Její situace byla ještě horší. Vládla nejistota; zatím i nadřízené instituce váhaly jak jednat, a tehdy si stále nikdo nedokázal představit další vývoj Německa. Bylo však jisté, že Meitnerová je ohrožena. Jak vzpomínali současníci, byla celé týdny ochromena, čekala na návštěvy kolegů z ciziny, aby se dozvěděla, co se vlastně děje.

Tito kolegové se záhy přesvědčili, že nebezpečí je mnohem větší, než by kdo očekával. Když ji pozvali do Dánska, konzulát tohoto státu jí odmítl vydat vstupní visum, protože už nebyla rakouskou občankou, ale jako židovka neměla německý pas. Nezbylo jí, než na podobné pozvání holandských kolegů odpovědět: „V současnosti nemohu vůbec cestovat … nebude to nikdy možné.“ Stejně to dopadlo s pozváním na přednáškové vystoupení ve Švýcarsku, které bylo záminkou, aby mohla odjet z Německa.

Nelze se v krátkém vyprávění pouštět do detailů, ale obrazem situace mimo Německo bylo například to, že holandští kolegové vyzvali vědce k peněžní sbírce, aby bylo z čeho Meitnerovou platit, kdyby se přece jen dostala do Holandska. Jak jim totiž 16. června 1938 sdělilo holandské ministerstvo školství, jako cizinka by nesměla pracovat za plat; jedinou možností bylo postavení soukromé neplacené docentky. Rockefellerova nadace sdělila, že nebude finančně podporovat uprchlé vědce, protože nemá dostatek prostředků.

Přitom nebezpečí už bylo zřejmé. Na svůj dopis říšskému ministerstvu vnitra dostal president Kaiser Wilhelm Gesellschaft rovněž 16. června odpověď: „Jsou to politické úvahy, které brání tomu vydat paní Meitnerové pas k cestě do ciziny. Bylo shledáno nežádoucím, aby dobře známí židé opouštěli Německo a cestovali do zahraničí, kde by se zdáli být representanty německé vědy nebo by svými jmény … mohli dokonce demonstrovat svůj vnitřní postoj vůči Německu … Toto stanovisko je především hlediskem říšského vedoucího SS …“ Doplníme: jmenoval se Heinrich Himmler a po skončení války spáchal sebevraždu.

V této situaci dnes připadá úplně absurdní, že jeden z holandských vědců varoval své kolegy, že sice je na místě Meitnerové pomoci, ale ta ztratí útěkem z Německa nárok na penzi a už to nepůjde změnit … Nakonec německá badatelka skutečně uprchla 13. července 1938 do Holandska, ale tam nezůstala a posléze využila nabídky ze Švédska. Ponechejme stranou, zda to bylo šťastné rozhodnutí a vraťme se do laboratoří.

Záhadné baryum

Zatím v Německu Hahn pokračoval v pokusech s ostřelováním uranu neutrony, ale výsledky byly podivné. S Meitnerovou si stále psal a v polovině listopadu 1938 se s ní sešel v Kodani. Jak později vzpomínal Straßmann, „každopádně prosila [Meitnerová] důrazně, aby byly pokusy ještě jednou pečlivě a intenzívně přezkoušeny … Naštěstí měl názor L. Meitnerové u nás v Berlíně tak velkou váhu, že byly požadované kontrolní pokusy ihned podniknuty.“ A právě při tom odhalili Hahn a Straßmann v produktech reakce uranu s neutrony prvek baryum.

Hahn o tom napsal Meitnerové, aniž by o baryu hovořil s někým dalším z ústavu, a právě v tomto dopise je věta, kterou jsme citovali v úvodu. Dál čteme: „Přitom sami víme [Hahn a Straßmann], že se to [uran] vlastně nemůže rozprasknout v baryum! … Takže rozvaž, zda by se nedala vymyslet nějaká možnost.“ Ukazuje se, že v té době Hahn netušil, že se jádro uranu opravdu „rozprasklo“ na menší části, tedy rozštěpilo. A zde se také štěpí učencova osobnost. Aniž by čekal na odpověď (připomeňme, že jeho dopis nese datum 19. prosince 1938), poslal Hahn 22. prosince článek do odborného časopisu Naturwissenschaften. O baryu napsal až na konci článku, a to „s váháním“. Současně však bohužel neváhal podepsat práci jen svým jménem. Straßmannovo jméno chybí, Meitnerové také.

Ta dostala Hahnův dopis 21. prosince a obratem odpověděla: „Představa tak daleko jdoucího rozštěpení mi zatím připadá velmi obtížná, ale v jaderné fyzice jsme měli tolik překvapení, že člověk nemůže bez dalšího říkat: je to nemožné!“ Bylo to možné. Bylo možné i to, že tak zůstalo u objevu rozštěpení jádra uranu pouze Hahnovo jméno. Meitnerová mohla jen 16. ledna 1939 poslat do časopisu Nature článek, v němž teoreticky vysvětlila proces štěpení. Spoluautorem byl její synovec Otto Frisch.

Epilog

Válka skončila pro profesora Hahna internací v Anglii, ovšem již roku 1944 dostal Nobelovu cenu za objev štěpení uranu. Tehdy potají, ale věděl o tom. Po válce opět korespondoval s Meitnerovou, stěžoval si na bídu v Německu, takže mu jeho někdejší spolupracovnice posílala balíčky, jak nejvíc mohla. Setkali se ve Stockholmu, když si Hahn přijel pro Nobelovu cenu. Ve svém projevu nemohl vynechat Meitnerovou, ale nijak neuvedl jejich týmovou práci. Už to nebyla „publikace ve třech“, zmizel i Straßmann … Ten v roce 1978 napsal: „Jaký význam má, že Lise Meitnerová se nezúčastnila přímo ‘objevu‘? Jejímu podnětu se musí připsat začátek společné cesty s Hahnem - čtyři roky pak patřila k našemu týmu … Lise Meitnerová byla v našem týmu vůdčím duchem, a proto k nám patřila - i když nebyla přítomna ‚objevu jaderného štěpení‘.“

Je to nepovzbudivý konec; vědci jsou jen lidé, se všemi přednostmi i nedostatky. Objev štěpení uranu se odehrál v Německu ve velmi vyhrocené době, kdy se Hahn mohl sotva otevřeně hlásit k tehdy již uprchlé židovské kolegyni. Ale jeho poválečné chování se těžko ospravedlňuje. Posléze vedl spory s dalšími kolegy, byl popudlivý, vznětlivý. Když ho dr. Noddacková pokárala, že necitoval její práci z roku 1934, kde uvedla jasně, že se uran nejspíš štěpí, Hahn jí odmítl odpovědět … Ještě dlouho mělo proslulé Deutsches Museum v Mnichově jako exponát „pracovní stůl Otto Hahna“, na boku bylo jméno Straßmann, Meitnerová tam nebyla uvedena. Přitom na tomto stole z její někdejší laboratoře stála její aparatura, kterou tehdy zkoumala uran. Až na jaře 1989 se objevila tabulka s trojicí jmen.

A tím končí krátká procházka dlouhým příběhem. Varovným. Dokládá, co se může odehrát, jak totalitní systém doslova drtí lidi. Osmička v roce 1938 byla opravdu osudová, a to pro celé lidstvo. Štěpení uranu poskytlo nový zdroj energie, ale nejdřív také do té doby nejničivější zbraň.