Kdo chce zjistit, jak by mohla naše společnost vypadat za pár desetiletí, měl by se dnes podívat do Japonska
Všechny světadíly s výjimkou Afriky stárnou. Rychle a nezadržitelně.
Že to působí řadu velkých potíží už dnes – a přinese ještě větší v budoucnosti – slýcháme prakticky každodenně. Početný tým elitních vědců ale po letech bádání dospěl k závěru, že se v souvislosti se stárnutím planety vedle obav můžeme začít těšit i na nemálo pozitivního. Důkazem je jim situace v zemi vycházejícího slunce. Když spisovatel Jonathan Swift stvořil námořního kapitána Lemuela Gullivera, obdařil jej zkušenostmi, jakými se nemohl pochlubit nikdo jiný. Gulliver na svých toulkách navštívil země plné trpaslíků i obrů, přistál na létajícím ostrově a pobýval i ve společnosti šílených vědců. Sotva jej mohlo něco zaskočit. Přesto neskrýval překvapení, když poprvé vstoupil na ostrov Luggnagg, který obývali Struldbrugové –kasta nesmrtelných lidí. Zjistil totiž, že jejich naplněná touha po nesmrtelnosti neproměnila pevninu ve vysněný ráj, ale v nevábné království velmi starých a spolu s tím i velmi mrzutých a nespokojených lidí.
Kdo dnes nahlédne do demografických statistik, těžko se ubrání dojmu, že jsme se jako lidstvo rozhodli vyzkoušet Swiftovou fantazijní představu v praxi.
Aby bylo jasné, o čem přesně je a bude řeč, nechme zkraje promluvit čísla. Podle zprávy OSN World Population Agein 2013 už na konci tohoto století přestane přibývat pozemšťanů. Prořídnou řady mladých a výrazně se rozšíří počet seniorů. Evropa je přitom na čele tohoto trendu: už kolem roku 2000 v ní žilo více lidí ve věku nad 60 let než dětí do 15. Severní Amerika dosáhne stejného poměru někdy kolem roku 2030. Latinská Amerika s Asií ji budou brzo následovat. Počet lidí starších 80 let vzroste ve světě do roku 2050 ze současných 69 milionů na více něž čtyřnásobek (379 milionů). V ekonomicky rozvinutých zemích bude vté době plné desetině obyvatel přes 80, v Africe však budou i na konci 21. století tvořit třetinu obyvatel děti pod 15 let.
Řekni, kde ty děti jsou
Hlavní příčinou tohoto vývoje je samozřejmě pokles úmrtnosti, díky kterému se stále více lidí dožívá stále vyššího věku. V průběhu 19. století se polovina Britů nedožila více jak 45 let. Polovina dnešních obyvatel Spojeného království má ale reálnou šanci, že oslaví 85. narozeniny. V Česku pak dosahuje střední délka života u mužů asi 75 let, u žen ještě o 6 roků více. Díky pokroku v medicíně a výživě přitom demografové, sociologové i lékaři počítají s tím, že v ekonomicky rozvinutých zemích bude v poměrně blízké budoucnosti přibývat i stoletých.
Druhým faktorem, který přispívá k poměrně rychlému stárnutí lidstva, je stále nižší porodnost. K té paradoxně přispěl pokles dětské a kojenecké úmrtnosti, protože rodiče se dnes už nemusejí jistit na stáří početnou rodinou potomků. Ve dvou třetinách zemí současného světa tak připadá na jednu ženu v průměru méně než 2,1 dítěte –a porodnost tedy přinejlepším horko těžko kryje přirozený úbytek obyvatel. Zdaleka přitom nejde jen o Evropu, Severní Ameriku či Japonsko, které v těchto souvislostech bývají připomínány nejčastěji. K zemím s podobně nízkými čísly patří třeba i Thajsko, Vietnam, Myanmar, Chile, Argentina, Írán či Tunisko. Česko s průměrem něco málo přes 1,4 dítěte na jednu ženu zaostává dokonce i za tím, co je běžné ve vymírající Evropské unii – tedy za průměrem 1,6.
Oba popsané jevy jsou notoricky známé a za zmínku stojí víceméně jen z povinnosti, ve hře je však i několik dalších, méně intuitivních sil a tlaků.
Kupříkladu v Japonsku zůstává po narození prvního dítěte kolem 60 % žen v domácnosti. To je trend, který se za posledních 20 let nijak nezměnil. „S tím, jak v Japonsku vstupuje do produktivního věku stále více žen s vyšším vzděláním, ale dochází k významné změně: mnohé z nich se nevdají, nemají děti a věnují se profesní kariéře. Pro ně je to buď, a nebo,“ komentuje situaci americká socioložka Mary Brintonová ze staroslavné Harvardovy univerzity. „A například ve Španělsku mají sice ženy s dětmi mnohem lepší podmínky pro nástup do práce, ale tam zas tlačí porodnost dolů nepříznivá ekonomická situace země,“ dodává.
Zastavme se teď na chvíli v zemi, kde se obě hlavní příčiny stárnutí (klesající úmrtnost i porodnost) sčítají nejsilněji. Cestovní kanceláře, které se zaměřují na vození turistů po nejrůznějších rekordech, by ji klidně mohli propagovat sloganem „Navštivte bezkonkurenčně nejrychleji stárnoucí zemi stárnoucího světa – navštivte Jižní Koreu“. Z příběhu této dynamické demokratické společnosti mrazí v zádech: během pouhých pětatřiceti příštích let se totiž propadne mezi státy OECD z třetí nejmladší na pozici druhé nejstarší země. Primát nejstarší společnosti tak bude v roce 2050 patřit Jižní Koreji, stejně jako dnes patří Japonsku, takže jen dva z každých pěti Jihokorejců se v polovině 21 .století vejdou do věkového rozmezí 15–65 let a starších bude stejně. Tak dramatické změny ve věkové struktuře obyvatelstva samozřejmě nemohou zůstat bez následků.
Čemu zvoní hrana
„Jak populace stárne, mění se samozřejmě život celé společnosti,“ shrnuje svá pozorování ekonom Timothy Smeeding z University of Wisconsin v americkém Madisonu. Jasně patrná je podle něj už nyní proměna trhu práce. Pro personalisty je stále těžší držet se kultu mládí, když mladých kvapem ubývá a rostou řady lidí středního a vyššího věku. „Celé zástupy lidí dnes zuby nehty bojují, aby si co nejdéle udržely mladistvý vzhled, protože žijeme ve společnosti, kde to, jak vypadáme, určuje naši cenu. To má velký dopad na populaci, která stárne a kde nikdo nechce vypadat starý,“ přidává svůj postřeh australská socioložka Mair Underwoodová z University of Queensland.
Proměnu už prý zaznamenaly i banky na způsobu spoření a spotřeby (zájemců o hypotéky začíná ubývat) a posun je patrný i v nárocích na zdravotní péči: mladí chodí celkem přirozeně k lékaři s jinými typy problémů, než lidé středního či vyššího věku. Komplexně se zkrátka mění prakticky všechno –to, jak se mezi sebou lidé stýkají, jak komunikují, jak tráví volný čas, jak využívají dopravu. Mnoha systémům, které se osvědčily a dosud bezproblémově fungovaly, začíná zvonit hrana.
Jádrem obav ze stárnoucí populace bývá předpoklad, že starší lidé budou v práci méně výkonní a méně inovativní. Zároveň budou mít také nižší spotřebu, což stlačí dolů poptávku po zboží i službách. Podle odhadu sociologů ale budou příští generace lidí v produktivním věku v průměru kvalifikovanější než dnes. Pokud dostanou příležitost a zaměstnavatel jim vytvoří dobré podmínky, budou s to si udržet vysokou produktivitu i v pokročilém věku. Pokud budou senioři pracovat, nemusí jejich zvýšený podíl v populaci přinést propad v odvodech daní nebo v úsporách. Nutně nemusí dokonce růst ani nároky na čerpání prostředků na penze. Při nízké porodnosti mohou část chybějících pracovních sil nahradit rodiče, kteří ve společnostech s vyšší porodností zůstávají doma, aby se starali o děti.
„Vždycky se to ale nedaří,“ upozorňuje již citovaný Timothy Smeeding. „Například Spojené státy prohrávají v závodě mezi investicemi do vzdělání a investicemi do technologií. Američané by se proto měli bát podinvestovaného vzdělávání.“
Napijte se optimismu
Zajímavou analýzu následků světového poklesu porodnosti publikoval nedávno ve vědeckém časopise Science početný mezinárodní tým vedený Ronaldem Leem z University of California v Berkeley. „Ačkoli nízká porodnost skutečně ohrožuje státní rozpočty a velmi nízká porodnost ohrožuje životní úroveň, mírně snížená porodnost a mírný pokles velikosti populace přispívá k vyšší životní úrovni,“ konstatuje v této studii třiapadesát vědců z pětatřiceti zemí pěti kontinentů.
K té přispějí pracující vzdělaní a kvalifikovaní senioři i tím, že z výdělků a úspor vydatněji přispívají svým potomkům v obtížném „rozjezdu“ životní kariéry. Investují například do jejich vzdělání a kvalifikace, což má za následek další zkvalitnění pracovní síly a zvýšení produktivity práce. Lee a spol. ale poukazují na fakt, že hodně záleží na tom, jak jsou finanční zdroje ve starší populaci rozděleny. Pokud se pracující senioři rozdělí na poměrně úzkou skupinu velmi majetných a početnou masu chudých, je finanční tok z generace rodičů na generaci dětí omezen a společnost jako celek tím mnoho nezíská.
Zajímavý pohled přináší studie i na imigraci. Ta nastavuje stárnoucí zemi s klesající porodností rub a líc. Na jedné straně může odčerpávat z ekonomiky hostitelské země část prostředků. To když imigrant – obvykle mladý muž – významnou část vydělaných peněz posílá rodině, která zůstala ve vlasti.
Na druhé straně ale jako emigranti přicházejí často ti schopnější, kteří se v nové domovině vypracují. Obvykle také mívají více dětí, než je v ekonomicky vyspělejších zemích běžné. „Když tito přistěhovalci zestárnou, podporují své děti, které jsou v hostitelské zemi doma. Imigranti se starají, aby druhá imigrantská generace získala dobré vzdělání a kvalifikaci. A na tom už hostitelská země netratí,“ souhlasí se závěry Leeova týmu Timothy Smeeding. Pozitivní vliv imigrace je podle něj patrný i na demografickém vývoji Spojených států. Ty přijmou ročně asi milion legálních přistěhovalců. Bez jejich přílivu by už celková populace země přinejlepším stagnovala, pokud by se nezačala zmenšovat.
Dokonce ani pokles porodnosti v určitých mezích nevidí Lee a jeho tým jako nutně negativní fenomén. Jako příklad uvádějí opět Spojené státy, kde klesl průměrný počet dětí na jednu ženu na 1,86 a ocitl se tak pod hranicí prosté obnovy populace. „Tento pokles však padá z valné části na vrub velmi mladých žen, kterým je kolem dvaceti, anebo dokonce teenagerek,“ konstatují Lee a spol. Spojené státy přitom měly extrémně vysoký podíl velmi mladých matek, které nebyly s to vytvořit svým dětem adekvátní prostředí a zajistit jim výchovu a vzdělání. Pokles porodnosti u kritických ročníků tak přiblížil USA k poměrům obvyklým v jiných ekonomicky silných zemích.
Tam, kde vychází slunce
Příkladem země, která už dnes výrazně „zestárla“, protože v ní poklesla porodnost a zároveň se snížila úmrtnost i prodloužil život, je Japonsko. Průměrná délka života Japonců (kolem 84 let) patří k nejvyšším na světě. Polovina obyvatel je však už starší než 46 let. V tom trumfne Japonce jen monacký „penzistický ráj“, kde polovina obyvatel překročila padesátku. Švédsko má polovinu obyvatel nad 42 let, mezi Čechy pak už každý druhý oslavil čtyřicítku. Ze světové populace je polovina lidí starší 28 let. K nejmladším patří z tohoto hlediska africké země, jako je Mali, Niger nebo Uganda, kde dělí populaci na dvě stejné poloviny teenagerovská věková hranice 15 až 16 let. V roce 2050 už bude v Japonsku polovina lidí ve věku nad 53 let.
Průměrným počtem 1,4 dítěte na ženu se Japonsko řadí k zemím s velmi nízkou porodností. Částečně pod vlivem vysokého pracovního nasazení se čtvrtina Japonců rozhodla nikdy nemít děti. Na rozdíl od Evropy, kde je porodnost v některých zemích často ještě nižší, nekompenzuje ostrovní Japonsko úbytek populace imigrací zahraničních přistěhovalců. Japonců tak posledních pět let stabilně ubývalo. V roce 2013 klesl jejich počet o čtvrt milionu.
Významná japonská ekonomka Reiko Aokiová z tokijské univerzity Hitotsubashi vidí v japonském demografickém vývoji závažný problém. Už brzy tu bude připadat na každého novorozence jeden senior ve věku nad sto let.
Japonsko zažilo poslední léta silného ekonomického růstu před nástupem asijské hospodářské krize v roce 1998. Ještě v roce 1997 vzrostla japonská ekonomika o 5 %. Už o rok později ale upadla do recese a od té doby nepopadla ztracený dech. Japonsko má za sebou dvě „ztracená desetiletí“. Průměrný růst tamní ekonomiky dosahoval za poslední dekádu pouhých 0,8 %.
Ve studii nazvané Demografický pohled na japonská ztracená desetiletí publikované ve vědeckém časopise Population and Development Review přičítá Reiko Aokiová neschopnost japonského hospodářství vstát z mrtvých nepříznivému demografickému vývoji. Narůstající podíl seniorů představuje pro celou společnost příliš velkou zátěž, tvrdí Aokiová.
Podobné obavy jsou hojně rozšířené. Čína se nedávno rozhodla slevit z tvrdého omezení porodnosti politikou jednoho dítěte právě ze strachu, že Číňané zestárnou podobně jako západní Evropa a podtrhnou tak svůj ekonomický růst. Podle amerického demografa Nicholase Eberstadta z American Enterprise Institute s sebou však nese japonský populační vývoj i celou řadu pozitivních rysů.
S tenčící se dětskou populací klesají náklady na vzdělání. I když Japonsko patří k zemím s velmi silným školstvím a vysokými investicemi do výzkumu a vývoje, může při rozumné redukci celkové sumy na školství neustále navyšovat částku vynakládanou v průměru na jednoho žáka či studenta. To dovoluje navzdory celkové úspoře školský systém neustále zkvalitňovat.
Navíc dlouhověkost nemusí nutně znamenat zhoršený zdravotní stav. Nároky na lékařskou péči obvykle dramaticky narůstají v posledních dvou letech lidského života. Přitom nehraje významnější roli, jestli člověk umírá v 60 nebo 90 letech. Jen málokdo se „promarodí“ do stovky. Století staříci a stařenky bývají překvapivě čilí na těle i duchu. Japonsko tento předpoklad naplňuje vrchovatou měrou. Nicholas Eberstadt je označuje za „nejzdravější zemi světa“.
Díky relativně zdravé populaci seniorů vynakládá Japonsko ve srovnání s jinými zeměmi na zdravotnictví poměrně malý podíl hrubého domácího produktu –jen pouhých 8 %. To je polovina ve srovnání se Spojenými státy, které vykazují nejméně dvojnásobně vyšší tempo růstu ekonomiky a mají díky vyšší porodnosti a přílivu imigrantů i mladší věkovou strukturu.
Úbytek obyvatel s sebou možná nese pomalejší ekonomický rozvoj. Avšak vzhledem k tomu, že v Japonsku stejně pomalu rostou i příjmy, zvyšuje se nakonec průměrný příjem na obyvatele impozantním tempem a předčí i země s podstatně rychlejším ekonomickým růstem včetně Spojených států.
Šedivější lidé, zelenější krajina
V Japonsku žije 127 milionů lidí a země se potýká spíše s přelidněním než nedostatkem obyvatel. Pokles jejich počtu tak celé zemi ulehčí. Do roku 2060 by mohlo Japonců ubýt až o třetinu. Nastupující generace se tam budou těšit z méně stísněného životního prostoru. Stoupne plocha zemědělské půdy připadající na jednoho obyvatele a země bude moci omezit dovoz potravin.
Lepší životní prostředí v zemích se stárnoucí populací předpokládá i studie německých vědců vedených Fanny Klugeovou z Ústavu Maxe Plancka pro demografický výzkum v Rostocku, která vyšla nedávno v časopise PLoS ONE . Německo má podobnou porodnost jako Japonsko a obě země mají také polovinu obyvatel starší 46 roků. Německé ministerstvo financí nedávno varovalo, že v důsledku stárnutí populace může klesnout hrubý domácí produkt až o 3 %. Podle Klugeové a jejích kolegů však má náš stárnoucí západní soused dobré vyhlídky na lepší životní prostředí. Nabízí se mu šance stlačit do roku 2020 emise oxidu uhličitého na úroveň, jaká tu byla naposledy v 50. letech minulého století. Významně k tomu přispějí přibývající senioři.
V západním světě stoupá ekologická zátěž vyjádřená emisemi oxidu uhličitého se stářím lidí. To ale platí jen v produktivním věku. Po dosažení šedesátky se obvykle výrazně mění životní priority a styl. To s sebou nese především menší nároky na dopravu a ruku v ruce s tím jde i pokles emisí oxidu uhličitého asi o pětinu. S tím, jak bude v Německu přibývat lidí ve věku nad 80 let –a s tím, jak bude klesat celkový počet obyvatel – sníží se i celková zátěž životního prostředí.
Zatímco již citovaná japonská ekonomka Reiko Aokiová varuje, že její vlast není ve svém demografickém trendu výjimkou, nýbrž „světovým průkopníkem nastupujících demografických trendů“, Nicholas Eberstadt a Fanny Klugeová jsou přesvědčeni, že následováním Japonska si může svět paradoxně ulevit od mnoha problémů spojených s růstem celosvětové populace, bezohledným čerpáním přírodních zdrojů a devastací životního prostředí.
Plodné půlstoletí
Zemí s podobným demografickým vývojem, jaký je patrný v Japonsku nebo Německu, je ve světě mnohem více. Jde o víceméně globální trend. Celosvětová porodnost klesla za poslední půlstoletí na polovinu a dnes připadá v průměru na jednu ženu 2,5 dítěte. V některých oblastech světa se tento trend opožďuje. Kupříkladu v subsaharské Africe připadá na jednu ženu stále ještě v průměru 5 až 6 dětí.
Podle švédského statistika Hanse Roslinga ze stockholmské Gapminder Foundation už ale planeta dosáhla „dětského vrcholu“. Celosvětový počet dětí ve věku do 14 let už dále neroste. Nějakou dobu však ještě budeme sklízet úrodu předchozího plodného půlstoletí. Silné populační ročníky teprve přijdou do věku, kdy budou zakládat rodiny. Lidstvo proto podle Roslinga v první polovině 21. století dále poroste. Do roku 2050 by mohly na světě přibýt ještě 2 až 3 miliardy lidí. Ve druhé polovině našeho století už se ale světová populace stabilizuje a problémy se stárnutím pak budou řešit i země, které dnes mají zamotanou hlavu z pokračující populační exploze.
Všichni demografové ale nejsou přesvědčeni, že lidí do konce 21. století opravdu přestane přibývat. Tým pod vedením Patricka Gerlanda, který se zabývá populační problematikou jako expert Organizace spojených národů v New Yorku, došel ve studii publikované před několika týdny v časopise Science k závěru, že světová populace v 21. století dál poroste a dosáhne s 80% pravděpodobností celkového počtu mezi 9,6 a 12,3 miliardami lidí. Většina tohoto přírůstku přitom padne na vrub obyvatel Afriky.
Mohlo by se zdát, že ve světle Gerlandovy prognózy jsou naše obavy z globálního stárnutí lidstva bezpředmětné. Gerland a spol. však tvrdí, že ani pokračující růst populace nezabrání poklesu v poměru mezi počtem lidí v produktivním věku a počtem seniorů ve věku nad 65 let. I velmi mladé země, kde dnes připadá na obyvatele v produktivním věku jen málo seniorů, budou koncem 21. století čelit podobným problémům, s jakými se v současnosti perou rozvinuté ekonomiky. Například v Brazílii by měl poměr produktivní populace k seniorům klesnout do roku 2100 na šestinu dnešního stavu a země by tak dosáhla v tomto parametru úrovně současného leadera starých zemí – Japonska.
Japonské lekce z kladů i záporů stárnoucí populace tak přijdou dříve či později vhod všem.
LN, 22.11.2014
Autor je profesor České zemědělské univerzity, působí ve Výzkumném ústavu živočišné výživy