Podle běžných představ nám mozeček umožňuje udržovat rovnováhu a kontroluje činnost svalů při řízení motoriky. Při podrobnějším nahlédnutí do učebnic s překvapením zjistíme, jak je jeho činnost komplexní a jak je i jeho vnitřní stavba komplikovaná. Rozdělení mozečku na vestibulární část, bez které bychom se neudrželi na nohou a ani vsedě, dále spinální část, která nám kontroluje svalové napětí a působí na nejrůznější vrozené pohybové reakce, a cerebrální (mozkovou) část, která koordinuje naše volní pohyby, je jen nejzákladnější informací. Poněkud více překvapující bude zjištění, že počet neuronů v mozečku (zvláště v jeho krásně jemně zvrásněné kůře) je tak obrovský, že jich „vlastní“ z celého mozku možná až celou desetinu. Velmi nápadný je i nepoměr mezi množstvím informací, které sbírá z celého těla a z mnoha částí mozku, a drahami, jimiž řídí a koordinuje; vstupní dráhy převažují až 40x nad výstupními. A konečně pohled na mimořádně rozvětvenou dendritickou síť tzv. Purkyňových buněk v mozečkové kůře bere dech.

V posledních dvou desetiletích se však ukazuje, že mozeček má význam daleko větší. Ukázalo se, že s jeho pomocí odhadujeme čas, vytváříme si prostorovou představu a udržujeme si bdělou pozornost. Ale to mozečku nestačí. Má vliv také na paměťové procesy – určitě souvisí s epizodickou pamětí, ale jedna práce dokazuje spojení i s pamětí sémantickou. Mozeček má velký význam také pro učení – pochopitelně se podílí především na vytváření motorických stereotypů. Má vztah k řečovým funkcím, což je známo již delší dobu (a není divu, když mluvení vyžaduje mimořádné jemnou spolupráci mnoha svalů). Další studie naznačují, že tím to ještě nekončí: například existují spoje s limbickým systémem a klinické doklady o dopadech na emoce (deprese).

Nedávno A.H. Weaverová v PNAS poukázala na skutečnost, že v průběhu vzniku rodu Homo probíhalo souběžně spolu s encefalizací mozku (tím je míněn nárůst velikosti koncového mozku) i nápadné zvětšování mozečku. Zdůrazňovala zvláště vztah mezi mozečkovou a mozkovou kůrou pro vytváření automatismů pro specificky lidské pohybové aktivity, jako jsou výroba nástrojů a řeč. V nedávné práci H.C. Leinerová shrnula své výzkumy a studie dalších neurologů o činnosti mozečku; ve svém přehledovém článku mimo jiné dokazuje, že mozeček se podílí, a to především v souvislosti s účastí na řečových funkcích, obecněji a šířeji na kognitivních neboli poznávacích procesech. Propojení mozečku a koncového mozku je postaveno pochopitelně primárně na motorickém základě, ale týká se i dalších oblastí koncového mozku. S vývojem našeho myšlení nezůstal mozeček jen nedůležitým pomocníkem, ale rovnocenným partnerem. Jeho vliv se týká i těch evolučně nejpokročilejších částí mozku, tzv. prefrontálních oblastí, které zajišťují vyšší poznávací funkce.

Pokud bych se pokusil stručně vyjádřit své úvahy nad uvedenými pracemi, tak mne napadá, že „myšlení je pohyb“.

Inspirováno článkem v Neuropsychol Rev (2010) 20:229–235.