Zmínka o "ptačím mozku" platí v lidské společnosti za urážku. Navzdory malým rozměrům toho však dokáže mozek ptáků překvapivě mnoho.

"Všichni tvorové jsou jedineční. Ale člověk je nejjedinečnější," prohlásil už před mnoha lety americký genetik ukrajinského původu Theodosius Dobzhansky.

Ačkoli lze s Dobzhanskym v mnoha ohledech vřele souhlasit, jeho zápal pro jedinečnost člověka nesdílím. Když ráno v bytě usilovně pátrám na ploše 70 metrů čtverečních po dvou základních životních potřebách – brýlích a klíčích – nepřipadám si jedinečný, ale spíše méněcenný ve srovnání se sojkami západními (Aphelocoma californica), které si ukládají zásoby na zimu do několika tisíc skrýší rozesetých na ploše několika kilometrů čtverečních. Sojka si pamatuje nejen umístění skrýše, ale dokonce i to, co do ní uložila a kdy to tam dala. Rychle se kazící sojčí laskominy, jako jsou tuční červíci, si vyzvedne ze schovávačky dříve než podstatně trvanlivější žaludy. Po zkušenostech nabytých při hledání brýlí a klíčů se obávám, že pokud bych se ocitl v pozici sojky, zcela jistě bych zemřel hladem dřív, než bych si vzpomněl, kam jsem si zimní "železnou zásobu" uschoval.

Sojky umějí i předvídat. Když si pták schovává potravu o samotě a po nějaké době dostane příležitost zásoby přeuspořádat, nejeví velkou chuť nacházet pro potravu nové skrýše. Není divu, už takhle toho má k zapamatování až nad hlavu. Pokud však sojku při ukládání potravy do skrýší sledovala jiná sojka, využije pták nabídnutou příležitost a zásoby přemístí. Důvod je zřejmý. Značně tak ztíží sojce-svědkyni vykradení skrýší. Pozoruhodný je na tom fakt, že takto prozíravě se chovají jen sojky, které už samy někdy vykradly cizí sojce její zásobárnu.

Vrány novokaledonské (Corvus moneluoides) se proslavily výrobou nástrojů z větviček. Dobývají s jejich pomocí hmyz ze skulin. Umějí dokonce využít jeden nástroj k získání jiného nástroje. Když se tito ptáci poprvé střetli s drátem, ihned se ho naučili ohýbat do háčku, který se jim dokonale hodil pro vyšťourání hmyzu z děr. Vrány dokonce upravují nástroje podle toho, zda jsou praváci nebo leváci – tedy zda si nechávají trčet nástroj ze zobáku doleva nebo doprava. Domácí kutilové by asi nad vraním výkonem ohrnuli nos, protože to není štukování omítky nebo výroba zahradního stolku. My, kteří zakončujeme domácí práce výkřikem "A je to!" po vzoru večerníčkových nemehel Pata a Mata, však chováme k vránám nejhlubší obdiv.

Straka obecná (Pica pica) dokonce složila zkoušku ze sebeuvědomění v podobě tzv. zrcadlového testu. Ten spočívá s tom, že se zvířeti nejprve nabídne příležitost seznámit se se zrcadlem. Pozná zvíře, že se v zrcadle odráží jeho obraz? To se ukáže, když vědci připevní živočichovi na tělo nějakou nápadnou značku tak, aby si na ni zvíře nevidělo. Při pohledu do zrcadla je značka vidět dobře. Tvora, který se v zrcadle nepozná, obraz "cizince" se značkou nijak nevzruší. Co je mu do toho, že ten moula na druhé straně má na čele červené kolečko? Tvorové, kteří si uvědomují, že obraz v zrcadle je jejich vlastní, dojdou k závěru, že značka jim na tělo nepatří a zkoušejí se jí zbavit. Zrcadlový test zvládá člověk, lidoopi, delfíni, sloni – a straky. Jak se jim do jejich malých ptačích mozků vejde tak hlubokomyslná úvaha, zůstává záhadou. Intelekt psů nebo koček si obecně ceníme mnohem výše než příslovečné "ptačí mozky" sojek. Přesto dá pták těmto dvěma savcům před zrcadlem fleka.

Naučit se v dospělosti cizí jazyk stejně dobře, jako jsme zvládli mateřštinu, bývá pro většinu lidí těžko zvládnutelný problém. Jihoamerický papoušíček vrabčí (Forpus passerinus) to dokáže. Když se samec se samicí dohodnou na životě v páru, vytvoří si vlastní komunikační systém, v němž vzájemně sladí své hlasové projevy. V dospělosti se naučí zcela novou papouščí řeč. Zdá se, že tato schopnost stojí v pozadí papoušků imitovat lidskou řeč spolu s přehršlí dalších zvuků. Britský geniální autista Daniel Tammet se sice naučil islandsky během jediného týdne, ale přiznejme si, že pro nás tuctové smrtelníky jsou jak výkony Tammeta, tak i jazykové rychlokursy papoušíčků vrabčích za hranicí snů.

Nejnověji objeveným ptačím majstrštykem jsou gesta, jichž využívají havrani (Corvus corax), když chtějí "klofnout" vyhlédnutého partnera. Píší o nich Simone Pika a Thomas Bugnyar na stránkách vědeckého časopisů Nature Communications. Havrani žijí v trvalých párech, společně pečují o mláďata a z různých zvuků si vytvářejí – podobně jako popoušíčci – rodinnou řeč. V páru jsou havrani odkázání na intenzivní a těsnou spolupráci.

Před námluvami lze u havranů pozorovat různá gesta, která nejsou provázena žádným zvukem. Havran mlčky ukazuje zobákem na různé předměty, například kousek mechu nebo větvičku. Jedná se vždy o nejedlé věci. Gesto není těžké pochopit. Znamená v havraní pantomimické řeči: "Hele, koukni!" Obracejí se jím samci k samicím a samice k samcům. Slouží tedy stejnému účelu, jako když v parku přistoupí k dívce se psem mladík a prohodí: "Slečno, to je ale krásný kokršpaněl." Slečna odvětí, že zvíře na jejím vodítku je bernardýn, ale ledy jsou prolomeny a namlouvání propuklo. Havrani zvládají i gesto ve významu "Nechceš to?", při kterém berou do zobáku různé nejedlé předměty a předvádějí je vyhlídnutému nápadníkovi či nápadnici. Asi jako když v dřívějších dobách kavalíři pouštěli před dámou nenápadně na zem kapesníček, aby jej vzápětí mohli zvednout a zeptat se dámy, zda tu krajkovou nádheru náhodou neztratila. Zatím jsme přistihli při "upoutávající" gestikulaci jen lidi a jejich nejbližší živočišné příbuzné z řad primátů. Teď jsme nuceni přiznat stejnou dovednost i havranům s "ptačím mozkem". Podle autorů havraní studie stála podobná komunikace gesty u zrodu lidské řeči.

Označení "ptačí mozek" získalo své hanlivé zabarvení ryzím nedopatřením. Na to, jak je ptačí mozek maličký, podává obdivuhodný výkon. Můžeme být rádi, že ptáci nemají mozky větší, protože pak by to možná byli oni, kdo by ovládl tento svět. Troufám si tvrdit, že by to zvládali lépe než my. Nad těmi opeřenci, kterým by to tak nepálilo, by se jejich druzi pohoršovali s tím, že snad mají v hlavách "lidský mozek". Doufám, že by se našel nějaký shovívavý pták, který by se nás zastal.