Cesta poznání není lehká. Zakladatel moderní chemie Lavoisier z pověření Akademie věd vypracoval zprávu o žhavém kameni, který dne 13. září 1768 spadl u pole, kde rolníci sklízeli úrodu. Prozkoumal složení kamene a vyslechl svědky této události. Ve zprávě předložené Akademii vyloučil, že by kámen mohl spadnout z nebe. To jen blesk uhodil do kamene se značným obsahem kovu a rozžhavil jej. Nešlo ani o tzv. „hromový kámen“ vytvořený bleskem, na jaké vědci věřili ještě v první polovině 19. století. Tak dlouho se totiž kamenné sekery nacházené na polích pokládaly za výtvory blesku. Teprve počátkem 19. století francouzská Akademie uznala existenci meteoritů.
Stáří Země určené podle Bible na 6000 let bylo dlouho nepřekročitelné. Když anglický starožitník John Frere v roce 1797 přednášel o nálezech pazourkových nástrojů ve vrstvách společně s pozůstatky vyhynulých zvířat a své výzkumy publikoval v roce 1800, jeho logická interpretace založená na stratigrafii byla odmítnuta. Upálení za kacířství již nehrozilo, avšak nebylo považováno za seriózní oponovat uznávaným názorům. Frerovy objevy byly vysvětlovány jako změť věcí způsobená biblickou potopou.
Průlom nastal kolem poloviny 19. století. První česká kniha zabývající se geologickými epochami O vrstvách kůry zemské a zkamenělých tvorech v nich obsažených od Antonína Friče z roku 1869 v přehledu útvarů od prahor po čtvrtohory časové údaje neuvádí, nicméně první objevení člověka na zemi klade do doby mamutů, což v roce 1869 nebyl ve vědě většinový názor. Člověk byl jako současník fauny doby ledové uznán až koncem 19. století. Tehdy se také objevily první údaje o stáří geologických epoch a lidské existence. Čtvrtohorám, v nichž se zrodil člověk, bylo dáno stáří 100 000 let, třetihorám 300 000 a druhohorám přes jeden milion let. Prvohorám a prahorám více než 3 miliony let. Vyšší formy živočišného a rostlinného života na Zemi vznikly před necelými 5 miliony let, první jednoduché zárodky života před 10 miliony let a Zemi bylo přiřčeno stáří 300 milionů let. Byla to ve své době data šokující, avšak z dnešního hlediska značně podhodnocená.
„Dnes již nikdo nemůže věřit, že svět byl stvořen před šesti tisíci lety v šesti dnech, že zvířata vyšla ze země na hlas Stvořitele, úplně hotová…“ prohlásil francouzský hvězdář Flammarion koncem 19. století v jedné ze svých popularizačních prací, ve které shrnul současné vědecké poznatky o dějinách Země. V tom se ale tento vizionář, předvídající kosmické lety a mnohé pozdější objevy a vynálezy, mýlil.
Křesťanští aktivisté a kreacionisté věří „vědeckému kreacionismu“. Pročítat se kreacionistickými weby chce notnou dávku trpělivosti. „Důkazy“ jsou eskamotérstvím se slovy. Podle nich není Země tak stará, jak se uvádí, a žádná vědecká metoda nemůže poskytnout důkazy o stáří vesmíru či Země. Pouze jeden svědek byl přítomen stvoření, a to Stvořitel. Bible je tudíž jediným spolehlivým prostředkem pro stanovení stáří Země. Na jednom webu věnovaném kreacionismu se uvádí 101 argumentů pro nízké stáří Země. Šestidenní proces stvoření v Genesis je považován za stěžejní důkaz a brán doslova. Fosilie nám neukazují vývoj, neboť jsou vysvětlovány jako snímek učiněný v době biblické potopy. Tito badatelé, stavící své konstrukce na Bibli, neuvádějí konkrétní dobu stvoření, lze se však domyslit, že to je podle nich 6000 let. Doba kamenná je pouhým výplodem představivosti, nic takového prý neexistovalo.
Pozoruhodní badatelé, v mnohém podobní aktivistům vědeckého kreacionismu, působí v lingvistice, konkrétně na poli slovanského autochtonismu. Kdysi dávno, v 19. století, se v soutěžení „kdo sem přišel jako první“ česká a německá strana předháněly a snažily se doložit svou přítomnost ve střední Evropě dokonce v době kamenné. Od té doby však jazykověda značně pokročila. Poznáním zákonitostí při utváření jazykových společenství, jejich diferenciace a integrace, různými rekonstrukcemi vývoje gramatických systémů, kořenů slov a morfologických změn, porovnáváním jazyků včetně dávno zaniklých atd. se dá prokázat, že diferenciace indoevropských jazyků nastala 3000 let př. n. l. Praslovanština je metodami srovnávací jazykovědy doložena kolem poloviny prvního tisíciletí př. n. l., pragermánština kolem počátku prvního tisíciletí před. n. l. Asi 1000 let př. n. l. mohl existovat jazykový svaz, který se začal rozpadat a jedním z výsledků byla praslovanština. To vše jsou věci, k nimž došla historickosrovnávací jazykověda, která bývá často označována za nejexaktnější společenskovědní disciplínu. Do hlubin času, v nichž se utvářely jazykové skupiny, kupříkladu praslovanština, nahlíží zkoumáním kategorií, jako je filologická a morfologická struktura jazyka, změna palatálních velár v sykavky, paradigmatizace lokativu plurálu, rozvoj duální flexe, vznik složené deklinace adjektiv aj. U nás lze zmínit Adolfa Erharta, z jehož publikace Indoevropské jazyky, srovnávací fonologie a morfologie (Academia, Praha 1982) pocházejí výše uvedené údaje.
Výrazným představitelem slovanského autochtonismu byl Antonín Horák (1918 – 2004), jinak známý jako kameraman filmů Karla Zemana a filmový režisér, který se věnoval historické lingvistice. Je autorem knihy O Slovanech úplně jinak. Pomocí archaické slovanštiny, vytvořené podle vlastních představ, rozluštil písma a jazyky prakticky z celého světa. Řecké lineární písmo A i B, etruštinu a mnohá stará písma v Asii. Slované byli podle Horáka rozšířeni po celém světě jako nositelé vzdělanosti a písemnictví. Spiknutí mocných je vymazalo z dějinných záznamů. Myšlenky Antonína Horáka, který je považován za pseudolingvistu, mají u nás mnoho stoupenců a aktivních pokračovatelů. Lze najít weby, kde se vesele překládají (s pomocí češtiny!) etruské nápisy.
Horákovým předchůdcem byl Slovinec Žunkovič (1858 – 1940). Tento důstojník rakousko-uherské armády (ve svých slovinsky, německy a česky psaných publikacích střídavě používal křestní jména Martin a Davorin) po zániku habsburské monarchie sloužil do roku 1921 v hodnosti podplukovníka v armádě Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Intenzivně se zabýval jazykovědou, toponomastikou a slovanskou archeologií. Avšak vzhledem k současným poznatkům je Žunkovič typickým představitelem pseudolingvistiky – pseudovědeckého bádání jazyka. Slovany považoval za prastaré evropské obyvatele a jejich jazyk dokázal sledovat do doby vzdálené osm tisíciletí. Etruskové, etnikum doložené na území Toskánska v dnešní Itálii od 8. st. př. n. l., měli podle Žunkoviče vztah k Slovanům a Keltové byli vlastně Slované. Jeho práce jsou v Digitální knihovně Slovinska na adrese www.dlib.si případným zájemcům k dispozici. Názvy alespoň dvou z četných (a objemných) Žunkovičových knih: Slované, původní národ Evropy a K dějinám Slovanů od pravěku po stěhování národů.
Někteří dnešní Žunkovičovi následovníci se zabývají etymologií, zejména objasňováním původu místních jmen. Za vším vidí Slovany. Díla Žunkoviče jsou mezi slovanskými autochtonisty vysoce ceněna. Namítnout, že praslovanština nemůže být z mnoha důvodů tak stará, že některé názvy řek, hor aj. mohou být předindoevropského původu a že případné podobnosti s praslovanštinou či některými slovanskými jazyky nohou být způsobeny společným původem z předpokládaného indoevropského jazykového společenství, nic z toho nemůže víru v slovanský autochtonismus dokazovaný „jazykovědou“ zpochybnit.
Popravdě nejde o nic, co by bylo vlastní pouze zastáncům slovanského autochtomismu. Také Němci mají své „Žunkoviče“, např. Guido Lista, autora knihy Prajazyk Ariogermánů vydané v roce 1914. Ten šel mnohem dál do minulosti. Co jsou Žunkovičovi slovanští Keltové a Horákovi slovanští Etruskové v porovnání s Listovými germánskými lovci mamutů? Ani on nemá o následníky a příznivce nouzi.
Za současného stavu poznání lze říct, že pro podobné teorie je typická neznalost lingvistické metodologie nebo přímo její odmítání. Omezený počet slabik může vést k nahodilým shodám a ty k mylným závěrům. Tak vznikají teorie, které mají charakter tvrzení pronesených „ex cathedra“ a jsou v rozporu s verifikovatelnými poznatky. A bylo by to vyřízeno. Ale věc má i jiný, poměrně zábavný aspekt. Různými bizarnímu teoriemi a podivíny se léta zabýval psycholog, filozof a mystifikátor Vladimír Borecký (1941 – 2009). Výsledky svých bádání uveřejnil v knize Zrcadlo obzvláštního (z našich mašíblů). První dojem ze slova mašíbl (zkratkové slovo z magoři, šílenci a blázni) není valný, působí docela nehezky. Přitom ve své pravé podstatě má slovo mašíbl kouzlo. Borecký pomocí mašíblů objevil zapomenutého básníka Václava Svobodu Plumlovského nebo dr. Lukeše, autora umělých jazyků (psal k nim slovníky, vlastní literaturu aj.) a 36 oper (v Lukešově opeře Úderka zpívá v pátém obraze baryton projev Klementa Gottwalda k úderníkům a údernicím ve Španělském sále). No není to legrace?
K Boreckého mašíblům náleží Kollárova etymologická škola, geolingvistika prof. Kramáře, Zvičínského posunutí prehistorie, Maliarikovo úsilí o překonání etnocentrismu, neoglyfy doktora Baťka, etikoterapie Ctibora Bezděka, sládek a alchymista Otakar Zach či Forstrova fyzikalistická interpretace alkoholismu.
Není jednoduché dostat se mezi mašíbly. Nestačí k tomu nějaká neobvyklá teorie nebo snaha o vyvrácení toho, co je obecně uznáváno. Mašíbl musí být dostatečně šílený, aby byl elegantní, skvostný a zábavný. Aktivistický křesťanský kreacionismus je na hraně. Je příliš těžkopádný. Ale slovanský autochtonismus, luštění etruských textů pouhou znalostí češtiny už za mašíbla vydá. Lány českých mašíblů jsou prý nedozírné a jejich zásluhou má věda své Járy Cimrmany.