Když v roce 1961 hledali Leslie Bricusse a Anthony Newley název pro svůj nový broadwayský muzikál, padl jim do oka nápis na zdi (dnes bychom řekli graffiti) hlásající: „Zastavte svět! Chci vystoupit!“ Mohlo by se zdát, že se tohle heslo nemohlo zrodit jindy, než na prahu převratných šedesátých let, kdy vrcholem extravagnace byli Beatles s načesanými ofinkami, černými obleky, bílými košilemi a kravatami a kdy lidé propadali přesvědčení, že světové dění nabírá na zběsilých obrátkách. Byla to jen iluze. Stejným pocitem šíleného kvasu trpěli už obyvatelé starého Egypta, Mezopotámie nebo Číny. Ve všech starých civilizacích najdeme hlasy žehrající na překotný chvat doby a volající po zvolnění tempa. A abychom nechodili tak daleko v místě a v čase, připomeňme si, že v době, kdy se člověk kodrcal napříč Evropou v povoze taženém koňmi celé týdny, konstatoval učitel národů Jan Amos Komenský, že „všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest“.

Také někteří současní vědci mají pocit, že „vymknuta z kloubů, doba šílí“ (jak napsal William Shakespeare už někdy kolem roku 1600), a volají po zklidnění. Mají plné zuby věčného štvaní, zběsilého experimentování, nočního sepisování výzkumných zpráv a překotného publikování výsledků z laboratorních protokolů, na nichž ani nestačil zaschnout inkoust počítačových tiskáren. Jsou přesvědčeni, že uspěchaně provozovaná věda je špatná. Z Německa přichází tato myšlenka vtělena do „Manifestu pomalé vědy“. Volný překlad manifestu vypadá asi takto:

Manifest pomalé vědy

Jsme vědci. Neblogujeme. Netwittrujeme. Nepospícháme.

Nechápejte nás špatně. Souhlasíme s urychlujícím se vývojem vědy na počátku 21. století. Souhlasíme s nepřetržitým tokem důkladně oponovaných článků ve vědeckých časopisech a s impakt faktorem těchto časopisů. Souhlasíme s vědeckým blogováním a s popularizací vědy. Souhlasíme s narůstající specializací a diverzifikací ve všech vědeckých oborech. Souhlasíme s tím, aby se výsledky vědy zpětně uplatňovaly ve zdravotní péči a byly využívány pro budoucí prosperitu. Všichni jsme ve vědecké branži.

Nicméně jsme přesvědčeni, že to nestačí. Vědci potřebují čas k přemýšlení. Vědci potřebují čas na čtení a čas na neúspěchy. Vědec nemusí vždycky vědět, co je právě správné. Věda se vyvíjí nerovnoměrně, postupuje trhavými pohyby a nečekanými kroky vpřed. Zároveň se však i pomalu plíží. Pro to všechno tu musí být dostatek prostoru a to všechno musí být považováno za správné.

Po staletí byla „pomalá věda“ jediný myslitelný způsob bádání. Dnes si zaslouží „pomalá věda“ oživení a ochranu. Společnost by měla dát vědcům čas, který potřebují. Co je však ještě důležitější, vědci sami by neměli pospíchat

Potřebujeme čas na přemýšlení. Potřebujeme čas, abychom vše strávili. Potřebujeme čas na vzájemná nedorozumění. Zvláště v případech, kdy začneme pěstovat zaniklý dialog mezi společenskými a přírodními vědami. Nemůžeme vám neustále říkat, co výsledky vědy znamenají, k čemu jsou dobré, protože to jednoduše sami nevíme. Věda potřebuje čas.

Mějte s námi strpení. Přemýšlíme.

Tolik tedy hlasy volající po „pomalé vědě“. Obávám se, že jde o volání marné. Zůstane nevyslyšeno stejně jako zoufalé graffiti neznámého sprejera z počátku "bouřlivých" šedesátých let. Představa, že věda je "moc rychlá" a vylepší se, když zpomalí, je stejně naivní, jako kdybychom řekli, že oheň je fajn, jen kdyby tolik nepálil, popřípadě požadovali po vodě, aby byla o něco sušší.

K lamentování nad současným stavem světa patří nerozlučně i idealizace dob dávno či nedávno minulých. Už staří Řekové, Inkové či Harappané měli jistě pocit, že se svět kolem nich zbláznil, ale kdysi dávno se jejich předkům žilo celkem fajn. Ostatně většina mýtů popisuje počátky lidstva jako idylické časy v zemi zaslíbené, z níž však byli lidé za své hříchy vyhoštěni vševědoucím a všemocným božstvem. Nám je asi nejbližší judaisticko-křesťanský mýtus o vyhnání Adama a Evy z ráje za to, že si uškubli a schroupali jablko. V této a mnoha dalších podobných bájích doplácejí naši mýtičtí předci ztrátou idylických časů na svou neukojitelnou zvídavost. Naši předci uložili do těchto mýtů trpkou zkušenost, že za touhu po poznání poháněnou zvídavostí se platí.

Jestli je nějaké lidské snažení kondenzátem zvídavosti, pak je to vědecké bádání. I za vědeckou zvídavost se platí. Proto s sebou věda vždy ponese notnou porci překotnosti, nedočkavosti ba i neuváženosti. Proto budou její nedílnou součástí úprky do slepých uliček omylů. Nelze se tomu vyhnout. „Pomalá věda“ už nebude vědou, jako sušší voda nebude vodou a chladnější plamen nebude ohněm. Všichni bychom si přáli mít více času na práci, odpočinek, rodinu, avšak je nám dáno „jen“ čtyřiadvacet hodin na den a sedm dní do týdne. Ať se budeme loudat nebo se budeme honit, nedostaneme ani sekundu navíc, ani sekundu méně. Volání po publikaci výsledků vědeckého bádání až ve chvíli, kdy na nich není jediná chybička, je jen variací na naivní názor, že bychom neměli lézt do vody dřív, než se naučíme dokonale plavat.

Manifest pomalé vědy nepodepíšu. Ne, že bych nechtěl mít na bádání čas a klídek. Nemohu se pod něj podepsat, protože bytostně nesouhlasím s názorem, že vědci nemusí a vlastně ani nemohou veřejnosti neustále říkat, co výsledky vědy znamenají, protože to sami nevědí. Pokud někdo permanentně neví, co výsledky jeho bádání znamenají, přinášejí nebo slibují, pak je pro vědu i svět ztracený případ a ani „pomalá věda“ mu z jeho šlamastyky nepomůže. Každý vědec by měl mít aspoň občas pomíjivý pocit, že ví, co jeho výsledky znamenají. A je povinen to sdělit ostatním vědcům a pokud možno i veřejnosti. Pokud není s to informovat vědce vědeckým článkem, pak asi sám není vědec. Pokud není schopen informovat veřejnost, pak není popularizátor. To není ve vědě „smrtelný hřích“. Nicméně pak by neměl mít jiným vědcům nebo novinářům za zlé, když popularizaci udělají za něj. Není žádné neštěstí, když zpopularizujeme vědecký omyl. Ovšem za předpokladu, že pak stejně zpopularizujeme i opravu tohoto omylu. To, že se takové nápravy nedějí, není důvod ke zpomalení tempa vědy, ale ke zintenzivnění tempa popularizace.

Obávám se, že závěrečnou výzvu „Mějte s námi strpení. Přemýšlíme“ by bylo přesnější přeložit jako „Neotravujte nás. Jste nám lhostejní“. A pod to by se opravdový vědec podepsat neměl.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora