Situace ve vědě připomíná kreslený vtip Vladimíra Renčína, ve kterém na dotaz: „To jste všechno přečetl?“ muž stojící před knihovnou plnou knih odpovídá: „Kde bych na to vzal čas? To jsem napsal!“

Vědci publikují stále více studií, ale ty o to rychleji upadají do zapomnění. Vyplývá to z analýzy mezinárodního týmu vedeného Pietrem Della Briotta Parolem z univerzity ve finském Aalto.

Za počátek publikování výsledků vědeckého bádání ve specializovaných časopisech je považován 5. leden 1665, kdy vychází první číslo francouzského Journal des sçavans. Jen o čtvrt roku později zahajuje anglická vědecká společnost Royal Society vydávání časopisuPhilosophical Transactions. Odhaduje se, že v 18. století vzniklo po celém světě více než tisíc vědeckých časopisů. Ai když mnohé měly doslova jepičí život, počet časopisů určených k publikování výsledků vědecké práce od té doby neustále roste. Prudce přibývá i publikovaných vědeckých článků.

V posledních letech přispěl k „publikační explozi“ vědeckých studií internet. Na servery elektronicky vydávaných časopisů se toho vejde neskonale více než do papírových výtisků. Také umístění studie na web je ve srovnání s klopotným procesem tisku dílem okamžiku. To vše má za následek, že vědci jsou dnes zaplaveni informacemi. Musí vynakládat stále větší úsilí na to, aby udrželi krok s rozvojem svých oborů.

Hon za citacemi

Briotta Parolo a jeho spolupracovníci se pokusili současný informační boom ve vědě analyzovat. Vyšli ze skutečnosti, že vědci nejen píší vlastní studie, ale také čtou studie ostatních odborníků z oboru. Informace načerpané četbou se promítnou do vlastní práce vědců. Ti se k tomu následně přiznávají v nově sepsaných studiích, kde uvádějí vědecké články, jimiž se inspirovali a na které svým výzkumem navázali.

Cílem každého vědce je vedle zveřejnění výsledků vlastní práce také nacházet odkazy na své články ve studiích jiných autorů. To, že vědec inspiroval druhé, je neklamným důkazem kvality jeho bádání. Proto si vědci velmi pečlivě evidují kdo, kdy a kde se na jejich články odvolal. Počet citací dnes slouží jako uznávaný metr pro měření kvality vědecké práce. Není vždycky úplně přesný, ale dobrého vědce od špatného většinou spolehlivě odliší.

Systém měření kvality vědecké práce citacemi nemá daleko k hodnocení zpráv na internetových serverech, profilů na Facebooku či videí na YouTube. I ty soutěží o zájem a jejich kvalita se měří počtem návštěv, odkazů či diskusních příspěvků. Jakmile zájem opadne, je internetová informace mrtvá.

Mrtvé studie

Jakým tempem „umírají“ vědecké publikace? Jak rychle o ně upadá zájem? Vědci z Briotta Parolova týmu analyzovali publikace nashromážděné do konce roku 2010 v obří databázi Web of Science. Hodnotili studie v chemii, biologii, medicíně a fyzice podle toho, kolikrát a jak dlouho byly po vydání citovány v jiných vědeckých článcích. Už z těchto dat bylo jasné, že každý rok zveřejňují vědci víc a víc studií. Přibývá jich exponenciálně. Zájem o publikovanou studii vyjádřený počtem citací několik roků roste, pak se zastaví a následně klesá. Ve všech čtyřech zkoumaných vědních disciplínách je patrné, že publikace dosahují vrcholu v citovanosti stále dříve.

To je zcela zákonité kromě jiného i proto, že dříve se vědci dozvídali o studiích jiných vědců z tištěných časopisů a sami se pak na tyto studie odvolávali ve svých pracích, které byly rovněž tištěny na papíře. Celý proces byl zdlouhavý. Dnes je řada studií publikována velmi rychle v elektronických časopisech a výroba „papírových“ časopisů už proces šíření vědeckých studií nezdržuje.

Velkou pozornost věnovali Briotta Parolo a spol. rozpadu zájmu o vědecké studie. Z jejich analýz vyplývá, že starší studie jsou nahrazovány novějšími stále rychlejším tempem. Doba, po kterou jsou studie citovány, se neustále zkracuje. Studie se dožívají nižšího věku a dříve umírají. Obrat citovaných studií nabírá na tempu.

Podle Briotta Paroly je to přímý důsledek exponenciálního nárůstu počtu vědeckých publikací. Věda má v zásobě stále více informací, kterými může starší poznatky nahradit, a ty upadají rychle do zapomnění.

Přijde po růstu vědy její kolaps?

Skutečně „je příliš mnoho vědeckých studií“, jak ohlašovala řada sdělovacích prostředků v titulcích zpráv o studii Briotta Parolova týmu? Na samotném faktu, že vědeckých studií přibývá, není nic špatného, i když zdaleka ne všechny vědecké články mají žádoucí kvalitu. Počet zveřejněných studií se podle některých analýz každých padesát let zdesetinásobí. Není divu, protože velmi rychle přibývá i vědců. Za poslední tři staletí vždy platilo, že v současnosti žije 9 z 10 všech vědců, kteří kdy na Zemi působili. Zákonitě tedy musí růst i vědecká produkce.

Jak ošidné by bylo se nad tím pohoršovat, si nejlépe uvědomíme při představě, že jsme svědky přesně opačného trendu a výsledků vědy ubývá. Už dnes čelí lidstvo řadě ožehavých problémů. Věda odhaluje jejich příčiny a může významně přispět k jejich řešení. I proto je dobře, že vědci ve svém úsilí nepolevují a naopak pracují ze všech sil a výsledky publikují.

Znepokojovat by nás měla spíše otázka, jak dlouho nám tento exponenciální růst vědy vydrží a co si lidstvo počne v okamžiku, kdy potenciál kvantitativního růstu vyčerpáme. Jak daleko máme k tomu bodu zlomu? A dokážeme kvantitativní výpadek nahradit zásadními kvalitativními změnami v procesu vědeckého bádání? Americký fyzik David Goodstein už počátkem 90. let varoval, že po prudké expanzi, jíž jsme dnes svědky, může věda nakonec zkolabovat.

Imunita proti ztrátě

Hrozí nám, že se v záplavě studií ztratíme? Proti nežádoucí ztrátě opravdu důležitých informací je dnes věda imunnější než dříve. Zatímco v předelektronických dobách musel vědec konkrétní článek namáhavě hledat v dlouhá léta shromažďované hromadě kopií nebo na regálech vědeckých knihoven či dokonce v jejich depozitářích, dneska pátrá po relevantních publikacích ze svého oboru v internetových databázích pomocí důmyslně konstruovaných vyhledávačů. Ty mu naservírují hledané studie na monitor počítače rychlostí blesku. Zapomenout na nějaký publikovaný vědecký článek je poměrně obtížné.

To, že se na starší práce málokdo odvolává, neznamená, že se z vědy vytratily a jejich obsah byl zapomenut. Na staré kvalitní práce navázaly další studie a ty se staly inspirací pro další „generace“ vědeckých publikací. Pokud tedy vědec využívá informace ze studie, která vyšla minulý týden, navazuje na dlouhý a rozvětvený řetězec studií, na něž tato studie čerpala.

Každý z nás má dlouhou řadu předků a mnozí znají své rodokmeny daleko do minulosti. V běžném životě přesto vystačíme se jménem a příjmením a nemá smysl uvádět, čí jsme děti, vnuci či pravnuci. Podobně je tomu s vědeckými pracemi. Všichni molekulární genetici by se mohli odvolávat na práci Watsona a Cricka z 25. dubna 1953 o struktuře molekuly DNA, ale málokdo to dělá. Jednu z nejvyšších citačních lavin zažila tato zcela průlomová studie v roce 2003, protože tehdy se o ní psalo v souvislosti s padesátým výročím objevu dvojité šroubovice DNA. Přesto by si jistě ani Pietro Della Briotta Parolo netroufl tvrdit, že Watsonova a Crickova práce upadá do zapomnění.

Na ramenou obrů

Jestliže zprávu na internetovém serveru přestanou lidé číst, přestanou o ní diskutovat a posílat si na ni odkazy, můžeme předpokládat, že je z valné části zapomenuta. Pokud vědci přestanou citovat konkrétní vědeckou studii, neznamená to, že její obsah upadl v zapomnění a zmizel beze stopy. Poznání obsažené v tomto článku se aspoň zčásti přelilo do novějších studií, které citovány jsou a slouží jako zdroj informací a inspirace pro další výzkum.

Je to, jako když vylijeme do plaveckého bazénu litr sytě modrého roztoku skalice. Bazén se tím neobarví a skalice se zdá ztracena. V každém litru vody z bazénu ale najdeme molekuly barviva. Ve vědě se díky tomu informace kumulují. Proto ví dnešní generace víc než ta minulá a méně než ta budoucí. Stále platí to, co řekl o svých objevech Isaac Newton: „Jestliže jsem viděl dále, bylo to proto, že jsem stál na ramenou obrů.“ O tom se autorům zpráv na internetových serverech, profilů na Facebooku nebo videí na YouTube může jenom zdát.

Práce Briotta Parolova týmu zatím neprošla oponentním řízením a nebyla publikovaná ve vědeckém časopise. Autoři ji zveřejnili na internetové databázi arXiv, kde už vzbudila velký zájem zřejmě díky nepřesné interpretaci jejího obsahu ve sdělovacích prostředcích. Tuhle popularitu studie lze srovnávat jen s oblíbeností videí na YouTube. Pokud ale studii nazvanou Upadání zájmu ve vědě zveřejní nějaký vědecký časopis, určitě by stálo za to se za pár let podívat, jak ji vědci citovali, kdy o ni upadl zájem a za jak dlouho byla nahrazena novými výsledky vědeckého bádání.

Autor, profesor České zemědělské univerzity, působí ve Výzkumném ústavu živočišné výživy

LN, 11.4.2015