Proč je někdo v životě spokojený a někdo ne? Někteří vědci jsou přesvědčeni, že to máme v genech. Pokud se nám sešly v DNA patřičné dědičné vlohy, pak jsme šťastní, i když sedíme opuštění, s prázdným žaludkem a leprou ve slumu na předměstí Kalkaty. Pokud se nám příslušné „šťastné“ varianty genů nesešly, pak nám ke spokojenosti nepomůže ani bankovní konto naftového šejka, krásná žena, chytré a hodné děti, zlatá olympijská medaile a dvě Nobelovy ceny k tomu.

Australsko-německý výzkumný tým došel na základě pětadvacetiletého výzkumu na 60 000 dobrovolníků k závěru, že spokojenost se životem nemáme „geneticky nalajnovanou“ (Headey B. et al, PNAS, DOI: 10.1073/pnas.1008612107). Na různých životních křižovatkách můžeme nadlouho až natrvalo uhnout buď ke spokojenějšímu nebo naopak méně spokojenému životu. Pokud bychom měli štěstí v genech, byly by pro nás tyto „životní křižovatky“ nanejvýše hrbolem nebo dírou na životní cestě. Buď bychom na chvíli „vyskočili“ k větší spokojenosti, nebo bychom se na chvíli „propadli“ k větší nespokojenosti. Ale nakonec bychom se stejně zase vrátili na geneticky předurčenou úroveň štěstí.

Jenže tak to není. Bruce Headey z Melbourne University a jeho němečtí kolegové zjistili, že když si vybereme za životního partnera neurotika, máme celkem seriózně zaděláno na hrubou nespokojenost se životem, a to na tak dlouho, jak dlouho to s neurotikem vydržíme. Stejnou křižovatku představuje řešení dilematu „rodina nebo kariéra“. Kdo zvolí rodinu, bývá dlouhodobě spokojenější (i když navenek nadává). Kdo zvolí kariéru, bývá dlouhodobě nespokojenější (i když by to před kámoši těšícími se z rodiny nikdy nepřiznal). Pokud uvěříme v boha a začneme chodit do kostela nebo do mešity, budeme také šťastnější. Pokud ve Všemohoucího neuvěříme, můžeme dohnat ztracené životní štěstí „tajlí“. Platí to především pro příslušnice ženského pohlaví. Ženy s nadváhou jsou se svým životem obecně dlouhodobě méně spokojené. Jejich cesta ke štěstí vede přes asketickou stravu a propocená trička. Muži jsou mírně rozmrzelí, pokud na ně svět kouká jako na „podměrečné hubeňoury“. Nějaké to kilo nebo desetikilo navíc jim radost ze života zkazit nemůže.

A kde je štěstí koupené za peníze? To musíme hledat v jiném článku v PNAS (Kahneman D., Deaton A., PNAS, DOI: 10.1073/pnas.1011492107). Jeho autoři potvrdili výzkumem na 700 000 obyvatel USA známou pravdu, že je lepší být zdravý a bohatý, než chudý a nemocný. Laureát Nobelovy ceny za ekonomii Daniel Kahneman z Princeton University a jeho kolega Angus Deaton si uvědomili to, co všichni podvědomě víme. Štěstí je přinejmenším dvojí. To první se týká převážně emocí. Jednoduše řečeno toho, zda právě brečíme nebo se smějeme. Druhé štěstí je spíše záležitostí rozumovou a odráží se v něm, jak jsem spokojení v rodinném životě, v práci, jak se nám líbí cifra na měsíčním výpisu z bankovního účtu atd. Obě formy štěstí mají podle Kahnemana a Deatona tendenci růst s příjmem. Emočního štěstí si můžeme koupit zhruba dvakrát víc než štěstí rozumového. Emoční štěstí rostlo u testovaných Američanů až do úrovně ročního příjmu kolem 160 000 dolarů. Pokud lidé vydělávali víc, na jejich emoční štěstí to už nemělo výraznější vliv. Racionální štěstí přestalo záviset na výdělku, když Američan dosáhl ročního příjmu 75 000 dolarů.

Těžko říci, kde má hranici pro růst spokojenosti a hranici pro růst emocionálního štěstí běžný Čech. Pouhým přepočtem přes kurz dolaru ke koruně se toho údaje zcela jistě nedomůžeme. Už proto, že Američan se drží s vyceněnými zuby hesla "Keep smiling" a u nás je naopak zvykem věčně brblat a nádávat. Zkuste někomu na otázku " Jak se máš?" odpovědět: "Skvěle!" a bude na vás koukat jako na uprchlého pacienta psychiatrické léčebny. A tak se nedá určit, jaký podíl národa má podle Kahnemana a Deatona skutečně objektivní důvod být smutný a nespokojený (nachází se s příjmem pod hranicí pro růst rozumové spokojenosti). Stejně tak se dá jen hádat, kolika z nás by už další zvýšení příjmu nezajistilo větší spokojenost, ale zvýšilo by nám příděl emočního štěstí. Celkem se asi shodneme v tom, že těch, kteří už si za další prachy nepořídí „smích navíc“, není nadpoloviční většina.

Určité vodítko by nám snad mohli poskytnout čeští soudci, kteří vyjadřují hrubou nepokojenost se snahami vlády sáhnout jim na jejich průměrný příjem kolem 70 000 Kč měsíčně. A tak se zdá, že racionálně odůvodněná spokojenost by mohla v ČR stoupat i zvýšením ročního příjmu ve výši zhruba 840 000 Kč. Hranice, za kterou se nezvyšuje emoční štěstí, by mohla ležet někde nad dvěma miliony Kč ročně. Hit Waldemara Matušky z televizního seriálu Chalupáři mohl mít v době svého vzniku pravdu v tom, že "štěstí nekoupíš za milion". Dnes to však už asi neplatí.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora