Představte si, že pošlete na sousední planetu krtka, aby prozkoumal tamní podsvětí. Kvůli náročnosti přípravy start o dva roky odložíte. Tři čtvrtě roku pak trvá let na Mars. Než se krtek pustí do práce, je třeba ještě pečlivě připravit půdu a vybrat místo, kde bude operace zahájena. Cílem je v hloubce pěti metrů instalovat sledovací zařízení, které bude bude zaznamenávat tepelný tok z nitra planety. Konečně je všechno připraveno, krtek se usilovně pustí do hrabání… a skončí ve třiceti centimetrech.

Řeč je o experimentálním zařízení HP3 (Heat Flow and Physical Properties Package), které na Mars dopravila sonda InSight. Její přistání jsme v přímém přenosu mohli sledovat na konci loňského listopadu. Součástí HP3 je aparatura, které vědci opravdu říkají „Mole“ (Krtek). Nikdo neví, co se v těch třiceti centimetrech stalo.

Nejpravděpodobnější jsou dvě varianty. Možná je marsovská půda v tomto místě příliš sypká. Zní to paradoxně, ale Krtek je vlastně samořezné vrtné zařízení a do sypkého písku nelze vrtat. Druhou možností je, že vědci narazili na kámen. Právě teď se snaží zjistit, která z obou možností je blíže pravdě, přičemž lze očekávat, že správná bude nakonec nějaká třetí.

Vlastně se neděje nic nezvyklého – ve vědě, zvláště při výzkumu na dálku, se takové věci stávají. Na Marsu byla podobných nezdarů celá řada. Sondě Galileo mířící k Jupiteru se neotevřela rozkládací parabolická anténa, takže všechna data vysílala naprosto nemožnou rychlostí pomocí záložní antény. Kolují i legendy o zapomenutých krytkách na objektivech kamer meziplanetárních sond. To jsou ale všechno jen technické potíže.

Sonda Mars Odyssey měla infračervenou kameru speciálně vyladěnou tak, aby odhalila vápencové skály, které vznikají jako usazeniny ve vodě. Po vápenci se ale na Marsu nenašla ani stopa. Zato se našly stopy metanu v atmosféře, které tam podle vědců vůbec neměly být – jeho molekuly velmi rychle podléhají rozkladu slunečním UV zářením. Následovala celá řada sond, které teď pátrají po plynu, jehož zdrojem by mohly být i živé organismy.

V datech sondy Planck, která nesla zatím třetí největší z kosmických teleskopů a mapovala teplotu mikrovlnného záření vesmírného pozadí – jakousi ozvěnu velkého třesku –, se zase objevily nečekané odchylky. Neznáme ani jejich možnou příčinu, a dokonce ani nevíme, zda vůbec existují – jsou na hranici rozlišení. Už bylo zveřejněno několik článků prezentujících zjištění, čím to určitě není. A zdá se, že k rozluštění této záhady či úplnému vyvrácení její existence, budeme muset sestrojit ještě větší kosmický teleskop s ještě lepšími detektory...

Buďme rádi za kameny úrazu. Nečekané překážky často vedou k nalezení nových metod a vývoji přístrojů, které by jinak ani nevznikly. A má-li kámen úrazu podobu rozporu s očekávanými výsledky, jsme prakticky s jistotou na stopě novým objevům.

LN, 15.6.2019