Mají stromy a rostliny vědomí? Nebo alespoň paměť? Otázka není podle biologů zdaleka tak nesmyslná, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Slavný přírodovědec Charles Darwin spolu se svým synem – botanikem Francisem – představili v roce 1880 teorii, podle které kořenový systém rostlin plní podobné funkce, jaké zajišťuje v organismu živočichů nervový systém. Kontroverzní myšlenka zformulovaná otcem a synem Darwinovými v knize Síla pohybu v rostlinách získala v posledních letech celou řadu příznivců. Někteří vědci dokazují, že v kořenech rostlin skutečně probíhají procesy, které se nápadně podobají přenosu vzruchů a ukládání informací v nervových buňkách.

Bioložka Suzanne Simardová je však přesvědčena, že kořeny jsou pro podobné účely příliš neohrabané a jejich akce málo flexibilní. Vlastnosti potřebné k procesům připomínajícím akce nervového systému však podle ní nechybí kořenům napojeným na rozsáhlou a spletitou síť houbových vláken.

Zatímco kořeny se stále jen větví na tenčí a tenčí výběžky, síť houbových vláken má své uzly, odbočky a propojky. K cestě mezi dvěma uzly se v podhoubí nabízí několik různých drah. Některé vedou oklikami, jiné nabízejí přímočaré zkratky. Nervovým systémem putují molekuly nesoucí informace. Významné postavení mezi nimi zaujímá aminokyselina glutamát, která se podílí na nabuzení nervů, a aminokyselina glycin, jež má za úkol nervstvo tlumit. Tyto aminokyseliny putují přes síť houbových vláken také mezi kořenovými systémy rostlin. Pokud tedy fungují jako určitá obdoba nervového systému živočichů, jak se jejich aktivita promítá do života flóry?

Simardová je přesvědčena, že síť houbových vláken pomáhá rostlinám nejen při výměně informací, ale také při jejich ukládání do paměti a následném využívání. Připisuje tak rostlinám schopnost komunikace, paměti a učení. Zdůrazňuje přitom, že od lidských rozhovorů, od záplavy informací uložených do paměti počítačů nebo od vzdělávání ve školách a na univerzitách se rostlinná „inteligence“ dramaticky liší. Je neskonale jednodušší a nenápadnější. O její existenci ale kanadská bioložka nepochybuje a dokazuje to například výsledky výzkumu na plochách, kde se přemnožil brouk lýkohub. Ten zničil jen za posledních deset let na severoamerickém západě porosty borovice pokroucené na ploše kolem 50 milionů hektarů.

V půdě zničených borových lesů sice zůstaly stejné druhy mykorrhizních hub, ale výrazně se změnily jejich vlastnosti. Jako kdyby si vlákna uložila do paměti trpkou zkušenost z úhynu stromů, na jejichž kořeny byla napojena. Semenáčky borovice pokroucené z půdy s „truchlícími“ houbami jsou slabší a mají ochablé některé obranné mechanismy. Podle Simardové jde o názorný příklad toho, jak houby uchovávají informace v paměti a přenášejí je z jedné generace stromů na druhou.

Zdaleka ne všichni odborníci ale se Suzanne Simardovou souhlasí. Například významný americký rostlinný fyziolog Lincoln Taiz si výzkumu kanadské bioložky vysoce cení, ale odmítá myšlenku, že by stromy myslely a jednaly s nějakým záměrem.

„Každý kořínek a každé houbové vlákno je geneticky programováno přírodním výběrem tak, aby všechny tyto věci provádělo zcela automaticky. Nepotřebuje k tomu mít vědomí a nemusí si být vědomo jakéhokoli účelu,“ říká Taiz v rozhovoru pro časopis Smithsonian Magazine.

Autor, profesor České zemědělské univerzity, pracuje ve Výzkumném ústavu živočišné výroby

LN, 29.9.2018