Není jisté, jestli je Karel Gott nejlepší český zpěvák. Pokud však vezmeme za ukazatel popularity úlovky „zlatých slavíků“, pak je zcela jistě nejslavnější. Ve sportu to bývá na první pohled jednodušší. Nejslavnějším současným sprinterem je asi Usain Bolt a ten je zároveň nejrychlejší. Nebo aspoň drží světové rekordy na sprinterských tratích. Jenže už třeba taková volba letošního „fotbalového krále“ Lionela Messiho tak jednoznačně přijata nebyla. Když se nedá výkon změřit na centimetry či sekundy a navíc je závislý na týmové spolupráci, je kvalitu jednotlivce těžké měřit.
To, co platí o fotbalu, platí i o vědě. Také vědci si mohou těžko měřit své výkony v tak nezpochybnitelných fyzikálních veličinách jako jsou centimetry, sekundy, Kelviny či radiány a také oni jsou v drtivé většině součástí větších týmů. To ale neznamená, že si své kvality neměří a vzájemně se neporovnávají. Vědec se může například pyšnit Nobelovou cenou. Jenže proti tomu lze namítnout, že většiny vědních oborů se toto prestižní ocenění netýká a navíc jsou některé verdikty Nobelova výboru pochybné či vyloženě pochybené. V roce 1949 dostal například Nobelovu cenu za lékařství portugalský neurolog Egas Moniz za lobotomii. Tato metoda „léčby“ duševních poruch spočívala v chirurgickém narušení spojů v mozku. Byla silně kontroverzní už ve své době a dnes je hodnocena jednoznačně jako těžké poškození pacienta.
Vědec se také může pyšnit působením ve věhlasných institucích, jako je Harvard či Oxford. Ale ani to nemusí mnoho znamenat, neboť i skvělé instituce produkují osoby a osobnosti malé a nevýznamné. A i mezi osazenstvem prestižních universit a výzkumných ústavů najdeme existence pochybné. Těžko se může působením na prestižním pracovišti vytahovat někdo, kdo tam udělal průšvih jako vrata a následně ho vyhodili. A platí to i naopak. Vědecká hvězda první velikosti může vzejít z velmi skromných poměrů.
Vědci vyvinuli pro měření svých kvalit zcela samostatnou disciplínu zvanou scientometrie. Ta vychází z předpokladu, že vědec by měl výsledky své práce publikovat. Nezveřejněné výsledky bádání jsou lidstvu k ničemu. Pokud vědec nepublikuje, je to pro okolní svět stejné, jako kdyby nic nezkoumal a nevyzkoumal. Zveřejněná vědecká práce má pak svůj vlastní život - často spletitý a pohnutý. Průlomová práce Johanna Mendela o dědičnosti zapadla na celá desetiletí. To, co dnes označujeme za Mendelovy zákony, bylo sice publikováno, ale svět to musel vyzkoumat znovu, ještě jednou. A dodatečně objevit i Mendelovu studii. Jiné práce se zase okamžitě vyhřívají na výsluní přízně vědecké obce, aby po nich za pár let neštěkl pes. O to cennější jsou vědecké evergreeny. Klasika, která neztráci na hodnotě podobně jako Shakespearův sonet nebo Bachova fuga.
Pro vědce je klíčové, aby výsledky jeho práce někdo využil k dalšímu bádání a přiznal se k tomu. A tak badatelé pasou po tom, jestli se jiní vědci někde na jejich práce odvolávají. Čím víckrát se odvolají, tím je práce považována za důležitější a kvalitnější. Čas od času se stane, že se na něčí práci jeho kolegové odvolávají v duchu slov „v životě jsem nečel větší blbost, než jakou napsal pan XY a jeho tým“. A i takové ohlasy nahánějí autorovi ostudné studie "plusové body". Nic nebrání například tomu, aby byl v tomto smyslu citován již zmíněný Egas Moniz a jeho práce o lobotomii. Ale to je jen drobný kaz na scientometrické kráse.
Svatým grálem současné scientometrie je tzv. Hirschův index, protože ten vyjadřuje kvality vědce jediným číslem. Hirschovým indexem pak můžou tlouct o stůl stejně jako hodnotami svého IQ nebo výškou svého bankovního účtu. Jedno číslo má výhodu, že je snadno srovnatelné s jinými čísly. Tedy s Hirschovým indexem jiných vědců. I o tomto parametru platí, že není absolutním měřítkem. Neskýtá například přesný obraz kvality vědců z velmi odlišných oborů. Pokud někdo vynikajícím způsobem zkoumá zdánlivě okrajový problém, pak jeho práce znají a citují všichni v tomto oboru. Je jich ale tak málo, že to na vysoký Hirschův index nestačí.
Vědcům nemohlo uniknout, že publikace v některých časopisech, např. vyhlášeném Nature či Science, mají větší ohlas než publikace v jiných časopisech, jež jsou v českých krajích někdy uštěpačně přezdívány „kukuřičnými listy“. Tento fakt se odráží v tzv. impakt faktoru, který si všechny slušné vědecké časopisy bedlivě sledují a hýčkají. Není žádní tajemství, že správný redakční tým na zvyšování impakt faktoru svého časopisu systematicky pracuje a používá k tomu prostředky zcela férové i zcela podpásové. Časopis může například vydat článek s titulkem „Uplynulý rok v našem žurnálu“, kde zmíní vydané práce a uvede je v seznamu literatury. Tím „naskočí“ každému článku z časopisu jedna citace a impakt faktor náležitě stoupne.
Úplně něco jiného než přesná čísla scientometrických údajů je „světská sláva“ vědců. Česká astronomie má celou plejádu skvělých astronomů. Přesto bude pro veřejnost „největším“ českým astronomem pan doktor Jiří Grygar. Jako největšího českého genetika bude veřejnost vnímat profesora Václava Pačese. Tito bezesporu skvělí vědci mají jaksi ještě něco navíc – a to onu zprofanovanou „polní trávu“ světské slávy. Jsou známí, populární ba přímo profláklí. A není pochyb o tom, že jsou slavní naprosto po zásluze.
Světská sláva či popularita neplyne z věhlasu institucí, na kterých působili či působí, z impakt faktoru časopisů, v kterých publikovali své práce, ani z jejich Hirschova indexu. Světskou slávu nezměří žádný scientometrický parametr. Je to zcela jiná kategorie. Avšak to nemění nic na situaci, že se světská vědecká sláva měří a to poměrně objektivně. Lze ji sledovat např. na tz. Science Hall of Fame, kde je možné porovnat světskou slávu vědců působících v posledních dvou staletích. Ze soutěže je tak vyřazen třeba Archimédes nebo Leonardo da Vinci, ale to neubírá žebříčku vědecké popularity na zajímavosti.
Vědecká síň slávy vznikla díky databázi knih vytvořené společností Google - tzv. Google Books. Ta zahrnuje asi 4 % knižní produkce v několika jazycích (např. angličtibně, němčině, hebrejštině). Například Charles Darwin je v knihách Google Books zmíněn bezmála 150 000krát a patří bezesporu k nejslavnějším vědcům posledních dvou staletí. Proto byl také za jednotku vědecké slávy zvolen 1 Darwin (D). Jeden Darwin lze definovat jsko průměrný roční počet zmínek o Charlesi Darwinovi v knihách Google Books, jež vyšly od roku 1839 do roku 2000. Jde o jednotku tak velkou, že se sláva ostatních vědců obvykle měří v tisícinách Darwinu čili milidarwinech (mD).
Přesto není Darwin nejslavnější vědec. Tím je britský filosof, matematik a historik Bertrand Russell (1872-1970). Russellova sláva dosahuje 1,5 D. Charles Darwin je v žebříčku světské slávy až druhý. Jméno na třetí příčce nepřekvapí – Albert Einstein. Jeho sláva dosahuje 878 mD. Šokem však může být hned „bramborová medaile“, protože na čtvrtém místě stojí Lewis Carroll, vlastním jménem Charles Lutwidge Dodgson. Toho však na výsluní těžko vynesla jeho díla v oboru matematiky a logiky. Za svou „vědeckou“ slávu vděčí z valné části autorství pohádek o Alence.
Z toho, kdo okupuje přední pozice v Síni vědecké slávy, lze vyvodit celkem jednoduchá pravidla, jak se vědou proslavit. Navzdory pláči vědců humanitních oborů nad tím, jak je berou jejich kolegové z oborů technických a přírodovědných „u huby“, je zřejmé, že ve společenských vědách se domůžete slávy snáze než v jiných oborech. Navzdory slávě Bertranda Russella či Lewise Carrolla je zřejmé, že „obyčejný“ matematik - bez toho, že by se zabýval „přidruženou výrobou“ ve společenských věd - má cestu ke slávě velmi komplikovanou.
Bez dobré vědy se mezi slavné vědce těžko někdo prosadí. Ale sláva rozhodně nereflektuje počet či dokonce kvalitu vědeckých publikací. Slavný maďarský matematik Paul Erdös publikoval za svého života 1 400 vědeckých prací a jeho sláva činí přesto jen 3,5 milidarwinů. Nejcitovanější současný vědec Solomon Snyder také neokupuje přední příčky žebříčku nejslavnějších badatelů.
K dosažení slávy je naopak zapotřebí psát i jiné věci než jen vědecká pojednání. Je třeba psát populárně vědecké knihy nebo jiné „čtivo“. Díky tomu se vyšplhal velmi vysoko profesůrek biochemie z Boston University Isaac Asimov. V biochemii sice nebyl nic moc, ale jako autor scifi patří ke klasikům žánru. Jeho „zákony robotiky“ znají i ti, co o robotice nic jiného nevědí. Z astronomů se vyšplhal díky popularizaci svého oboru na žebříčku slávy velmi vysoko třeba Carl Sagan.
A i ve vědě platí to co ve showbyznysu – skandály neškodí, skandály prospívají. Ted Kaczynski si svých 5 milidarwinů vysloužil spíše jako terorista Unabomber, než jako geniální matematik. Stejně tak vyjadřuje 13 milidarwinů Trofima Lysenka spíše jeho „smutnou proslulost“ než skutečné zásluhy na poli vědy. Možná by bylo dobré vědět, jaké části ze svých 1000 mD vděčí za nejrůznější darwinistické skandály i ikona vědecké slávy Charles Darwin.
Je žřejmé, že nejslavnější český vědec všech dob na tomto poli moc bodovat nemohl. Jako mnich a později opat kláštera Johann Gregor Mendel mnoho příležitostí ke skandálům neměl. Trošku se spekulovalo o tom, jestli si výsledky svých pokusů drobítek neupravoval. Ví se o něm, že se náruživě léčil z obezity, když mu na ni lékaři předepsali kouření doutníků. To je tak všechno. Vzhledem k těmto okolnostem lze Mendelových 84 mD považovat za slávu celkem impozantní.
Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora