K předefinování druhů a rodů i vyšších systematických jednotek došlo v rámci poznávání naší evoluce mnohokrát. Někdy se jednalo o celkově modernější přístup, jako tomu bylo v případě aplikace kladistiky a na jejím základě nové chápání vztahů mezi velkými lidoopy a člověkem, včetně definování podčeledí Paninae – šimpanzi – a Homininae – lidé – jako společnou skupinu (tribus) vedle goril v rámci čeledi Hominidae, což dříve bylo samostatné označení jen pro lidskou vývojovou linii. Jindy šlo o celkovou revizi početných nálezů s různými názvy a zařazení do nových souhrnných jednotek, jako tomu bylo např. se zrušením označení Pithecanthropus či Sinanthropus (nyní v rámci druhu Homo erectus), později Zinjanthropus (nyní v rámci rodu Paranthropus či tzv. robustních australopitéků) nebo přehodnocením několika nálezů s původním společným označením Ramapithecus apod. Mnohé návrhy upadly v zapomnění, jiné naopak po původním ignorováním vědeckou komunitou získaly všeobecné uznání – v tomto případě mám na mysli druh Homo ergaster, pravděpodobný předek v linii směřující až k nám a neandrtálcům, popsaný naším zoologem V. Mazákem spolu s C. Grovesem v r. 1975. Nelze jednoduše hodnotit, kdy se jedná o dlouhodobé a komplexní vyhodnocení mnoha rozporuplných dat nebo kdy se naopak jedná o prozíravost a všímavost a nebo zda se nejedná o snahu se nějak zviditelnit a být citován (ať už vědomou nebo nevědomou).

Velmi zajímavý podnět k naší evoluci a k systematice šimpanzů a lidí přinesl článek dvou pracovníků z Ústavu evoluce při Univerzitě v Haifě v Izraeli. Itai Roffman a Eviatar Nevo porovnávali anatomické, ale zvláště behaviorální a kognitivní schopnosti, sociální život a kulturní deverzitu šimpanzů učenlivých, bonobů (považovaných doposud za příslušníka rodu Pan – šimpanz) a člověka. Ve své studii došli k velmi originálním závěrům. Jednak tvrdí, že australopitéci v nejširším pojetí, tedy včetně starších forem považovaných většinou vědecké obce za velmi rané homininy – jako byl Sahelanthropus nebo nedávno široce v médiích diskutovaný Ardipithecus – se oddělili od vývojové větve směřující k člověku. Na tom by ještě nemuselo být až tak moc divného, nebýt toho, že teprve pak předpokládají rozdělení šimpanze učenlivého (Pan troglodytes) a předků člověka (rod Homo). Australopitéci by podle této varianty nebyli vůbec našimi předky. Bonobové (dosud Pan paniscus) by pak neměli být blízcí šimpanzům, ale měli by místo toho představovat doposud žijící potomky australopitéků.

Posledních několik desetiletí přineslo skutečně mnoho poznatků o životě šimpanzů a bonobů ve volné přírodě a o jejich duševních schopnostech získaných v laboratorních či chovatelských podmínkách, ostatně podobně i o životě goril a orangutanů. V mnohém je potřebné představu široké veřejnosti posunout, neboť svět velkých lidoopů je významně dál než svět i nejvyspělejších ostatních primátů a jiných savců. Složitá gestická a vokální komunikace, schopnost používat znakovou řeč, požívání a výroba nástrojů, sebepojetí, vysoká abstrakce a řešení složitých problémových úkolů, altruistické a kooperativní chování či vytváření koalicí na jedné straně a organizovaná agrese na straně druhé, emocionalita a její mimické vyjadřování a další oblasti chování staví lidoopy dál od ostatních primátů. Ale lidské myšlení, řeč, sofistikovaná výroba nástrojů podle plánu, komplexní sociální sítě a veškerá kulturní bohatost nás jednoznačně výrazně od nich odhraničuje.

Autoři článku se soustředili na naše společné (lidské a lidoopí) charakteristiky a projevy. Například se věnovali podrobně srovnání mimických výrazů, kde lze poukázat na mnohou podobnost a možná i homologii – společný původ. Všímali si dále četných rozdílů mezi sociálním uspořádáním a chováním bonobů a šimpanzů učenlivých. Bonobové jsou skutečně v mnohých projevech (např. v oblasti sexuálního chování) velmi svérázní a ojedinělí. Doklady o tom, že bychom je proto měli vnímat jako jakousi „třetí“ vývojovou cestu homininů a ztotožnit ji s australopitéky, nepřinášejí a tak zůstává uvedená představa na spíše spekulativní úrovni. Největší slabinou koncepce izraelských vědců je skutečnost, že nehledá oporu ve srovnání genomu porovnávaných tří druhů – člověka, šimpanze a bonoba. Uvidíme, zda tato teorie zapadne časem do prachu mezi svazky knih a vytratí se z počítačových pamětí nebo zda se naopak najdou další důkazy a vědecký obraz o našem původu se změní.

Jak dalece jsou nám lidem tedy příbuzní šimpanzi a bonobové? Rozhodně více, než si představoval svět do poloviny minulého století, rozhodně však nejsou ani nějakými z minulosti přežívajícími „předlidmi“. A jak to bylo s australopitéky? Na ověření jejich samostatné evoluce jsem s jistou mírou skepse zvědav nejvíce.

Schéma evoluce nadčeledi Hominoidea (lidoopů a člověka) podle Roffmana a Neva (2010)