Astronomové usilovně pátrají po životě mimo naši planetu. V první fázi by byli vděční i za pár bakterií vyhrabaných z rudého prachu Marsu. Ale tahle radost by nám asi dlouho nevydržela. Vždyť už teď se rozhlížíme v mnohem vzdálenějších koutech kosmu. Nejprve se zřejmě pokusíme nahlédnout pod ledový příkrov Jupiterova měsíce Europa. V tamějším oceánu by mohlo něco žít. Ale moc inteligentní to asi nebude. I proto se už Hubbleův vesmírný teleskop a jeho dokonalejší nástupci rozhlížejí v hlubinách vesmíru, zda tam nezahlédnou planetu, jež by se podobala té naší. Tak nějak naivně předpokládáme, že na podobné planetě by mohl být život podobný tomu našemu a možná i civilizace připomínající tu naši pozemskou. A samozřejmě, že bedlivě nasloucháme. Radioteleskopy „šmírují“ vesmír v naději, že nakonec z kakofonie šumů vyloupnou signál vyslaný mimozemšťany. Občas se pokusíme do vesmíru nesměle „zavolat“. Kosmické sondy Pioneer 10 a Pioneer 11 se od roku 1972 respektive 1973 potloukají mezihvězdným prostorem s přesným návodem, kde nás můžou vesmírní sousedi najít. Vedle toho „šumíme“ do vesmíru na všemožných frekvencích radiového, televizního vysílání a bezpočtem dalších aktivit. Nepřetržitě se tak ohlašujeme všem, kdo jsou schopni a ochotni naslouchat.

Někteří vědci přirovnávají tyto počiny k svéhlavému řádění nezbedného dítěte, které je úžasně zvědavé, jaké to bude, až pustí tygra z klece. Pohříchu však nemá promyšleno, co si počne, až se mu to povede.

„Žádná vláda nemá plán, co bude dělat v případě, že objevíme inteligentní formu mimozemského života,“ řekl astrofyzik Martin Dominik z University of St. Andrews na konferenci „The detection of extra-terrestrial life and the consequences for science and society“, kterou uspořádala v Londýně věhlasná The Royal Society ve dnech 25. a 26. ledna 2010. Dominik je toho názoru, že vytvoření příslušného plánu by se měla ujmout OSN. Jenže ta má nad hlavu práce s přijímáním rezolucí, z kterých si následně nikdo nic nedělá. Od OSN můžeme očekávat nejvýše to, že v případě kontaktu s inteligentními mimozemšťany vydá příslušnou rezoluci.

Naštěstí už velmi jednoduché plány pro případ kontaktu s mimozemšťany existují. Na londýnské konferenci vystoupil Frank Drake, jenž je zakladatel programu SETI. Ten si klade za cíl „naslouchání vesmíru“. SETI má zároveň jako jedna z mála institucí „návod“ na to, co by mělo lidstvo dělat ve chvíli, kdy zaslechne kosmické „Haló, je tam někdo?“. Scénář SETI doporučuje velmi naléhavě, abychom nejprve pečlivě prověřili, zda se nemýlíme. Falešný poplach je to poslední, co můžeme potřebovat. Riskujeme, že až pak opravdu mimozemšťany najdeme, nebude tu zprávu brát nikdo vážně. Scénář SETI nepočítá s utajením kontaktu s mimozemšťany. Naopak, informace o odhalení existence inteligentních mimozemšťanů musí být neprodleně oznámena světu. Ani to není žádná legrace, protože s lidstvem může taková zpráva pěkně zamávat. Stačí, aby televizní stanice zařadily aktuálně do vysílání filmy, jako je „Den nezávislosti“ nebo „Válka světů“ a na paniku globálních rozměrů je zaděláno. Scénář SETI také nabádá, abychom si třikrát rozmysleli, jak a jestli vůbec odpovíme.

V tom se s Drakem shodl cambridgeský paleobiolog Simon Conway Morris, který na příkladech konvergentní evoluce pozemských organismů dokazoval, že příroda má k dispozici jen omezený rejstřík pro řešení obecně platných problémů. Podle Morrise z toho vyplývá celkem slušná pravděpodobnost, že mimozemský život je podobně krutý jako ten, který hostí Země.

„Na téhle planetě kradou, loupí a vraždí úplně všichni. Od mravenců až po člověka,“ řekl Morris. „A z toho plyne zásada: Když zazvoní telefon, tak ho nezvedejme!“

Britská vláda vyslala na konferenci Sarah Bunnovou z Parliamentary Office of Science and Technology. Ta však názor o naléhavosti přípravy kontaktu s mimozemšťany nesdílela.

„Pro nás je to za obzorem,“ řekla Bunnová.

Jenže, jak řekl v úvodu svého referátu maďarský astronom Iván Almár z maďarské Akademie věd, nepravděpodobné věci se dějí. Jako příklad uvedl Almár právě konání konference o kontaktu s mimozemšťany. Když jej organizátoři předběžně požádali o referát, s klidným srdcem jim to slíbil, protože byl přesvědčený, že se konference nikdy neuskuteční. Když si pak balil kufr na cestu do Londýna, bral to jako životní lekci dokazující, že zázraky se dějí..

To, jaký význam máme přikládat určité události, závisí na tom, jak pravděpodobná je tato událost, a jak závažné může mít následky. Není pochyb o tom, že pravděpodobnost kontaktu s inteligentními mimozemšťany není nijak zvlášť vysoká. Stejně tak ale není pochyb o tom, že následky takového kontaktu by převrátily náš život naruby. Proto bychom neměli nad přípravou scénáře pro kontakt s mimozemšťany ohrnovat nos.

Člověk nemusí být fanoušek „mužů v černém“, aby ho napadla kacířská myšlenka, že mimozemšťané už jsou dávno mezi námi. Dokážou se mistrně skrývat, ale tu a tam, se přeci jen prozradí. Zřejmě právě na ně musel narazit psycholog a neurolog John O´Doherty z California Institute of Technology v americké Pasadeně. O´Doherty sledoval pomocí moderních zobrazovacích metod reakce centra „dobrých pocitů“ v mozku 40 dobrovolníků. Tato centra se nám aktivují, například když uhasíme žízeň, zaženeme hlad a také když dostaneme peníze.

Před zahájením pokusu dostali někteří dobrovolníci 50 dolarů. Druhá polovina dobrovolníků nedostala nic. Reakce mozku dobrovolníků na následné finanční dary byly významně ovlivněny počátečním ziskem. Pokud začínali s prázdnou kapsou, reagovali dobrovolníci aktivací centra radosti na každou sumu, kterou dostali. Informace o tom, že byl obdarován někdo jiný, jejich centrem radosti nehnula. To bychom mohli označit za zcela standardní reakci běžného pozemšťana. Zcela opačně reagovali dobrovolníci, kteří zahajovali pokus s padesáti dolary. Těm se silněji aktivovala centra radosti při zprávě o tom, že byl obdarován někdo jiný, než v případě, že sami dostali další peníze.

„Většinou předpokládáme, že je mozek uzpůsoben tak, aby každému zajišťoval co největší zisky,“ říká John O´Doherty. „Ukazuje se však, že ani základní mozková centra nejsou orientována jenom sobecky.“

Ve studii zveřejněné v prestižním vědeckém týdeníku Nature tvrdí O´Doherty, že vybíral dobrovolníky z tuctových pozemšťanů. Výsledky jeho bádání však naznačují, že musel natrefit na skupinu dobře utajených mimozemšťanů, protože „normální“ člověk peníze druhým závidí a radost z jejich bohatnutí rozhodně nemá.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora