19.3.2024 | Svátek má Josef


VĚDA: Je pobělohorská doba temna jen mýtus?

19.11.2020

aneb Eskamotérství historiků s „bořením mýtů“

Prosadit se něčím novým v přírodních vědách je obtížné. Nápady jako např. popírání přistání lidí na Měsíci či trvání na tom, že Země je placatá (přívrženci placaté Země mají u nás webovou stránku placata-zeme.cz), se mohou pohybovat mezi žerty recesistů a třeštěním těch, které lze zařadit do mnohdy zábavného mašíblu (magoři, šílenci a blázni), avšak ani jedni ani druzí na univerzity zváni nejsou a ani prostředky z veřejných zdrojů se zde nerozdávají. Alespoň zatím ne. Ve společenských vědách je to jiné.

Přijít s něčím novým v oblasti společenských věd je dnes velmi snadné. Snaživci na sebe upozorní nějakým „novým“ pohledem a za vědní přínosy se pak často vydávají různé šokující závěry. Obecně platný postup je použitelný v různých oborech. Je to prosté. Kupříkladu někdo se chce věnovat české literatuře a vyniknout. Jako Kundera psát nedovede a nemá ani Šaldovu invenci k literární kritice. Jak na sebe upozornit? Stačí si vybrat nějakou literární osobnost a vylíčit ji úplně obráceně, než byla v české literatuře pojímána dosud. Karel Čapek se pak stane omezeným maloměšťákem, nacionalistou, antisemitou, prorokem antiintelektualismu, spisovatelem utíkajícím před zlem, zastáncem policejní brutality, člověkem odtrženým od reality života, představitelem nejhoršího maloburžoazního tichošlápkovství a prodavačem banality. Že to je nemožné? Omyl! Přesně vše tohle a ještě mnohem horší věci vyčetl z Čapkova díla britský bohemista a univerzitní profesor Robert Pynsent. Dnes je takových vědátorů mnoho, říká se tomu „boření mýtů“.

Podle stejného vzorce lze v českých dějinách bořit mýtus husitství, mýtus národního obrození, mýtus legionářské ideje, mýtus mnichovské zrady atd. Stačí si vybrat. Zmíněný Karel Čapek je uveden jako příklad. Bohemista Pynsent se předvedl jako blázen, který svým rozvrtáním Čapkova díla ukázal, že vůbec nechápe, co to je literatura. Můžeme nad tím mávnout rukou? Asi ano. Nic jiného se s tím ostatně dělat nedá.

Boření mýtů se objevilo také v souvislosti s nedávným výročím 400 let od bitvy na Bílé hoře. Takovou příležitost si naši historici nemohli nechat uniknout. „Doba temna je mýtus,“ říká historička Ivana Čornejová, podle níž by v případě vítězství v bitvě na Bílé hoře bylo hůř. Dobu pobělohorského útlaku známou jako doba temna si prý Češi během staletí „přikreslili“ a zvykli si brát Bílou horu jako něco negativního. Za vším stojí Jirásek, Nejedlý, Masaryk a dokonce i komunisté, kteří bez výjimky převzali argumentaci, kterou k Bílé hoře stanovil Masaryk. Podobná eskamotérství s českou historií dnes provádějí ti, kteří litují zániku habsburské monarchie a v tehdejších protagonistech samostatného státu vidí „zrádce císaře pána“. Nebýt nerozumných českých rozbíječů monarchie, prý by nebylo ani druhé světové války. Jestliže bohemista Pynsent prokázal nepochopení toho, co to je literatura, pak někteří historici nemají ponětí o utváření historie.

O pobělohorské době toho bylo u nás napsáno mnoho. Není to jen Alois Jirásek a jeho román Temno, s nímž historici jako zmíněná Ivana Čornejová a další rádi polemizují. Pobělohorskou dobou se podrobně zabýval například francouzský učenec Ernest Denis (1849-1921), autor díla Fin de l’indépendance bohême (Konec samostatnosti české, vydáno 1890) a La Bohême depuis la montagne blanche (Čechy po Bílé hoře, vydáno 1903). Konec samostatnosti české recenzoval v časopise Athenaeum Masaryk slovy: „Odkládáme spis Denisův s hlubokým pohnutím a otřesením. Tak věrně a pravdivě v historiografii naší nebylo posud ukázáno na kořeny zla, jímž zahubeny byly výsledky veliké doby husitské.

Tyto a další Denisovy publikace v českých překladech jsou dostupné online v odkazech u hesla Ernest Denis na Wikipedii. Jsou to ovšem mnohosvazková díla a o zábavnou četbu rozhodně nejde. Dnešní historici by se měli vypořádat s hodnocením pobělohorské doby z pera erudovaného Ernesta Denise. Vyvrátit jeho pohled, jeho hodnocení, použité metody a závěry. To zřejmě neumí, a tak celá jejich historická „věda“ končí u Jiráska.

Zřejmě se tím v dnešním pohledu na historii něco významného mění. Mizí pojetí historie jako vědecké disciplíny a s ním se vytváří nové paradigma. Podle něj se vše v minulosti nazírá a hodnotí dnešními měřítky. Má to zřejmě něco společného s ideologií kultury rušení. O historii se toho nemusí mnoho znát, ba naopak je lépe vidět věci a události dávno minulé dnešníma očima. Samotná historie se pak stává podružnou. Že v pobělohorské době panovalo jezuitské tmářství, že byl sociální útisk, že probíhala násilná rekatolizace? Je třeba vidět pozitiva – např. že ti Jiráskem nenávidění jezuité, jako kupříkladu pronásledovatel nekatolíků a ničitel zakázaných knih Koniáš, psali „velice hezké české práce“. Ano, tak primitivní může být dnes „vědecká“ argumentace v historii.

Historici jako Denis opřeli své práce o bohatou faktografii. Vytvořili úctyhodná díla, s nimiž se dnešní povrchní historici nemohou ani vzdáleně srovnávat. Ostatně ani ten Jirásek, který měl tendenci ve svých románech věci spíš idealizovat, si historické pozadí pobělohorské doby „nevycucal z prstu“. Obvinit z vytváření mýtů jedním dechem Jiráska, Masaryka, Nejedlého a komunisty zavání obsesí. Dá se to nějak vysvětlit? Motivy mohou být různé. Díla soudobých historiků nejspíše čtou zase jen historici, stejně jako publikace britského bohemisty čtou jen bohemisté. To může být docela frustrující. Tak může vzniknout snaha šokovat, popřít něco, co je dosud obecně uznáváno. Dát o své existenci vědět. Někdo jako Pynsent je v literatuře nula, a tak počastuje někoho významného výlevem sprostoty a upoutá na sebe pozornost. Může být podobná motivace i za „bořením mýtů“?