Je asi jen málo školou povinných lidí, kteří by nikdy nic neslyšeli o neandrtálcích. Ti trochu víc vzdělaní by dokonce mohli i vědět, že takto byli pojmenovaní po jednom údolí v Německu, kde byly objeveny jejích pozůstatky. No a snad by se našli i takoví, kteří slyšeli o tom, že podle posledních průzkumů dodnes nosíme část jejích genetické výbavy v sobě, protože se naší pradávní předci křížili s těmito našimi „staršími bratranci“. Méně už však je asi známo, odkud pochází a jak vzniklo pojmenování onoho německého údolí, které později dalo neandrtálcům jejích označení. Oni se totiž mohli jmenovat i docela jinak.

Neandertal (v českém překladu Neandrovo údolí) je nevelké údolí říčky Düssel v německém spolkovém státě Severní Porýní-Vestfálsko. Název říčky pochází zřejmě ze starogermánského „thusila“ ve významu šumět, hučet, burácet, a ta opět dala jméno i nedalekému zemskému hlavnímu městu Düsseldorfu. Původně se ono údolí nazývalo das Gestein (kamení, skála), das Hundsklipp nebo jednoduše das Klipp (útes; význam jména Hundsklipp není jednoznačně doložen). Zachovala se však i řada dalších méně známých místních názvů. V podstatě se jednalo o asi 1 km dlouhé a 50 m hluboké vápencové údolí s převislými skalami, vodopády a malými jeskyněmi. Především se ale jednalo o velmi romantické údolí s bohatou florou a faunou. Není proto divu, že toto místo bylo oblíbeným výletním cílem. Snad nejvíce si ho oblíbil evangelický pastor Joachim Neander (1650-1680) v době, kdy byl pomocným kazatelem a rektorem latinské školy v Düsseldorfu. V té době zde s oblibou skládal a komponoval texty a melodie církevních písní, z nichž mnohé jsou dosud aktuální. Bezpochyby se jedná o významnou církevní osobnost, jelikož dosud je v německém evangelickém kalendáři 31. květen uveden jako jeho pamětní den. Joachim Neander pocházel z kazatelské rodiny, která se původně jmenovala Neumann, což odpovídá asi našemu Nový, Novotný. Tehdy ovšem bylo u určité kategorie lidí dost módní dávat si antická jména. Tak i předek Jáchyma si pořečtil své jméno Neumann na Neander (od νέος néos ‚nový‘ a ἀνδρ andr, ander ‚muž‘). Počátkem 19. století - v období německé romantismu – byl pak již zmíněný „Gestein“ přejmenován na Neandertal, čili na Neandrovo údolí.

Zmíněné údolí nebylo pověstné jen přírodními krásami a vzpomínkami na písně pastora Neandra, ale i vysoce kvalitním vápencem. Ten se zde dobýval již v dávných dobách pro potřeby selských vápenek. Situace se rapidně změnila v polovině 19. století, kdy zde ve velkém začala těžba vápence pro industriální potřeby nedalekého Porůří. Tak tomu bylo až do roku 1945, kdy byla těžba zastavena – uplynulých asi 100 let ovšem stačilo k dokonalému zničení této přírodní památky.

Již brzy na počátku průmyslové těžby vápence – v roce 1856 – našli dva italští dělníci při odklízení jílového nánosu v jedné z jeskyň 16 kostních fragmentů, které odhodili stranou. Když však narazili i na lebku, zavolali k místu nálezu majitele kamenolomu. Původně se předpokládalo, že se jedná o lebku medvěda. Ovšem konsultovaný profesor J.C. Fuhlrott snadno poznal, že by se mohlo jednat o pozůstatky pračlověka. To bylo později potvrzeno dalšími odborníky, i když se pochopitelně vyskytly i protichůdné námitky. Fuhlrottovy závěry byly pro tehdejší svět šokující a nepřijatelné. Připomeňme si, že Darwinova kniha O původu druhů byla vydaná v roce 1859. V roce 1863 pojmenoval irský geolog William King nové species podle místa nálezu jako Homo neanderthalensis z čehož se vyvinul dnes běžně užívaný pojem neandrtálec.

Z uvedeného je zřejmé, že to byla jen otázka několika náhod, jak pojem „neandrtálec“ vznikl; mohlo to snadno být i docela jinak. Neméně zajímavá je i skutečnost, pokud uvážíme doslovný význam pořečtěného jména. Tehdy to skutečně znamenalo objev „nového člověka“. Nebyl to však zcela první objev pozůstatků této lidské rasy. Dřívější nálezy z roku 1829 v Belgii a 1848 na Gibraltaru byly však mylně identifikovány a skončily nepoznány v muzeu. Teprve poté, kdy roku 1886 v jedné belgické jeskyni byly nalezeny téměř úplné kostry dvou neandrtálců, byla vědou s konečnou platností akceptována tato nová lidská forma, odlišná od rodu Homo sapiens. Dosud byly v Evropě a v Asii nalezeny pozůstatky více jak 300 individuí neandrtálců. Na českém území dokládá přítomnost neandrtálců dnes již neexistující archeologický objev z jeskyně Šipka v moravském Štramberku.

Z dnešního hlediska se zdá až nepochopitelné, že v době nálezu pozůstatků a ani později nebyl proveden podrobnější průzkum této oblasti. Tehdy ovšem neměli archeologové a paleontologové zákonem daná přednostní práva při pozemních pracích. Teprve po roce 1991 bylo započato s rozsáhlým výzkumem místa nálezu, kde se v té době nacházelo šrotoviště. Málo očekávané naděje se však splnily. Po důkladné rešerši, kde by se mohla nalézat skrývka původních jeskyň, bylo v letech 1999 až 2000 nalezeno dalších asi 70 kostních pozůstatků neandrtálců z období před 42 tisíc let, jakož i kamenné nástroje kromaňonského člověka staré 25 tisíc let. Zcela neočekávaným byl pak nález i kostních fragmentů, které patřily k původnímu skeletu, mimo jiné i dobře zachovalá lícní kost.

Původně se na neandrtálce pohlíželo jako na velmi primitivní bytosti, které se snad jen vzdáleně podobaly člověku. Podle nejnovějších výzkumů bychom se však už na neandrtálce neměli shlížet jako na zaostalé a primitivní hromotluky. Obývali Evropu a Asii před 130 000 až 30 000 lety. Nejen, že dokázali lovit tehdejší evropskou megafaunu v bezprostředním styku. Znali oheň a nejspíš uměli i vařit. Při porodech zřejmě asistovaly porodní báby. Své mrtvé zřejmě pochovávali a také uměli mluvit. Byli schopni se vypořádat s podmínkami vlhké Anglie a vyzráli i na kruté podmínky Sibiře. Poradili si v suchých oblastech jižního Španělska až po Gibraltar. Byli robustnější než moderní člověk. A rozhodně nebyli zcela hloupí; objemem mozku (1500 centimetrů krychlových), jakým v průměru oplývali, se dnes může pochlubit z nás jen málokdo.

Nejzajímavější poznatky však přinesl výzkum genomu neandrtálce, což se podařilo v nedávné době, nehledě na desítky tisíc let staré kostní pozůstatky. Podle něho obsahuje DNA moderního člověka zřetelné stopy neandrtálského genomu v řádu několika procent. To se týká původem evropské a asijské populace, nikoliv však afrických negroidů. Tato skutečnost potvrzuje teorii, že moderní lidé pocházeli z Afriky, přičemž neandrtálci se ve své klasické podobě vyvinuli v Evropě a na Blízkém východě. Tyto dvě skupiny lidí se definitivně rozešly zhruba před 400 000 lety, nicméně později se opět smísily, když moderní lidé migrovali do Evropy a do Asie a minimálně 10 000 let s neandrtálci koexistovali. To by mohlo také naznačovat, že Homo sapiens by také nemusel nést bezprostřední vinu na vyhynutí neandrtálce, jak se soudilo dříve. Podle všeho jsme po neandrtálcích ledacos pozitivního i „zdědili“, například světlou pigmentaci nebo i některé prvky imunity, které naším praprapředkům usnadnily přežití v životním prostředí po odchodu z příhodnější Afriky. Na druhé straně je také možné, že lidská náchylnost k některým chorobám rovněž pochází od nich.

Tento přehled by asi nebyl úplný, pokud bychom se zde nezmínili o dalším příslušníku rodu Homo. V roce 2008 byl v Děnisově jeskyni na Altaji u hranice Ruska s Kazachstánem nalezen článek prstu asi sedmiletého dítěte z období před asi 40 000 let, později k tomu přibyly i některé další zlomky kostí a zuby. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby provedená DNA analýza neukázala, že se zřejmě jedná o další vývojovou lidskou linii – která by se zjednodušeně dala označit i jako „bratr neandrtálce“. I tito Denisované (předběžné označení podle názvu jeskyně) zanechali svoje stopy v genomu některých moderních lidí především v jihovýchodní Asii, například u Melanésanů 3 až 5 %. I to svědčí o částečném křížení mezi oběma liniemi lidského rodu. Denisované dosud nebyli uznáni jako samostatný druh (případně poddruh druhu Homo sapiens), přesto již pro ně bylo navrženo několik jmen: Homo denisoviensis (člověk denisovský), Homo altaiensis (člověk altajský), Homo siberiensis (člověk sibiřský). I tak se však ukazuje, že vývoj moderního člověka byl velmi pozoruhodný.