Ochránce zvířat je člověk odhodlaný chránit zvířata před utrpením za každou cenu. Dokonce i za cenu lidského utrpení a lidských životů. Chovateli morčat dodávajícímu zvířata pro pokusy vyhrabou aktivisté babičku z hrobu a požadují za navrácení stařenčiných ostatků zrušení morčecí farmy. Neurobiologovi zkoumajícímu na opicích léčbu Alzheimerovy choroby vypálí dům a pod auto nastraží bombu. Občas zajde ochránce zvířat tak daleko, že chrání zvířata před utrpením za cenu zvířecího utrpení. Známým příkladem bylo vběhnutí aktivistů SOS Animals do cesty koním při Velké pardubické a následný masakr na Taxisově příkopu. Nejděsivější situace nastávají, když pomýlenou logiku ochránců zvířecích práv přijmou za své vědci, zákonodárci a celá rádoby-racionálně uvažující veřejnost. Stalo se. Nechali jsme se zblbnout a masově týráme zvířata ve jménu jejich ochrany.
Bývaly časy, kdy vědec zabíjel laboratorní myš tzv. dislokací krční páteře. Lidově řečeno jí jedním pohybem zlomil vaz. Nepříjemně to chřuplo, ale myš byla mrtvá dřív, než si stačila uvědomit, co se s ní děje. Pak se ale objevili ochránci zvířat s razantním požadavkem zrušit jakékoli pokusy na zvířatech. Mnoha laikům to připadalo jako rozumný nápad, a tak například v našem zákoně na ochranu zvířat proti týrání se při jeho sepisování objevil paragraf, který zcela zakazoval zabití zvířete pro výzkumné účely. Naštěstí se podařilo zákonodárcům vysvětlit, že takové opatření by poškodilo nejen vědu, ale v konečném důsledku by ublížilo i zvířatům. Musela by například po absolvování experimentů dožívat v jakýchsi starobincích a léčebnách dlouhodobě nemocných, dokud by neskonala více méně přirozenou smrtí. Nakonec zůstalo v zákoně ustanovení, podle kterého smí zvíře pro pokusné účely zabít jen zvláště kvalifikovaný vysokoškolák. Středoškolsky vzdělaná laborantka, která má v celé proceduře neskonale větší praxi než její šéf vlastnící universitní diplom, myši zlomit vaz nesmí. Poslanci parlamentu jistě hlasovali pro zákon s dobrým pocitem, že myši zabije člověk s vyšší kvalifikací, ale to jen dokládá, jak často nechápou podmínky, za jakých se jimi schválené zákony uplatňují. Je to stejné, jako kdybyste si nechali odebrat krev nikoli od zručné zdravotní sestřičky, ale od primáře, který to naposledy dělal před dvaceti lety. Kromě pocitu, že vás obsloužil skutečný odborník, si z takového odběru krve odnesete modřinu velikosti dlaně.
Vědci a zákonodárci pod tlakem aktivistů propadli dojmu, že musí i těm nejnesmyslnějším nárokům vyjít aspoň kousek cesty vstříc. A tak někoho napadlo, že by se myši, potkani a další laboratorní zvířata mohli zabíjet „humánně“ v nádobách, do kterých se napustí oxid uhličitý. Myška se udusí čistě, bezbolestně a v neposlední řadě celkem levně. Koncentrace oxidu uhličitého v nádobě stoupá pozvolna, protože se předpokládá, že tak zvíře méně trpí. Při prudkém zvýšení koncentrace plynu se oxid uhličitý rozpouští ve sliznicích, proměňuje se tam na kyselinu uhličitou a to bolí. Mírný vzestup koncentrace oxidu uhličitého působí jako anestetikum a plyn tak zvíře „uspí“. Ve spánku se pak myš či potkan udusí, protože v atmosféře plné oxidu uhličitého se mu nedostává kyslíku.
Smrt oxidem uhličitým získala nálepku bezbolestnosti a tím začala její cesta na výsluní. S ochranářskou lobby mají smutné zkušenosti i chovatelé hospodářských zvířat a provozovatelé jatek. I ti hledali způsob, jak se zavděčit ochráncům zvířat, kteří by z nás všech nejraději nadělali vegetariány a pašíky pustili na svobodu, do lesa na bukvice a žaludy. Kdo hledá, najde. Našli i chovatelé prasat a řezníci. Dříve byl pašík na jatkách nejprve omráčen elektrickou ránu za ucho a následně mu byly proříznuty krční tepny. Dnes se omračování elektrickým proudem nahrazuje „myší procedurou“, při které jsou vepři „namočeni“ do bazénu s oxidem uhličitým. Řada „zpochybňovačů“ se vůči humánnosti smrti v oxidu uhličitém netajila skepsí. Už v roce 2005 vyzvala European Food Safety Authority (EFSA) k tomu, aby bylo zabíjení zvířat oxidem uhličitým co nejdříve zrušeno. Nestalo se. Zřejmě i proto, že EFSA nemá mezi evropskými aktivisty nejlepší pověst. Vyčítají jí například to, že není ochotná akceptovat výhrady ekologických aktivistů vůči geneticky modifikovaným organismům. Pravda, drůbežáři dávají při porážkách drůbeže přednost argonu, ale prasata se omračují oxidem uhličitým dál. O myších, potkanech, křečcích a dalších laboratorních zvířatech nemluvě.
Studie týmu amerických vědců vedených Johnem Wemmiem z University of Iowa, která nedávno vyšla v prestižním vědeckém časopise Cell, mimo jakoukoli pochybnost prokázala, že vzestup koncentrací oxidu uhličitého v mozku aktivuje receptory ASIC1a v amygdale. Tato část mozku je zodpovědná za vznik našich děsů, hrůz a nočních můr. Právě tam sídlí v našem mozku strach. Není pochyb o tom, že myši vystavené účinkům oxidu uhličitého prožívají díky aktivaci receptorů ASIC1a „duševní muka“. Stejně tak trpí ve jménu ochrany zvířat před utrpením i porážená prasata.
Článek v Cell vzbudil velkou pozornost ve sdělovacích prostředcích. Bohužel se v této souvislosti nejčastěji hovoří hlavně o tom, že se tak vysvětlil odvěký strach člověka z udušení a že by snížení koncentrace oxidu uhličitého v mozku mohlo lidem ulevit od chorobných strachů. Na zvířata umírající v oxidu uhličitém si nevzpomněl nikdo. Ani ochránci zvířat ne.
Je zajímavé, jak často se odvolávají ekologičtí aktivisté a ochránci zvířat na princip předběžné opatrnosti, jenž velí nekonat, když s určitostí nevíme, jaké bude mít naše konání následky. A je neméně pozoruhodné, jak dokážou tomuto principu dodat parametry gumových šlí a natahovat jej podle libosti. V případě „humánního“ usmrcování zvířat oxidem uhličitým princip předběžné opatrnosti evidentně porušili a přičinili se výraznou měrou o to, že dnes a denně umírají na celém světě miliony do krajnosti vyděšených laboratorních a hospodářských zvířat. Nás pak nutí, abychom se v rámci principu předběžné opatrnosti báli třeba jaderného reaktoru v Temelíně.
Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora