19.4.2024 | Svátek má Rostislav


VĚDA: Jak (ne)funguje otevřený přístup k vědeckým informacím

24.12.2009

Myšlenka „otevřeného přístupu“ čili „open access“ je skvělá. Klade si za cíl zprostředkovat svobodný a bezplatný přístup k vědeckým informacím komukoli. Má jen jednu drobnou vadu na kráse. Tak úplně nefunguje.

Chcete si přečíst, co napsaly nejlepší vědecké mozky v časopisech, jako je Nature, Science nebo Cell? Musíte si zaplatit. Buď si sami pořídíte předplatné a máte pak časopis sami pro sebe včetně přístupu k jeho internetové verzi, nebo navštívíte nějakou knihovnu, která si časopis předplatila a vám do něj dá nakouknout za poplatek z čtenářské legitimace. Služba vydavatele čtenářům jde tak daleko, že si od něj můžete dokonce koupit i jen ten jeden konkrétní článek. Ale zadarmo ani kuře nehrabe. Natož pak prestižní vědecký žurnál.

Ono není divu, neboť vydávání takového časopisu něco stojí. Zdaleka ne vše lze uhradit z reklam a navíc musí vydavateli zůstat ještě nějaký ten zisk. Proč by jinak časopis vůbec vydával, že?

Relativně movitý zájemce z ekonomicky vyspělé země nemívá se sehnáním článku problém. Knihovna je někde „za rohem“ nebo se na ni dá napojit přes internet. Ani suma za článek případně za časopis nebývá většinou „astronomická“. Hůře jsou na tom lidé ze zemí, pro které je současná hospodářská krize západního světa nedostižným snem o ráji. Jak si má člověk z Burkiny Faso přečíst studii s úderným názvem „Jak vyřešit klíčové problémy zemědělství v Burkině Faso“, když za něj chce nějaký „agriculture journal“ vydávaný v USA, Velké Británii nebo Japonsku padesát dolarů? Tedy sumu, která musí zájemci z Burkiny Faso vystačit na dva měsíce živobytí.

Recept na tento problém se jmenuje „open access“. To jsou časopisy, které zhusta vycházejí na internetu a neprodražují se tiskem „papírového vydání“. Tím se jejich vydávání zlevní. I pak si ale vyžádá určité náklady. Ty nehradí uživatel–čtenář nýbrž autor. Za to, že mu časopis otiskne výsledky jeho výzkumu zaplatí nemalou sumu. Uživatel neplatí nic a má data volně dostupná a gratis. Ústřední myšlenkou „open access“ je fakt, že každý člověk, který platí daně, si vlastně na vědu tímto způsobem přispěl a neměl by tedy za její produkty platit podruhé, když je sám potřebuje nebo se o ně jen zajímá.

Časopisů s „otevřeným přístupem“ je celá řada a mnohé z nich publikují vysoce kvalitní výzkum. Mezi vědci jsou celkem oblíbené a mnozí špičkoví badatelé jim dávají přednost před klasickými vědeckými periodiky. Najdou se i tací, kteří se zařekli, že nebudou publikovat v Nature či Science, dokud to nebudou časopisy s „otevřeným přístupem“.

Otevřený přístup znamená, že čtenáři jsou k dispozici i originální data získaná během výzkumu. Zjednodušeně řečeno, hodnoty, které badatel naměřil. Do posledního číslíčka, údaje, měření či analýzy. Je to, jako kdybyste si ten pokus udělali vlastnoručně sami.

To už zní skoro jako pohádka. Nakolik to je doopravdy jen zkazka a nakolik realita se pokusili zjistit američtí biostatistici Caroline Savageová a Andrew Vickers z věhlasného Memorial Sloan-Kettering Cancer Center v New Yorku. Zvolili si dva přední lékařské „open access“ žurnály, konkrétně PLoS Medicine a PLoS Clinical Trial. V nich si vybrali namátkou deset článků a požádali jejich autory o kompletní experimentální data. Nechtěli po nic neobvyklého, protože před publikací v těchto časopisech musí každý autor kromě příslušné sumy dodat i prohlášení, že každému na požádání kompletní data poskytne. Správě by tedy měli Savageová a Vickers dostat na deset žádostí deset balíků dat. Jaká však byla drsná realit?

Autoři tří studií hráli mrtvé brouky a vůbec neodpověděli. Čtyři odpověděli s tím, že data nikomu nedají. Další dva měli u článků uvedenou nefunkční e-mailovou adresu, takže byli dotírání případných žadatelů ušetřeni. Těm, kteří neodpověděli, poslali Savageová a Vickers urgenci. Těm, kteří odmítli, připomněli závazek sdílet data s každým, kdo o ně požádá. A výsledek? Nakonec získali data z jedné jediné studie. Výsledky svého bádání zveřejnili Savageová a Vickers, jak jinak než v „open access“ žurnálu PLoS ONE.

Pokud tedy jde o experimentální data, není „otevřený přístup“ tak úplně otevřený. Není dokonce ani pootevřený. Je přivřený natolik, že je bezmála uzavřený.

A schválně, kdo zkusí požádat o originální data ze studie Savageovou a Vickerse?

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora