Zvířata si od nedůležitých informací čistí paměť stejným způsobem jako lidé. Výzkum takzvané selektivní amnézie otevírá lidem nové cesty k úlevě od traumatizujících vzpomínek.

Kde jsem dneska zaparkoval auto? Otázka, která se mihne hlavou, když vyjedeme s plným nákupním vozíkem z obchodního centra k přeplněnému parkovišti. Obvykle si bez problémů vzpomeneme a nákup si v pořádku odvezeme domů.

Kdybychom si však měli vzpomenout, kde jsme nechali stát své auto při nákupu před měsícem, asi bychom paměť trápili marně. Zapomněli jsme. Avšak některé jiné události z minulého měsíce si vybavíme přesně a bez nejmenšího zaváhání. Neboli informace o místě, kde jsme před měsícem zaparkovali, se nám „nevykouřila“ z paměti sama od sebe se všemi ostatními s tím, jak běžel čas. Aktivně jsme ji „vymazali“. A významně jsme tomu napomohli, když jsme si vybavili pozici auta na parkovišti při každém následujícím nákupu. Vědci označují fenomén zapomínání vybraných informací jako selektivní amnézii.

„Zjednodušeně si můžeme říct, že každá vzpomínka s sebou nese i velmi silný podnět k zapomínání. Tím, jak svou paměť používáme, ji zároveň neustále měníme,“ vysvětluje neurobiolog Michael Anderson z Cambridgeské univerzity. „Lidi si většinou představují zapomínání jako pasivní proces. Náš výzkum ale dokazuje, že sehráváme velmi aktivní roli v tom, co si ze svého života zapamatujeme. Je to pro nás překvapivé zjištění.“

Selektivní amnézie poskytuje člověku důležité služby. V mozku máme kolem 86 miliard neuronů a každý z nich je v průměru napojen na 7000 jiných neuronů zvláštními mezibuněčnými spoji– synapsemi. Díky synapsím vytvářejí neurony lidského mozku komplikovanou síť schopnou úžasných výkonů. Kapacita ale není neomezená a nepotřebnými informacemi by se beznadějně zahltila. Proto informační balast cíleně vymazáváme.

Zvířata nevládnou takovým intelektem jako lidé. A tak se nabízí otázka, zda si čistí paměť od nepotřebných informací podobně jako člověk. Tým pod vedením Mi chaela Andersona nyní zjistil, že laboratorní potkani nakládají s informačním balastem úplně stejně jako my. Výsledky experimentu zveřejnil vědecký časopis Nature Communications.

Potkani zapomněli na tenisák

Michael Anderson a jeho spolupracovníci dávali potkanům do klece předměty, jaké zvířata nikdy předtím neviděla. Potkani se tak poprvé v životě seznámili například s hrnečkem a tenisovým míčkem. Od přírody zvídavá zvířata nový objekt důkladně prozkoumala a přitom si ukládala získané informace do paměti.

Po půlhodinovém odpočinku byli tito potkani umístěni do klece, kde na ně čekala jedna z věcí, s nimiž se zevrubně seznámili při předchozím „sezení“, avšak doprovázená zcela novým předmětem. Vedle hrnečku tu stála například konzerva. Potkani se samozřejmě věnovali novince, a vědcům tak potvrdili, že si na hrneček dobře pamatují.

Ovlivnila tahle nová zkušenost nějak informace, které měla zvířata uložená v paměti o tenisovém míčku? Na to odpověděl další experiment. V něm čekal na potkana tenisák spolu s malou dětskou hračkou, tedy s dalším novým předmětem. Potkan kupodivu věnoval stejnou pozornost jak hračce, tak míčku. Obě věci pro něj byly nové, a to znamená, že na tenisák zapomněl. Když ale potkani neabsolvovali pokus, při kterém si při představení konzervy připomněli i hrneček, informace o tenisáku se jim z hlav nevykouřila. Byla to tedy právě vzpomínka na hrneček, co aktivně vytlačilo z mozku vzpomínku na tenisák, protože ten přestal být důležitý. Stejný proces zajistí, že když si vybavíme, kde jsme dneska zaparkovali vůz u obchodního centra, zapomínáme, kde jsme parkovali minule.

Michaelu Andersonovi se podařilo zjistit, že centrum pro aktivní vymazávání nedůležitých vzpomínek sídlí v potkaním mozku v oblasti takzvané prefrontální mozkové kůry. Když vědci potkanům dočasně vyřadili tuto část mozku zčinnosti, nedokázala si zvířata odstraňovat nepotřebné informace z paměti. Velmi podobná aktivita stejných mozkových center vyhání podružná fakta také z lidské mysli.

Problém se svědkem

Anderson upozorňuje na fakt, že ikdyž je hlavním úkolem selektivní amnézie vyšší efektivita práce mozku, někdy bývá tento proces zdrojem problémů. Když například vyšetřující policista opakovaně žádá svědka, aby si vzpomněl na nějaký důležitý detail, dochází s každou nově vybavenou vzpomínkou k vymazání detailů, na které se policista neptá a které vtu chvíli mozek vyhodnocuje jako nepotřebné. Přitom v průběhu vyšetřování se mohou ukázat jako klíčové. To už je ale pozdě, protože svědek si je ze své paměti sám odstranil.

„Potkani mají vyvinutý stejný mechanismus pro aktivní zapomínání nepotřebných informací, jakým obdařila příroda člověka. Znašeho objevu vyplývá, že schopnost vymazávat z paměti méně důležité informace se vyvinula v dávné historii evoluce pozemského života, přinejmenším vdobě, kdy žil společný předek potkanů a lidí, tedy před nějakými sto miliony let,“ říká Michael Anderson.

Podobnost obou systémů odstraňování podružných informací z paměti u člověka a potkana otevírá vědcům zcela nové možnosti. Na potkanech je možné provádět experimenty, které u člověka nepřicházejí do úvahy. Michael Anderson tak chce proniknout do tajů buněčných a molekulárních procesů, které se na vymazávání nedůležitých vzpomínek podílejí. Pokud by neurobiologové dokázali tento proces ovládnout, mohli by pak lékaři zbavit traumatizujících vzpomínek třeba oběti násilných trestných činů. Výzkum s sebou ale nese i určitá rizika zneužití, například k vymazávání paměti nepohodlným svědkům.

LN, 21.11.2018

Autor, profesor České zemědělské univerzity, pracuje ve Výzkumném ústavu živočišné výroby