Dexamethason je syntetický hormon, při jehož vývoji se farmaceuti inspirovali hormony nadledvin. Užívá se k potlačení zánětů. Spironolakton je lék působící povzbudivě na činnost ledvin, tzv. diuretikum. Do stejné kategorie patří i canrenon. Pro tyto léky nemusíme chodit jen do lékárny. Ve Francii stačí nabrat vodu z řeky Dore. V každém litru je těchto léků asi 10 mikrogramů. Pro člověka je to málo. Pro ryby, které v řece žijí, je to více než dost. Tamější hrouzci obecní z toho mají „zamotané“ nikoli hlavy, ale pohlavní žlázy. Neplatí to pro celý tok řeky. Zlomovým bodem je obec Vertolaye a poblíž stojící továrna farmaceutické nadnárodní společnosti Sanofi. Proti proudu je poměr pohlaví hrouzků celkem vyrovnaný a rybí „obojetníci“ – tedy jedinci s nejednoznačně vyvinutými pohlavními žlázami označovaní jako intersex – jsou celkem vzácní. Podíl intersexů na celkové populaci činí asi 5 %. Po proudu vládnou v populaci hrouzků zcela odlišné poměry. Normální samci reprezentují jednu čtvrtinu, normální samice asi osminu a většinový zbytek tvoří „obojetníci“.

Hrouzci se zdají z jakéhosi důvodu k lékům ve vodě podstatně citlivější než jiné zkoumané druhy, které nejsou ve vodách řeky Dore vývojovými defekty tak těžce postiženy. To však nic nemění na skutečnosti, že francouzský tým vedený ekotoxikologem Wilfriedem Sanchezem z Institut National de l´Environment Industrie et des Risques narazil na další případ závažného znečištění životního prostředí látkami ze skupiny tzv. endokrinních disruptorů. Odhaduje se, že takových látek lidé vyrábějí a vypouštějí do životního prostředí asi tisíc. Typické je pro endokrinní disruptory, že působí na organismy ve velmi nízkých koncentracích – řádově v nanogramech na litr. Koncentrace léků v řece Dore jsou tisíckrát vyšší.

Endokrinní disruptory účinkují na živočichy včetně člověka jako „hormonální buldozery“. Složité funkce uvnitř organismu každého tvora řídí jemné předivo hormonů. Endokrinní disruptory se v organismu chovají jako slon v porcelánu a na křehkou hormonální rovnováhu mají devastující účinky. Nejnápadněji se projevují u vodních živočichů, protože ti se v pestrých koktejlech endokrinních disruptorů koupou čtyřiadvacet hodin denně. Například u ryb dokážou „hormonální buldozery“ samcům měnit varlata na vaječníky. Vzniklí obojetníci mají v pohlavních žlázách jak spermie tak i vajíčka. To, co se může jevit jako evoluční výhoda, je ve skutečnosti těžký vývojový defekt. S rozmnožovacími schopnostmi takto postižených ryb je to bledé.

Za jeden z hlavních zdrojů hormonálního znečištění povrchových vod je považována hormonální antikoncepce, a to především jedna z jejích nejrozšířenějších složek - syntetický hormon ethinylestradiol. V poslední době se začíná doceňovat i významný příspěvek chovu hospodářských zvířat. Jedna březí kráva vyloučí s močí denně asi 100 miligramů samičích pohlavních hormonů estrogenů. Když se pase stádo krav na louce, kolem které teče potok, stačí jedna letní bouřka k tomu, aby se hormony spláchly z pastviny do potoka a tamější živočichové se rázem koupou v roztoku hormonů. Britové udělali před časem hormonální inventuru a odhadli roční produkci hormonů pocházejících z těl hospodářských zvířat a lidí na jednu tunu. Hlavním hormonálním znečišťovatelem je skot. Tuna estrogenů stačí na proměnu v biologicky účinnou hormonální polívčičku takového množství vody, jaké se vejde do pěti Bajkalů a čtyř jezer Tanganika.

O tom, že by mohly být zdrojem endokrinních disruptorů i farmaceutické provozy se ví delší dobu. V roce 2009 se povedlo usvědčit z vypouštění hormonálně aktivních odpadů farmaceutické továrny poblíž indického Hajdarabádu. To jsme brali s klidem, protože třetí svět jsme si zvykli považovat za kout světa, kde se na životní prostředí moc nedbá. Vloni se podařilo zjistit únik hormonálně aktivních látek ze dvou farmaceutických továren v USA. To už bylo o něco horší, protože Spojené státy jsou považovány za zemi podstatně civilizovanější než Indie. My Evropané jsme ale i pak zůstávali v klidu vyvěrajícího z přesvědčení, že stojíme na špici ekologické uvědomělosti. Bráníme šíření geneticky modifikovaných organismů, zavíráme atomové elektrárny a nahrazujeme je fotovoltaickými články a větrnými turbínami, přivazujeme se ke stromům napadeným kůrovcem. Nám se přeci něco tak stupidního, jako únik endokrinních disruptorů z farmaceutických továren do řek nemůže stát. Od letošního července, kdy vyšla studie Sanchezova týmu on line v časopise Invironment International (Sanchez et al., Env. Int. 37, 1342-1348), už nemáme k blahosklonnému klídku důvod. Co do hormonálního znečištění životního prostředí na tom možná nejsme o moc lépe než Indové z okolí Hajdarabádu.

Nepříjemnou komplikací hormonálního znečištění životního prostředí je skutečnost, že zatím známe jednotlivé efekty některých endokrinních disruptorů. Ty se ale vyskytují v přírodě ve směsích, o jejichž výsledném účinku se můžeme jen dohadovat. Ostatně vertolayeská fabrika zřejmě také vypouští do místních potoků a řek ukázky širšího výrobního sortimentu. Nedávná dánská studie odhalila, že pokud těhotné Dánky spolknou během těhotenství tabletu paracetamolu běžně užívaného pro potlačení nejrůznějších bolestí, zvýší tím endokrinně disruptivní zátěž budoucího potomka na dvojnásobek. U synů žen užívajících v těhotenství paracetamol, stoupá na čtyřnásobek riziko kryptorchismu (poruchy, při které nesestoupí novorozenému hošíčkovi varle do šourku). Pokud nastávající matka zkombinuje užívání paracetamolu třeba aspirinem nebo ibuprofenem, čelí její potomek šestnáctinásobně vyššímu riziku kryptorchismu. O tom, že nejde o plané strašení svědčí dosti výmluvně skutečnost, že od roku 1960 do roku 2000 stoupl výskyt kryptorchismu u dánských novorozených hochů na pětinásobek.

Evropská komise sice projevila chvályhodnou snahu vydat příslušné předpisy, ale problém je v tom, že jsme ve své sebedůvěře v evropskou ekologickou uvědomělost problematiku endokrinních disruptorů trestuhodně podcenili a zanedbali. Jak přiznává v rozhovoru pro vědecký týdeník Nature „objevitel“ hormonálního znečištění u Hajdarabádu Joakim Larsson z university ve švédském Goteborgu, „nevíme, v jakém rozsahu k hormonálnímu znečištění dochází, protože jsme zatím provedli příslušná měření na příliš málo místech, kde se takové látky vyrábějí“. Britská ekotoxikoložka Susan Joblingová z londýnské Brunel University k tomu dodává, že u mnoha léků ani neznáme hranici pro jejich neškodný výskyt ve vodním prostředí.

Byla by chyba propadnout „endokrinně disruptivní hysterii“. Rozsah a závažnost tohoto problému neznáme a je namístě jej co nejrychleji a nejdůkladněji prozkoumat. K řešení téhle zapeklité situace je zapotřebí přistoupit bez emocí a s důkladnou znalostí věci. Byla by jistě hloupost klepat se strachem při pohledu na každou čůrající stračenu. Na druhé straně je stejně naivní si myslet, že stádo krav přežvykující na horské louce nedokáže vymáchat pstruhy v nedalekém potoce ve vydatné hormonální lázni. A zcela jisti si můžeme být tím, že farmaceutické firmy mají dost možností k tomu, aby si pohlídaly, co z jejich provozů vytéká. Jen to po nich musí někdo chtít.

Titulek „Hormonální akvárium“ jsem si vypůjčil z dokumentárního filmu, který v roce 2007 natočili o problematice endokrinních disruptorů studenti pražské FAMU v režii Terezy Tara. Film je volně ke stažení zde.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora