Z lékařského hlediska může být grafomanie složitý pojem, pod nějž např. spadá chorobný stav mysli, v jehož důsledku postižený vytváří psaním nesrozumitelné, nesmyslné texty. Obecně je však grafomanie považována za nepotlačitelnou potřebu psát a publikovat literární, tedy umělecké texty, jejichž kvalita je nízká. Příklad literárního grafomana je v románu Radost až do rána od Vladimíra Párala. „Spisovatel“ Dušan Mihulka chrlí na papír jeden nápad za druhým, komponuje je střídavě pro povídku nebo filmový scénář. Bizarní příběh, jako je tragická láska levicové aristokratky a černošského studenta v prostředí pařížského divadelního zákulisí, obratem přeloží do Říma a utápí se ve vybírání těch nejpřiléhavějších jmen literárních hrdinů. O půlnoci vhazuje svá díla do poštovní schránky a po jejich vrácení z krajských novin se studeným dopisem („…přes maximální úsilí jsme nenašli ani minimální stopu talentu..“) běsní, rozesílaje stížnosti ministrovi kultury a předsedům kulturních komisí národních výborů.

Grafomanií se zabýval Milan Kundera v Knize smíchu a zapomnění a také v Umění románu. Jde až na samotnou podstatu jevu, když popisuje rozdíl mezi Goethem a taxikářem, který chce napsat román o svém životě. Goethe objevuje dosud nezachycenou stránku světa, usiluje o formu, která by uchopila krásu a originalitu, zatímco grafoman vnucuje druhým své já. Podle Kundery je grafomanie v naší ochablé a atomizované společnosti „nejgrotesknější podobou touhy po moci“.

V polovině 90. let 20. století vycházelo ve Velké Británii ročně 8000 románů a roční románová produkce Spojených států byla až trojnásobná. Také v poezii je množství vydaných titulů ohromující. Přemíra literárních děl je rysem dnešní grafomanie. Značnou měrou se na ní podílejí knihy, v nichž neúnavní psavci líčí své životy, názory, své úspěchy a tragédie apod. Dnešní člověk má nutkavou potřebu vyjádřit svůj názor, nějak se vyčlenit z masy průměrnosti. Jde mu v podstatě o jediné – vystavit na odiv svou odlišnost, nechat zaznít hlas, který by vyšel do ztracena, pokud by nebyl znásoben dílem, ve kterém je grafoman žalostným hrdinou. Internet technickou stránku – vlastní proces veřejné sebeprezentace – značně zjednodušil.

Knih je prý tolik, že – slovy kanadského esejisty Françoise Ricarda (nar. 1947) – nikdo už nemá čas číst nic jiného než knihy, které sám napsal. François Ricard se na rozdíl od Kundery, který psal o grafomanii „umělecké“, ve své eseji Publish or perish z roku 1996 věnuje grafomanii univerzitní, tedy grafomanii „vědecké“. V době, kdy kanadský literární vědec svou esej o grafomanii publikoval, ještě nemohl příliš čerpat z fenoménu publikací na internetu či z toho, co se děje v internetových diskusích.

Grafomanie podle Ricarda bují také v samotné literární vědě. Život je prý příliš krátký na to, aby se touto stránkou literární vědy člověk vážně zabýval. Profesoři literatury, autoři disertací a studenti nejsou čtenáři, literatura je nezajímá. Stali se „badateli“, kteří vyslovují „hypotézy“, ty pak ověřují a výsledky publikují. Ve světě literatury mají význam jen vyprodukovaná slova a věty a kdo to nerespektuje, nemůže si na univerzitě udržet své postavení a plat. Kdo nepublikuje, je mrtev. To je prostředí, kde vzniklo ono rčení publish or perish.

V univerzitní grafomanii, jíž se literární vědy nezabývají, vládne citation index. To je vševědoucí, všemi uctívaná modla. Má jediný účel – ukázat, kolikrát a v jakých médiích je jméno autora publikace zmíněno. Přitom je jedno, zda je autor chválen či haněn. Počítá se každá citace. Množství odkazů pak vyvolává závist, ovlivňuje kariérní postup a plat. Je to jednoduché kritérium. Čím víc takových citací, tím vyšší plat, více dotací a nejméně otravných závazků spojených s počtem odučených hodin. Je řada „fíglů“, jak citation index zvýšit.

Doporučuje se „výsledek bádání“ nesdělovat najednou. Stejná věc se dá opakovaně publikovat, pokud se šikovně pozmění nadpis, jednou zdůrazní ten, podruhé onen aspekt atd. Je to poměrně snadné, protože pravidlo kouskování přímo vyžaduje psát co nejkratší texty. Namísto ucelených knih univerzitní grafoman píše drobné články, různé poznámky. Skuteční mistři dokáží touto metodou i tu nejjednodušší věc rozmnožovat ad infinitum.

Další metoda spočívá v článcích, pod kterými je podepsáno více autorů. Je zvlášť oblíbená v přírodních vědách, kde jsou běžné články, u nichž figuruje několik autorů. Někdy je jich až osm, ale vyskytují se i několikastránkové příspěvky s deseti autory. Výhody jsou jasné – ten, kdo ke svému článku přibere další spoluautory, pochopitelně očekává stejný přístup i od nich. Tak se získávají body za články, kterými se člověk vůbec nemusí zabývat. Metoda vyžaduje být chytrý (známé rčení „v kolektivu oblíben“) a připojit se k takové skupině. Má-li skupina tři členy, pak z jednoho skutečně vlastního článku jsou rázem tři, účast ve čtyřčlenné skupině přinese čtyři publikace. Kdo je přijat do „výzkumného střediska“ podobně kooperujících, může se pyšnit bohatým citačním indexem, jeho akademické CV (curriculum vitae) nabyde zářného lesku a bezpracný přísun dalších citací má zajištěn.

Ale zpět ke grafomanii běžné, literární či umělecké. Mezi ní a grafomanií akademickou je jeden zásadní rozdíl. Pro obyčejného grafomana, říká François Ricard, zůstává literatura a její krása nedostižným ideálem, je to něco, co se snaží ze všech sil a za každou cenu dosáhnout. Hledá krásu a originalitu a stává se komickým. Jeho iluze má v sobě aspekt nevinnosti, je v tom něco neškodného, ale i velkolepého. Běžný grafoman literaturu současně znehodnocuje, ale zároveň ji potřebuje. Grafoman univerzitní tuto potřebu ani nevinnost nemá. Nehledá krásu ani originalitu. To, co produkuje, je pouze nezbytnou materií sloužící k jeho povýšení, něco, co mu přinese zisk v kariéře. Vlastně si na spisovatele ani nehraje, v tom je skromnější než obyčejný grafoman, na obsahu jeho prací mu vůbec nezáleží, nesnaží se o nic než o ony citace. Absence ideálů, rezignace na obsah i formu sdělení představují temnou stránku univerzitní grafomanie, která je mnohem nebezpečnější než grafomanie běžná.