Od Nového roku mohou unijní země zakázat na svých polích pěstování geneticky upravených plodin. A to přesto, že Brusel už dříve s jejich setím naopak souhlasil. Nový rok, nová situace – co od ní lze čekat? Nic, co by kohokoli potěšilo. Tahle změna patří do kategorie těch, o nichž se říká, že nic nezmění.
Vyjádřeno jednou větou, starý systém povolování GMO nevyhovoval v Evropě nikomu. Ekologickým aktivistům nedovolil vyčistit starý kontinent od výtvorů genového inženýrství. Biotechnologickým firmám zase neumožňoval začlenit jej do „geneticky modifikovaného“ zbytku světa. Jenže lépe nejspíš nebude ani teď.
Mnozí sice vítají možnost vyhlásit „národní zákaz“ jako přelomový krok: těm, kdo zamýšlejí GMO pěstovat, by už neměli skeptici házet en bloc klacky pod nohy. A ti, kdo nechtějí v evropském geneticky modifikovaném vlaku jet, z něj jednoduše budou moci vystoupit. „Země, které nehodlají ignorovat vědu, budou využívat její výsledky mnohem snáze a nebude jim v tom bránit odpor těch, kdo zásahy genových inženýrů odmítají,“ slibuje britský expert Jonathan Jones ze Sainsbury Laboratory v Norwichi. Zdaleka ne všichni ale sdílejí jeho optimismus. Zástupci biotechnologických firem varují, že nová právní norma roztříští evropský trh s GMO a podkope jeho důvěryhodnost. „Odmítnutí moderních technologií se zcela nevědeckými argumenty zakládá nebezpečný precedent a vysílá negativní signál biotechnologickým firmám, jež zvažují, zda investovat a podnikat v Evropě,“ stěžuje si zástupce sdružení EuropaBio Beat Späth.
Nářek lidí, které obor živí, se samozřejmě dal očekávat. Nadšeni ale překvapivě nejsou ani odpůrci „frankensteinovy zahrádky“. Podle Marca Contiera z hnutí Greenpeace neskýtá nová evropská právní úprava pro národní zákazy dostatečnou oporu. Když Brusel novou geneticky modifikovanou plodinu povolí a některá členská země následně zakáže, může ji firma napadnout u soudu. Nová norma je podle Contiera formulována tak vágně, že národní zákaz nemusí před tribunálem obstát.
Rozdělena je i vědecká veřejnost. Například bioložka Angelika Hilbecková z Eidgenössische Technische Hochschule ve švýcarském Curychu, která reprezentuje antiGMO frontu, označila nový přístup za „zbabělý útěk a snahu zachránit si tvář“. Švédský biolog Stefan Jansson z Umea Universitet stojící na druhé straně barikády je zase přesvědčen, že o bezpečnosti geneticky modifikovaných plodin není pochyb, a nová evropská legislativa je proto krokem zpět do časů temnoty.
Na pole, do žlabu
Geneticky modifikovaná odrůda může vstoupit do EU ve dvou režimech. V prvním je povolen dovoz pro krmení hospodářských zvířat nebo pro výrobu potravin, ale odrůda se nesmí pěstovat. Za těchto podmínek už byla do Evropy vpuštěna řada odrůd. V druhém režimu je povoleno i pěstování. K tomu však dochází jen zcela výjimečně.
Prakticky lze v zemích osmadvacítky vidět na polích jen jednu odrůdu geneticky modifikované kukuřice, která získala zásahem do dědičné informace odolnost k housenkám motýla zavíječe kukuřičného. V Evropské unii se pěstuje asi na 150 tisících hektarech, z toho více než 90 procent plochy připadá na Španělsko. Ve Spojených státech se tato –a mnohé další geneticky modifikované kukuřice –pěstují na více než 35 milionech hektarů.
U nás kulminovalo pěstování geneticky modifikované kukuřice v roce 2008, kdy ji zemědělci zaseli na více než 8 tisících hektarech. Od roku 2011 ale její výměra trvale klesá. A loni už ji na svých polích mělo jen 18 zemědělských podniků na ploše necelých 1800 hektarů. Obvykle ji sežere skot nebo se z ní vyrobí bioplyn. Pro srovnání: „obyčejná“ kukuřice roste v Česku na zhruba 300 tisících hektarech.
Rozhovor hluchých
Drtivá většina žádostí o povolení geneticky modifikované odrůdy v jednom či druhém režimu přichází do EU od velkých zámořských nadnárodních firem. Ověřovací testy jsou dnes tak důkladné, zdlouhavé a finančně náročné, že si je menší firmy, univerzity nebo výzkumné ústavy nemohou dovolit. Situace tak v mnoha ohledech připomíná farmaceutický průmysl, kde uvádění léků na trh zvládají rovněž jen giganti branže.
Ve chvíli, kdy se geneticky modifikovaná odrůda uchází o vstup na evropský trh, bývá už obvykle povolena pro pěstování, krmení hospodářských zvířat i pro využití v potravinářském průmyslu ve Spojených státech a některých dalších zemích. Unie má ale svou vlastní schvalovací proceduru, která patří k těm nejdůkladnějším na světě. Začíná v Evropském úřadu pro bezpečnost potravin (EFSA), kde vědci porovnají výsledky testů konkrétní odrůdy s obdobnou nemodifikovanou. Pokud dojdou k závěru, že ta upravená nepřináší oproti klasické navíc žádná rizika, postoupí rozhodování politikům.
Politické rozhodnutí je v pravomocích Evropské komise a účastní se ho jednotlivé členské země. Komise má tři měsíce na to, aby vyzvala zástupce členských zemí k hlasování. Pokud není dosaženo kvalifikované většiny, může se hlasování po dvou měsících opakovat. Na první pohled to vypadá, že o geneticky modifikované plodině se v Bruselu rozhoduje operativně. Skutečnost je ale jiná. Některé žádosti o povolení leží v kancelářích evropských úředníků nikoli měsíce, ale dlouhé roky a jejich vyřízení – kladné či záporné – je v nedohlednu. Například žádost o povolení kukuřice označované kódem 1507 leží v Bruselu od roku 2001 a stále na ni nedošlo. Na první pohled „bytelný“ a efektivní evropský mechanismus schvalování GMO uvízl na mrtvém bodě.
Bruselské povolení geneticky modifikovanou plodinu pěstovat nebo dovážet pro zpracování na krmiva či potraviny platí pro všechny členské státy. Jednotlivé země zatím mohly konkrétní plodinu odmítnout jen na základě pádných vědeckých argumentů dokazujících, že ohrožuje zdraví lidí či zvířat, poškozuje životní prostředí nebo působí jiné závažné škody.
Vzhledem k tomu, jak zodpovědně jsou GMO prověřovány a jak důkladný je schvalovací proces, hledají se argumenty pro jejich dodatečný zákaz obtížně. Pro země, kde převládají odpůrci (Rakousko, Německo, Polsko či Francie), to bylo krajně nepříjemné. Rozhodly se proto stávající pravidla EU ignorovat. Plodiny na svém území zakazovaly bez vědeckých argumentů z ryze politických důvodů a tamější voliči to vítali.
Nová evropská legislativa dává těmto národním zákazům fortelný právní základ. K zákazu povolené geneticky modifikované odrůdy stačí politická vůle poplatná náladám voličstva. Politici si od toho slibují, že země, kterým zůstanou otevřená zadní vrátka národního zákazu, přestanou blokovat centrální bruselský schvalovací proces a Evropa konečně začne ukrajovat z hromady restů, jež se za léta nahromadily.
V posledních deseti letech přijímal Brusel každoročně více žádostí o povolení GMO, než kolik jich vyřídil. Někdy byl „převis“ enormní. V roce 2005 přišlo 18 žádostí a vyřízena nebyla žádná. O dva roky později jich bylo podáno 23 a vyřízení se dočkalo šest.
Evropský spor o geneticky modifikované plodiny je jakýmsi „dialogem hluchých“, kde všichni mluví a málokdo poslouchá protistranu. Znesvářené tábory se neshodnou na ničem konstruktivním. Přitom přesně to Evropa nutně potřebuje.
Pro své chovy hospodářských zvířat a produkci masa, mléka a vajec nevyrábějí unijní země dostatek krmiv. Do žlabů, koryt a krmítek se sype kukuřice, sója a další plodiny vypěstované mimo EU na polích srovnatelných výměrou s rozlohou celého Německa. Drtivá většina těchto krmiv se dováží ze zemí, kde jsou pole oseta geneticky modifikovanými plodinami. Pokud bychom je přestali dovážet, museli bychom omezit chov zvířat a dovážet maso, mléko a vejce. Odkud? No přece ze zemí, kde se geneticky modifikované plodiny masově pěstují a zvířata se jimi běžně krmí...
Kdo se bojí bázlivce
A důvody pro pěstování geneticky modifikovaných plodin v EU? V první řadě lidské zdraví. Geneticky modifikované odrůdy odolné ke hmyzím škůdcům nejsou tolik napadány plísněmi a obsahují často o několik řádů nižší koncentrace nebezpečných plísňových toxinů schopných vyvolat kromě jiného malformace plodu nebo nádorová onemocnění. Člověk nemusí jíst kukuřici, aby z těchto jedů dostal svůj díl. Mykotoxiny se s krmivy stěhují do zvířat a my je pak jíme v mase, mléku nebo vejcích. Neničí se ani vařením či pečením.
Zanedbatelný není ani nástup nových škůdců. Patří k nim třeba brouk bázlivec ničící porosty kukuřice už i na českých polích. Pěstování geneticky upravených odrůd odolných k bázlivci nabízí alternativu ke stávajícím postřikům jedovatými insekticidy.
Jestli nová legislativa otevře těmto GMO cestu na pole v EU, ukáže čas. Důvodů pro skepsi je ale celá řada už teď. Země uplatňující národní zákazy mají obavy z šíření pylu povolené odrůdy větrem ze sousedních zemí a následné „kontaminace“ nemodifikované úrody. Nejlepší pojistku proti takovému riziku vidí v udržování stávajícího kurzu bruselské politiky, při kterém zůstane schvalování i nadále na mrtvém bodě.
Autor, profesor České zemědělské univerzity, působí ve Výzkumném ústavu živočišné výživy
LN, 10.1.2015