V roli fotografa dokumentaristy jsem se minulý týden zúčastnil experimentu Paranormální výzvy. Pan J.Š. měl osvědčit svoji schopnost vyrušit škodlivé záření geopatogenní zóny. Už mnoho let to dělá tak, že na vyvýšené místo položí dva polévkové talíře posazené na sobě tak, že vznikne dutina, něco jako UFO. Funguje to? To měl prokázat nebo vyvrátit pokus Paranormální výzvy. Za dohledu iluzionisty Jakuba Kroulíka ze skupiny Falešní hráči měl pan J.Š. vyzkoušet postupně třicet talířových sestav, každá uzavřená v patentní krabici IKEA. Polovina krabic obsahovala talíře položené do sebe (systém lžíce), polovina na sebe (systém UFO).

Pan J.Š. je nadprůměrně sympatický muž. Pracovitý, dělný. Poprvé vzal do ruky proutek v roce 1972 a od té doby vyproutkařil tolik studen, že spojené na sebe by ho dovedly do magmatu. Geopatogenní zóny řeší jaksi bokem. Počínal si suverénně, jak se na profesionála sluší. Asistent postupně kladl krabice na vyvýšené místo a proutkař pomocí virgule určoval: dobrá, špatná. Nebylo jediné zaváhání v jeho hlase.

Já to fotil, nejsem ani magik, ani fyzik. Zástupci vědecké obce byli pokusu přítomni, členové spolku Sysifos.

"Co když se mu to povede?" ptal jsem se. Povede, to by znamenalo, že v 25 případech z 30 správně určí, zdali je v krabici dvojice systému lžíce nebo UFO.

"Pak nastane nová kapitola v dějinách fyziky," zněla odpověď. Geopatogenní zóny, proutkaření, UFO, to vše je na černé listině klubu Sysifos. Teď jsem se díval na člověka, pro kterého je to po čtyřicet let denní chleba. Prostě, funguje to. Dobrá, špatná, udílel verdikty.

Postupně prověřil všech třicet krabic. Nastala závěrečná fáze. Komise složená z mužů vědy, iluzionisty a mne fotografa otevírala krabice, označené panem J.Š. že obsahuje typ lžíce nebo UFO. Věda měla na kahánku. Základy fyziky se chvěly. Nobelův výbor aby se připravoval na nové, nepříjemné skutečnosti.

Dopadlo to v poměru 16 ku 14, šestnáctkrát se pan J.Š. zmýlil, čtrnáctkrát měl pravdu. Kdyby házel korunou panna orel, došel by k podobnému výsledku.

Jak se tvářil? Nu, zasmušil se. Málo platné, byl si stoprocentně jistý a měl za sebou čtyřicet let trvající profesionální dráhu, vroubenou úspěchy. Studnu provrtanou až do magmatu. Nespočet talířových setů, rozmístěných na skříni v ložnicích, kde se lidé v noci zmítali a zdály se jim šílené sny a psi jim nechtěli lézt pod peřinu, až přišel on, položil talíře a nastalo noční blaženství. Zde se už dalo mluvit o celoživotním díle. Kdyby se všechny ty pokusné talíře rozbily a vysypaly doprostřed místnosti, hromada střepů by symbolizovala výsledek pokusu.

Ale ne, není důvod k lítosti. Pan J.Š. nepropadl trudnomyslnosti. Láme si teď hlavu, v čem byl ten pokus špatně.

Mě to hned napadlo, v čem byl špatně. Pokud dvojice talířů typu UFO vysílá něco, co paralyzuje dračí žílu, pak jeden set nemohl fungovat, když v místnosti bylo ještě patnáct jiných souprav typu lžíce. Ale mlčel jsem. Taková je povinnost fotografa dokumentaristy. Má cvakat, ne mluvit.

LN, 17.3.2014