29.3.2024 | Svátek má Taťána


VĚDA: Flemingovo dědictví

26.3.2015

Situace v léčbě antibiotiky je šedesát let po smrti vynálezce penicilinu tak vážná, že odborníci mluví o „antibiotické krizi“

Vojín Ernest Cable zemřel 13 .března 1915. Osmadvacetiletého Brita nezabila v zákopech na severu Francie nepřátelská kulka, ale dysenterie, vyvolaná bakterií Shigella flexneri. Cablea pochovali na hřbitově ve francouzském Wimereux. Jeho vraha uložil lékař William Bourghton-Alcock jako první vzorek do národní sbírky mikrobiálních kultur v anglickém Porton Downu.

Přežil by Ernest Cable nákazu, kdyby měli jeho lékaři k dispozici antibiotika? Nedávno provedené genetické testy vzorku číslo 1 z Porton Downu odhalily, že Cableova bakterie byla odolná vůči penicilinu, který objevil Alexander Fleming až v roce 1928. Bakterie by vzdorovala dokonce i erytromycinu, objevenému v roce 1949. Penicilin ani erytromycin by tedy Ernestu Cableovi život nezachránily.

Jako antibiotika využíváme často produkty různých mikroorganismů. Penicilin vyrábí plíseň Penicillium chrysogeum. Zdrojem erytromycinu je bakterie Saccharopolyspora erythraea. Mikrobi používají antibiotika jako zbraně v konkurenčním boji s jinými mikroorganismy. V mikrosvětě tak zuří „závody ve zbrojení“, kde evoluce vytváří proti každé nové zbrani účinnou obranu. Když se u jednoho mikroba vyvine nové antibiotikum, vyvíjí se u dalších mikrobů odolnost vůči tomuto antibiotiku. Jde o názornou ukázku toho, jak funguje darwinistický přírodní výběr.

Lidstvo vstoupilo do zuřící mikrobiální války, když si z ní Alexander Fleming v roce 1928 vypůjčil jednu z mocných zbraní v podobě antibiotika penicilinu. A lékaři se brzy přesvědčili, že příroda má v záloze původce chorob, kteří jsou proti Flemingovu léku odolní. První případ pacienta nakaženého bakterií odolnou vůči penicilinu byl zaznamenán už v roce 1947. To měl za sebou penicilin krátkou historii užívání. Ještě v roce 1940 stačila světová produkce penicilinu k léčbě několika málo pacientů. Pro vylodění v Normandii v roce 1944 už měla spojenecká vojska k dispozici 2,3 milionu dávek penicilinu.

Dnes chrlí farmaceutické provozy po celém světě každou hodinu 20 tun různých antibiotik. To podstatné se za 60 let, jež uplynula 11. března 2015 od smrti objevitele penicilinu, nezměnilo. Po zavedení každého nového antibiotika se poměrně záhy objeví choroboplodné bakterie, které jsou vůči léku odolné.

Rezistentních bakterií přibývá

Některé bakterie už nasbíraly pestrou kolekci genů pro rezistenci k antibiotikům. Příkladem je Staphylococcus aureus, odolný vůči antibiotiku methicilinu. Vzdoruje nejen methicilinu, ale i mnohým dalším antibiotikům včetně penicilinu. Infekce touto bakterií lze často léčit jen několika málo antibiotiky, například vankomycinem. Podobně získávají na odolnosti vůči antibiotikům i původci kapavky, tuberkulózy, závažných střevních infekcí a mnoho dalších choroboplodných bakterií.

Dramaticky přibývá vysoce rezistentních kmenů bakterií v zemích třetího světa. Až 95 procent všech dospělých obyvatel Indie a Pákistánu hostí v těle bakterie odolné k širokému spektru bakterií antibiotik včetně léků, které si lékaři drží jako „železnou rezervu“ pro případy, kdy léčba jinými antibiotiky selže. Z obyvatel newyorské čtvrti Queens nosí podobné bakterie v těle jen desetina.

O skutečné míře rozšíření rezistentních kmenů bakterií se mohou epidemiologové jen dohadovat. Ze 194 členských zemí sdružených ve Světové zdravotnické organizaci (WHO) sleduje výskyt rezistentních bakterií u obyvatel jen 129. A jen 22 zemí se zabývá plným spektrem devíti nejdůležitějších bakterií a jejich rezistencemi tak, jak doporučuje WHO.

Ve třetím světě dochází k masovému nadužívání antibiotik. Například v Číně získávají nemocnice finanční prostředky i za to, kolik antibiotik tu lékaři předepíší. A tak se léky nešetří a často se předepisují zcela zbytečně. Mnohde jsou antibiotika volně prodejná bez lékařského předpisu a lidé je užívají i na choroby, u kterých nepomohou, například proti malárii. V řadě zemí se přidávají antibiotika do krmiv, aby se hospodářská zvířata zbavila choroboplodných zárodků a lépe rostla. I to je líheň bakterií odolných vůči antibiotikům, které se pak šíří do lidské populace.

K nadměrnému a zbytečnému užívání antibiotik dochází i v ekonomicky vyspělých zemích. Lékaři nejednou ustoupí naléhání pacienta a předepíší mu antibiotika i v případech, kdy není léčba těmito léky nutná. To platí například pro léčbu tzv. cestovatelských průjmů, které si turisté přivezou ze zahraniční dovolené. Ty většinou rychle odezní. Pokud jsou nasazena antibiotika, vypěstuje si většina pacientů ve střevech bakterie, které použitému léku vzdorují.

Moderní medicína vystavila mikroby neustálému tlaku a rezistence k antibiotikům u nich narůstá. Geny pro rezistenci si bakterie nemusí sama vyvíjet. Snadno je získá hotové. Když mikrob rezistentní vůči antibiotiku uhyne, uvolní se jeho geny do prostředí a tam je může sebrat jiný mikroorganismus.

Tváří v tvář rostoucímu počtu bakterií, které vzdorují stále širšímu spektru antibiotik, vystupuje do popředí naléhavá potřeba nových léků. Farmaceutické firmy se ale do vývoje a testování antibiotik zrovna nehrnou. Zlatý věk objevů nových antibiotik, který odstartoval v roce 1928 v laboratoři Alexandera Fleminga, má lidstvo za sebou. Antibiotika pracující na zcela nových principech se získávají jen obtížně. Farmaceutické společnosti proto raději investují do vývoje jiných léků. Chovají se racionálně. Lék proti vysokému krevnímu tlaku užívá pacient dnes a denně často po celá desetiletí. Přitom nehrozí, že by lék ztratil účinnost. Výrobce tak má dobré vyhlídky, že se mu obrovské investice do vývoje nového léku vrátí. Antibiotika jsou pro výrobce nevděčná. Pacient užívá lék několik dní či týdnů, ale nakonec se uzdraví a lék už nepotřebuje. Antibiotika se navíc nedostávají ke všem, kterým jsou určena. Zpočátku si lékaři novinku šetří pro pacienty, kterým nezabere standardní léčba staršími antibiotiky. Když se lék konečně dostane do plného nasazení, rozšíří se proti němu mezi původci chorob odolnost a odbyt zase klesá.

Bilance těchto poměrů je neradostná. Ke spočítání zcela nových antibiotik, která přišla na trh po roce 1998, by nám stačily prsty jedné ruky. Počet inovovaných starších typů léků není o mnoho vyšší. Přitom stará antibiotika dosluhují. Dnes léčíme bakteriální infekce necelou stovkou různých molekul. To je o pětinu méně, než jsme měli k dispozici na přelomu 20. a 21. století. Většina dnes používaných antibiotik byla objevena před rokem 1968. Tato situace je často označována jako „antibiotická krize“. Cesta z ní nebude jednoduchá.

Recept na řešení krize

Úkolem dne je omezit nadměrnou spotřebu antibiotik. Tady může přiložit ruku k zažehnání antibiotické krize každý. Například tím, že nebude přemlouvat lékaře, aby mu předepsal antibiotika při onemocnění chřipkou. Hodně pomůže zákaz krmení zvířat antibiotiky. V zemích EU platí už řadu let, ale třeba v USA končí 80 procent všech spotřebovaných antibiotik v krmivech pro prasata, drůbež a další hospodářská zvířata. Nutný je zákaz volného prodeje antibiotik bez předpisu. Že se tak dá zastavit prudce rostoucí spotřeba těchto léků, dokazuje příklad Vietnamu a dalších zemí. Příslibem je pokrok v diagnostice. Pokud se lékař rychle dozví, jakou bakterií je pacient nakažen, může zvolit účinnou léčbu. Vyhne se tak si tuaci, kdy pacient užívá několik různých antibiotik, k nimž je původce choroby odolný, a pěstuje si tak odolnost k užívaným antibiotikům u jiných bakterií přítomných v organismu.

Motivace farmaceutických firem k vývoji nových antibiotik je složitější. Ve Spojených státech byla například prodloužena platnost patentových práv na nově vyvinutá antibiotika ve srovnání s jinými léky o pět let. O tuto dobu se odsouvá možnost konkurence začít vyrábět lék bez licence jako tzv. generikum. Uvažuje se o tom, že by firmám mohla být odměnou za zavedení nového antibiotika prodloužena patentová práva na jiný, finančně lukrativní lék. Firmy by mohly dostávat na finančně náročný vývoj nového antibiotika od státu velkou zálohu. Tu by pak aspoň částečně vracely z peněz získaných prodejem licencí na lék dalším farmaceutickým firmám. Zaznívají i hlasy, aby byl pro řešení antibiotické krize ustanoven mezivládní panel podobný Mezivládnímu panelu pro klimatické změny. Většina praktických i politických kroků však zůstává jen ve stadiu plánů a diskuse. Přitom času na řešení „antibiotické krize“ není nazbyt.

Autor, profesor ČZU, působí ve Výzkumném ústavu živočišné výživy

LN, 16.3.2015