28.3.2024 | Svátek má Soňa


VĚDA: Dvěma Blby proti hladomoru

24.3.2010

aneb Odyssea pokračuje

„..Kalamita bramborových sklizní, postihující od počátku čtyřicátých let 19. století zhoubně chléb země a manu horských krajů , jak tehdy nazval brambory Bedřich Berchtold, vyburcovala celou českou veřejnost do boje proti přírodnímu nebezpečí. Odborníci, školení hospodáři, mužové vědy i prostí lidé upjali pozornost k zákeřné chorobě, která ničila porosty i hlízy, jedla s lidmi z jedné mísy a brala jim každodenní potravu…“

Takto líčí ve své knížce „Malé dějiny brambor“, napsané v roce 1970 a vydané znovu před pěti lety společně Výzkumným ústavem bramborářským v Havlíčkově Brodě a Entomologickým ústavem AV ČR., přední odborník Ing. František Kutnar epidemii tzv. „suché a mokré hniloby brambor“.Táž nemoc měla na svědomí masivní hladomor v tehdejším Irsku. Při „Great Potato Famine 1845-1849“ přišlo tam o život až půldruhého milionů lidí. Další dva miliony z téhož důvodu emigrovaly zejména do USA, Kanady, ale i Australie . Postupně tak poklesl počet obyvatel Irska málem o třetinu. Trochu velká cena za to, že irský lidský genofond obohatil řadu mimoevropských populací a že Den svatého Patricka v březnu slaví málem celý svět.

Lokální „ bramborové hladové bouře“ se tehdy nevyhnuly ani Rakousko-Uherské monarchii. Přispěla k nim i vzrůstající spotřeba brambor v lihovarech. Pravda, tehdy ještě nikoliv k výrobě biolihu, ale prostě kořalky / pálenky. Chudý lid se z hladu bouřil , množily se přepady fůr s brambory a obilím směřujících do „vinopalen“ – na Českomoravské Vysočině, Chrudimsku, u Českého Brodu ….

Až po téměř dvaceti letech od vypuknutí epidemie byl s určitostí potvrzen hlavní pachatel – plíseň bramborová, Phytophtora infestans de Bary,po jejímž prvotním útoku podlehly rostliny i hlízy dalším infekcím bakteriálním.

Postupně bylo i nalezeno řešení – vylepšená agrotechnika, selekce či vyšlechtění aspoň trochu odolnějších odrůd, zlepšená výživa porostů – a konečně moderní fungicidy. Odrůdová pestrost představovala významnou ochrannou bariéru proti masivním kalamitám, ale sama o sobě by nestačila. I dnes dokáže, navzdory konvenční rostlinolékařské péči, dlouhodobě deštivý rok napáchat pěkné škody. Zkusme zakázat aplikace pesticidů a nařídit povinné ekologické farmaření pro celý stát. A uživí nás jen brambory z dovozu..

Což samozřejmě šlechtitelé vědí a velmi se snaží včlenit do genotypu moderních bramborových odrůd nějaké solidní „geny resistence“. U samotného kulturního bramboru – tedy Solanum tuberosum – je navzdory mnohaletému snažení nenašli. Rozhlédli se tedy po různých blízkých planých druzích, však jich v jihoamerické pravlasti rostou desítky. Tím nejslibnějším se ukázal být druh Solanum bulbocastanum,vlastně okrasný brambor s anglickým jménem „ornamental nightshade“.

Jeho genetické a molekulární analýzy slavily úspěch – a vedly nakonec k identifikaci a také izolaci klíčových genů, za onu protiplísňovou odolnost zodpovědných. Jejich název, odvozený od druhového jména tohoto bramboru, českému uchu nesporně zalahodí – jsou to geny blb 1 a blb2 .

S těmito dvěma blby tedy můžeme vytáhnout proti bramborovému hladomoru – jenže jak? Zpanštělý kulturní brambor se totiž s tímhle planým divochem (ani s mnoha jinými) slušnou sexuální cestou dle pravidla „padne pyl na bliznu“ křížit nedá. Nehledal bych v tom přímo „úradek boží“ – v ekosystému hlubokých andských údolí, v mnohatisícileté izolaci, se prostě formovaly druhy zvyklé žít jen pro sebe. A s cizáky se nepaktovat.

Pravda, vědci již málem před třiceti lety vymysleli křížení nepohlavní, křížení tělních buněk,tzv. somatickou hybridizaci. U živočichů i u rostlin. Rostlinné buňky, pravda, je nejprve třeba zbavit jejich celulozní skořápky, tedy stěny buněčné. Ve stresu ze stavu dočasné nahatosti již na nevhodnost mezaliance nemyslí. Spojí a případně spáří se téměř s jakýmkoliv buněčným partnerem, pak znovu vlezou do celulozního fusaku. Ale dál jsou ochotny se dělit, vytvořit ve zkumavce jakési hybridní nádorové pletivo (kalus) a v ideálním případě regenerovat – po řadě měsíců až let – jen některé z nich.

Úspěšnost somatické hybridizace nepřekročila hranici druhu, i když již v roce 1982 tak kupř německý profesor Melchers získal svého „učebnicového“ křížence bramboru a rajčete. Nazval jej . „Tomoffel“ či „pomato“, Bohužel – roste to mizerně a k jídlu to není. I velké sny o různě syntetických bramborách pak skončily fiaskem. Sem tam se tak povede přenést pár genů – ale trvá to řadu let a s naprosto nejistým výsledkem. Popravdě, neznám dosud jedinou novou komerční odrůdu jakékoliv plodiny, která by vznikla metodou somatické hybridizace.

Přes tyto nevalné vyhlídky se našli odvážlivci či optimisté odhodlaní takto přenést do kulturního bramboru i výše zmíněné blby. Hlavní důvod najdete v mém vůbec prvním blogu o „Královně koloběžce první“. Nebyl a není biologický – ale ideologický. Vycházející z úvahy: i když se nám povede přímý genový přenos, tedy získání transgenního kulturního bramboru s jedním či dokonce oběma blby, jeho praktického využití se v zelené Evropě nejspíš nedočkáme. Moratorium na GM plodiny je prostě moratorium.

Takže když se před pár lety do takové práce dali i moji přátelé v HB, docela jsem je chápal, ale taky litoval. Byli šikovní, v lecčems uspěli, ale jakýkoliv jen trochu nadějný somatický hybrid z toho nebyl – a zřejmě nikdy nebude, protože pětiletý grant už skončil.

A tady se příběh dostává do současna. Nedávno jsem dělal odborný posudek na publikaci výzkumného týmu z Italie, konkrétně z university v Neapoli. Po letech práce tamní vědci získali z tisícovek původních „buněčných kolonií“ dvanáct hybridů Solanum tuberosum x Solanum bulbocastanum. Zatím není jisté, zda s „funkčními blby“, k získání čehosi jako základu odrůdy to odhaduji na dalších několik let. Pro odborníka i tak krásná práce, oko cytologa/karyologa však zatrne při pohledu na „chromozomální zvěrstva“, provázející dělení buněk těchto kříženců. Vyznavačům přírodní bezpečnosti „netransgenních plodin“ by to asi nevadilo, na výsledku přece tak moc nezáleží, jen když postup byl košer. Abych ovšem byl dostatečně objektivní - pro ortodoxní oponenty není přijatelná už ani technika takovéto vzdálené hybridizace.

Nu, ale na závěr ta hlavní pointa.

„Amflorová“ firma BASF má už řadu let v šuplíku hotovou, polními zkouškami ověřenou,fytoftorovou resistenci vykazující, transgenní odrůdu bramboru.Jistě, hádáte správně – s vloženými geny blb 1 a blb 2. Základní informace o ní najdete na příslušných webových stránkách. „Potato protect themselves“- tedy brambor, co sám sebe chrání. Škoda , že jen proti plísni bramborové, nikoliv proti politikům. Pokud je mi známo, naposledy byla o uznání této odrůdy žádána evropská komise v roce 2007. Samozřejmě neúspěšně, panovalo přece dimasovské moratorium. Můžeme doufat, že Amflora teď nebude na cestě do Evropy sama?

„Antiplísňobrambor“ byl již mj. stvořen novější technologií, bez použití selekčních genů resistence k antibiotikům. Jaký asi důvod k troubení na poplach najdou ekoaktivisté v tomto případě? Možná si příroda příliš zvykla na standardní aplikace fungicidů a mohly by jí proto chybět? Či máme očekávat zajímavý střet mezi blby různého původu? Anebo, konečně, postupná vítězství zdravého rozumu?

Převzato z blogu Opatrny.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora