Masivní rychlý nástup druhé vlny epidemie covid-19 a s tím spojené negativní dopady se už u nás zastavit nedají. Nejen ti, kteří zlehčovali a stále zlehčují rizika, která jsou s epidemií spojená, se tak budou moci v reálu přesvědčit, zda naše zdravotnictví dokáže nápor epidemie unést a jak velký přebytek mrtvých oproti minulým rokům nakonec v druhé polovině roku zaznamenáme.
V polovině března jsem psal o tom, že Evropa a USA měly na reakci vůči epidemii koronaviru dva měsíce a daleko více času, než Čína a státy na východě Asie, jako jsou Jižní Korea, Japonsko, Tchaj-wan a další. Už v titulku jsem se ptal, jestli Evropa dokáže překročit stín ideologie a využít zkušenosti a znalosti, které se získaly při boji s epidemií v těchto státech. Česko i se štěstím, epidemie se do něj dostala později než do Itálie či Španělska, stačilo zareagovat včas a dokázalo s první vlnou epidemie rychle a s minimálním počtem obětí vypořádat. Podařilo se omezit prevalenci infekce v populaci na takovou míru, že bylo možné provádět trasování a chytrou karanténou a při poměrně malých omezeních udržet šíření infekce pod kontrolou. Na základě zkušeností zemí, které v Evropě i ve světě zvolily různý přístup, bylo možné zjistit řadu vlastností viru a také, jaké strategie jsou účinné a co nefunguje. Bylo tak možné se na případnou druhou vlnu a koexistenci s koronavirem připravit a čelit mu s co nejmenšími zdravotními i ekonomickými dopady.
Proč jsou koronavirus SARS-CoV-2 a nemoc covid-19 tak nebezpečné
Vysoká infekčnost viru, jeho poměrně dlouhá doba (v řádů dnů), kdy je infikovaný šiřitelem viru bez příznaků, a značný počet bezpříznakových šiřitelů způsobují, že je velmi vysoký počet infikovaných, který průměrně nakažený infikuje. Bez účinné kontroly a opatření se tak infekce velmi rychle, zpočátku nepozorovaně, šíří populací. Většinou má případná nemoc lehký průběh a dokonce, jak už bylo zmíněno, může být často průběh infekce i bezpříznakový. Ovšem část nemocných, a například třeba oproti chřipce řádově větší díl, se po určité době okolo jednoho až dvou týdnů dostane s vážnými problémy do nemocnice a část z nich později v nemocnici umírá. Podle dosavadních dat je to ve vyspělém státě a v případě nepřetíženého a dobře fungujícího zdravotnictví s dostatkem intenzivních lůžek něco přes 1 % infikovaných.
Větší pravděpodobnost těžkého průběhu a úmrtí mají starší pacienti a ti, kteří mají i jiné zdravotní problémy. Ovšem v datech počtu mrtvých v zemích, které první vlnu epidemie nezvládly, je jasný přebytek úmrtí oproti minulým letům v té době patrný i u populace padesátníků. A úmrtí, ale hlavně dlouhodobější následky se objevují i u mladších ročníků. Zároveň sice měla řada umírajících i jiné problémy, jako jsou vysoký tlak či cukrovka, ale ty byly léčbou pod kontrolou a daný člověk by bez covid-19 měl před sebou řadu let i desetiletí života. To, že neumírají pouze lidé, kteří by už stejně zemřeli na jinou chorobu, ukazuje i přebytek úmrtí oproti minulým letům, které pozorujeme u zemí silně nemocí covid-19 zasažených.
Ovšem největším problémem nemoci covid-19 je rychlý nárůst počtu nemocných a vážně nemocných, kteří potřebují nemocniční, a to i velmi intenzivní péči. Velký počet nemocných v jedné chvíli může ohrožovat řadu provozů, kde začnou chybět klíčoví zaměstnanci. Klíčová v dané chvíli je však situace v nemocnicích. Velký počet nemocných s covid-19 totiž zahltí nemocnice a lůžka intenzivní péče, kde konkurují jiným urgentním pacientům a normální operativě. Hlavním problémem nemusí být ani tak lůžka a technika, ale chybějící personál, který se navíc může také nakazit a onemocnět. K tomu při normálních epidemiích chřipky nedochází.
V případě přetížení nemocnic a nedostatku lůžek pro intenzivní péči, hlavně odborného personálu, pak dochází k tomu, že nelze zachránit jiné urgentní případy a zanedbává se se prevence a péče o ostatní pacienty. A i smrtnost covid-19 pak narůstá až na hodnoty okolo 6 %, jak bylo vidět ve státech silně zasažených první vlnou epidemie. V takovém situaci opravdu nelze čekat, že by společnost nebyla zasažená a ekonomika bez dopadů šlapala. Lidé by z oprávněných obav, nebylo by jim totiž možné v případě nemoci zaručit potřebnou zdravotní péči, sami omezovali své aktivity a nastalo by neřízené zastavení společnosti a ekonomiky. A to by mělo daleko horší dopady, než mají kontrolovaná omezení, byť třeba dramatická.
Česko druhou vlnu nezvládlo
Na rozdíl od Itálie, Španělska, Velké Británie a USA zvládla Česká republika první vlnu epidemie velmi dobře. Ukázalo se, že státy, které dokázaly rychlými omezeními náběh epidemie včas zarazit, nakonec neměly omezení tak dlouhá, a i ekonomické dopady byly menší. Náš úspěch v prvním kole však byl s velkou pravděpodobností jedním z faktorů, který předznamenal náš neúspěch v kole druhém. Malý počet obětí a fakt, že nedošlo k přetížení nemocnic, nebyl brán jako úspěch opatření, ale jako známka toho, že infekce není nebezpečná a opatření není třeba dělat. Je to stejně zpozdilá představa jako u řidiče, který s obrovským štěstím projel zatáčku jen díky tomu, že na poslední chvíli stihl razantně přibrzdit. Ale poté si myslí, že je to známka toho, že vlastně vůbec brzdit nemusel. Před příští zatáčkou to ještě více rozpálí a brzdit vůbec nebude. To opravdu nemůže skončit dobře.
Ve sdělovacích prostředcích pak bylo dáno hlavní slovo lidem, jako jsou například lékaři Jan Pirk, Roman Šmucler, Jan Hnízdil a Jan Žaloudík, kteří epidemii bagatelizovali, intenzivně brojili proti rouškám a dalším opatřením s tím, že se zasazovali o co nejvolnější promořování. Soňa Peková pak prohlašovala, že virus už je zesláblý a do Vánoc bude v celém světě určitě pryč. Ekonomové se předháněli ve výrocích, že epidemie rizikem nebyla a její zastavení žádným škodám nezabránilo. Naopak velké škody způsobilo, a je nutné co nejdříve všechna omezení uvolnit a nastartovat vše, od turismu až po bary. Vládní i opoziční politici tak také považovali hrozbu epidemie za zažehnanou a plně se věnovali pouze předvolebnímu boji. Vláda pro získání jejich podpory vyšla potenciálním voličům vstříc rychlým uvolňováním opatření. Opozice volala ještě po razantnějším a rychlejším uvolňování a nešetřila razantní kritikou, pokud se během léta objevil i jen náznak, že by vláda chtěla, byť jen minimální omezení znovu zavést. Už ve zmíněném červnovém článku, který shrnoval zkušenosti z odlišných strategií různých států v boji s epidemií, jsem vyjádřil obavu, k čemu toto rychlé a úplné zrušení všech omezení, včetně používání roušek v uzavřených prostorách, povede.
Už v srpnu se ukazovalo, že začíná velký problém, a v září už bylo vidět, že se epidemie nekontrolovaně šíří v populaci. Na konci září už bylo jasné, že nastalo úplně nekontrolované promořování. To, že na tom máme všichni svůj podíl, jsem popsal v nedávném článku z konce září. Nejen chřipečkáři tak na vlastní kůži poznají, jak to vypadá, když se nechá šíření infekce volnost. Na konci září jsem už myslel, že nikdo už nemůže mít při pohledu na reálná data žádné pochybnosti, že se ženeme do pořádného průšvihu. Hluboce jsem se mýlil, o čemž mě přesvědčila právě petice už zmíněných doktorů a nedávno pak vystoupení Jana Hnízdila v diskuzi s epidemiologem Petrem Smejkalem. Zde otevřeně vyzýval k nedodržování hygienických opatření a k tomu, aby se pozitivně testovaní bez klinických příznaků chovali jako neinfekční, i když se ví, že u tohoto koronaviru může být i několik dní bezpříznakového šíření infekce.
Shrňme si poslední data. Jak už bylo zmíněno, trvá zhruba jeden až dva týdny, než se někteří infikovaní dostanou do nemocnice, a další zhruba týden, než někteří z nich zemřou. Celkový počet úmrtí během posledních čtrnácti dní byl 409. Pokud budeme předpokládat, že úmrtí nastává zhruba dva týdny po infekci, tak odpovídající pozitivně testovaní jsou v čtrnáctidenním intervalu, jehož začátek i konec jsou o dva týdny dříve, než je začátek a konec intervalu pro úmrtí. V něm bylo celkově 28 409 pozitivně testovaných a tímto číslem podělíme předchozí počet mrtvých. Dostaneme zhruba, jaký podíl pozitivně identifikovaných zemře. Jde o 1,4 %, což odpovídá údajům i z jiných států, které mají kvalitní a nepřetížené zdravotnictví.
V současné době dosahuje denní počet infikovaných až přes 8000. Je to v situaci, kdy poměr pozitivních v testovaných je přes 20 %. I z toho lze dedukovat, že stále větší počet infikovaných lidí testům uniká. Reálně se tak pravděpodobně pohybujeme okolo 10 000 nově infikovaných denně. Za dva až tři týdny tak můžeme čekat zhruba 140 úmrtí s covid-19 denně. Vzhledem k tomu, že denní počet úmrtí je u nás okolo 300, znamená to navýšení tohoto počtu o polovinu. Je tak jasné, že tomu, aby u nás počet úmrtí na covid-19 překročil 3000, už nelze zabránit. A to jen za předpokladu, že nedojde k přetížení nemocnic a zbytečným úmrtím, kdy pro akutní pacienty nebudou volná lůžka pro intenzivní péči. Takový počet už bude na podzimním počtu zemřelých dobře pozorovatelný. Výsledek našeho promořování tak bude jasně patrný, jako tomu bylo u jiných státu u první vlny.
Čísla jsou jasná, přesto řada autorů i diskutujících na Neviditelným psu epidemii a její nebezpečnost zpochybňují, Zmíním například nedávný článek pana Guttmanna. V diskuzi pod ním jsem zmínil tato čísla. Například P. Vychodil jim nevěří a myslí si, že žádný nárůst úmrtí ve statistice z konce tohoto roku nebude pozorovatelný. Uzavřel tak se mnou následnou sázku.
Pokud bude v počtu úmrtí České republiky v druhé polovině 2020 jasně viditelný pík (zvýšení počtu úmrtí) oproti minulým letům, tak bych měl od pana Vychodila dostat láhev archivního vína. Pokud se současná epidemie v počtu úmrtí v druhé polovině tohoto roku neprojeví, tak ji bude mít on u mě. Hrozně bych si přál, abych musel víno kupovat já, ale bohužel čísla jsou jasná a s nastoupenou trajektorií se toho už moc dělat nedá.
Závěr
Vlastnosti koronaviru jsou takové, že opravdu neřešíme otázku, zda zachránit zdraví a životy lidí, nebo zachránit ekonomiku. Tady existují pouze dvě reálné možnosti. Buď zachráníme co nejvíce zdraví i životů i ekonomiku, nebo ztratíme obojí. V situaci, kdy jsou každý den tisíce nových nemocných, přes stovku mrtvých a kolabuje zdravotnictví, opravdu nemůže společnost a ekonomika šlapat normálně. Ale řada ekonomů, například nedávno na Neviditelném psu Pavel Kohout, a politiků, například články V. Klause a jeho institutu, tato data kvůli své ideologické zaslepenosti nevidí.
Vždycky jsem se divil, že v minulosti mohli komunisté kvůli svým ideologickým předsudkům popírat genetiku, kybernetiku nebo kosmologické modely Velkého třesku. A nedokázali se inspirovat fakty a zkušenostmi jen proto, že byly získány ideologickým soupeřem. Dnes však vidíme, že Evropa a USA popírají z ideologických důvodů fakta a zkušenosti, které byly získány v Jižní Koreji, Japonsku, Tchaj-wanu a Číně. Kvůli tomu pak dramaticky ohrožují zdraví lidí i svou ekonomiku a konkurenceschopnost. Na jaře po zkušenostech z první vlny by mě nenapadlo, že Česko s deseti milióny obyvatel překoná nejen v počtu infikovaných, ale pravděpodobně i v počtu mrtvých s covid-19 miliardovou Čínu. Tam jsou v současné době pouze desítky nových infikovaných, a to dominantně přivezených. Na rozdíl od Evropy a USA, kde počty nakažených i mrtvých rychle rostou, tam ekonomika šlape velice dobře. A podobně je to i ve zmíněných asijských zemích a Austrálii, které zvolily k epidemii podobný přístup. Jen bych připomenul, že nejde o přejímání ideologie, ale zkušeností a fungujících metodik proti epidemii.
Já se daleko více věnují energetice a musím bohužel konstatovat, že zde projevuje Evropa ještě větší ideologickou zaslepenost, která se projevuje návrhem Zelené dohody. Ta v budoucnu hrozí asi ještě větším průšvihem. Kolaps energetiky bude mít totiž ještě dramatičtější dopady.