21.10.2019 | Svátek má Brigita


VĚDA: Doznání nevinných

1.10.2019

Stává se, že se lidé přiznají k děsivému zločinu, i když ho nespáchali, a kvůli přiznání jim hrozí trest smrti. Proč?

Z domova odešla čtrnáctiletá Chantal Champaigneová do nedalekého obchodního centra 18. července 1996 ve čtvrt na šest odpoledne. Když se večer nevrátila domů, hledala ji rodina za pomoci příbuzných marně celou noc a celý následující den. To už se do pátrání po nezvěstné zapojil i úřad šerifa v New Orleansu.

Chantalin bratranec Damon Thibodeaux se vrátil z neúspěšného pátrání domů v sobotu večer, aby se před dalším hledáním najedl a aspoň trochu vyspal. K tomu se však nedostal, protože pro něj přijeli lidé z úřadu šerifa. „Potřebujeme od tebe nějaké informace o Chantal.“

Damon Thibodeaux souhlasí. Rád při hledání sestřenice pomůže. Netuší, že se tělo Chantal před pár minutami našlo v lesíku u řeky. Mladík prosedí na úřadu šerifa dvě a půl hodiny o samotě. Pak ho začnou vyslýchat. S hrůzou zjišťuje, že není svědek, ale hlavní podezřelý ze znásilnění a vraždy.

„Máme důkazy, že jsi to udělal. Přiznej se!“ naléhají na něj.

Thibodeaux stále dokola opakuje: „Jsem nevinný.“ Má za sebou noc a den marného pátrání, během kterého skoro nejedl a nespal. V neděli v jednu hodinu ráno ho šerifovi lidé posadí na detektor lži. „Neprošel jsi. Lžeš! Přiznej se!“ řeknou mu na konci.

Vzdoruje další čtyři hodiny a pak se přizná. „Udělal jsem to,“ vypraví ze sebe po devíti hodinách nepřetržitého výslechu.

Pro šerifa je přiznáním pachatele případ vyřešen. Jenže už za šestatřicet hodin je zřejmé, že Thibodeauxova výpověď neodpovídá skutečnosti. Mladík se přiznal ke znásilnění, ale Chantal nebyla znásilněná. Vypověděl, že dívku uškrtil, ale děvče zemřelo po silném úderu do hlavy. Žádná z následných kriminalistických analýz neprokázala, že by Damon Thibodeaux dívku zabil nebo že by pobýval na místě činu. Přesto byl 29. září 1997 shledán vinným ze znásilnění a vraždy a odsouzen k trestu smrti.

„Jakmile porota zjistí, že se obviněný přiznal, vynese na pětadevadesát procent verdikt o vině. Běžný porotce neuvěří, že by se nevinný člověk přiznal k těžkému zločinu,“ říká v rozhovoru pro časopis Science právník Steve Kaplan, který se zásadním způsobem přičinil o to, že Thibodeauxův život neukončila smrtící injekce a po patnácti letech strávených v cele smrti se dostal na svobodu.

Živá oběť vraždy

Na riziko falešných přiznání poukazovali psychologové už před sto lety. Argumentovali případy, kdy se obvinění přiznali k vraždě a později se ukázalo, že údajná oběť je stále naživu. V roce 1819 unikli bratři Boornové jen o vlásek oprátce za vraždu švagra Richarda Colvina. Colvin zmizel, ale jeho tělo se nenašlo. Mezi lidmi se šuškalo o vraždě a Stephen a Jesse Boornové byli hlavní podezřelí. Když se po několika letech na jejich pozemku našly kosti, byli oba bratři zatčeni. Jesse se dokonce k vraždě přiznal, jenže kosti se ukázaly být zvířecí.

Přesto stanuli oba muži před soudem, kde proti nim jako korunní svědek vystoupil spoluvězeň Silas Merrill. Ten vypověděl, že se mu Boornové ke zločinu přiznali během rozhovoru v cele. Soud odpustil Merrillovi zbytek trestu a bratry Boornovy poslal na šibenici. Jesse rezignoval, ale Steven se nevzdával. Dal do novin inzerát, ve kterém popsal Richarda Colvina a požádal o pomoc širokou veřejnost. Výzva padla na úrodnou půdu. Colvin byl nalezen živ a zdráv v New Jersey.

Zavedení testů DNA koncem 80. let minulého století umožnilo jednoznačně zprostit falešného obvinění řadu lidí odsouzených k dlouhým trestům odnětí svobody, nebo i k trestu smrti. Přitom se ukázalo, že mnozí z nich se přiznali ke zločinu, který nespáchali.

Právníci z americké neziskové organizace Innocence Project dosáhli od roku 1992 osvobození 365 lidí neprávem odsouzených za těžké zločiny. Bezmála třicet procent těchto obětí justičních omylů se v průběhu vyšetřování ke svým zločinům doznala. Zdánlivě nelogické chování falešně obviněných pomáhají objasnit experimenty psychologů.

Výslech podle Reida

Američtí strážci zákona využívají při vyšetřování těžkých zločinů tzv. Reidovy metody. Její základy položil už ve 40. letech minulého století profesor trestního práva Fred Inbau ze Severozápadní univerzity v americkém státě Illinois. O popularitu metody v řadách policie se přičinil chicagský detektiv John Reid, proslulý úspěšností při řešení kriminálních případů. I od těch nejzatvrzelejších zločinců získával přiznání s osmdesátiprocentní úspěšností.

Inbau a Reid vydali v roce 1962 příručku o vedení výslechu a ta se stala „policejní biblí“. V první fázi doporučuje Reidova metoda klást podezřelému různé otázky, někdy zcela irelevantní, jindy zase provokativní, a sledovat jeho reakce, např. uhýbání pohledem, hrbení zad, křížení rukou na prsou. To vše signalizuje, že vyslýchaný lže, a je možné ve výslechu přitvrdit. Vyšetřovatel přímo obviní podezřelého ze zločinu a domáhá se detailů. Jakékoli námitky obviněného rázně odmítá. Nakonec vyšetřující projeví určité pochopení pro zločin a sympatie k pachateli. Věty typu „Chápu vás. Nikdy by se to nestalo, kdyby vás neprovokoval.“ jsou těmi posledními kapkami nahlodávajícími pachatelův vzdor.

Psycholog Saul Kassin z newyorské Kriminalistické školy Johna Jaye si jako jeden z prvních povšiml podobnosti mezi Reidovou výslechovou technikou a slavnými experimenty amerického psychologa Stanleyho Milgrama z Yaleovy univerzity. V 60. letech instruoval Milgram dobrovolníky, aby trestali elektrickými šoky jim neznámého člověka za to, že nesplnil zadaný úkol. Dobrovolníci netušili, že ve skutečnosti žádný šok neuštědřují, a když k tomu byli pobídnuti, nastavovali sílu šoku na hodnoty, které by člověka zabily. Kassin byl přesvědčený, že lidé vyšetřovaní Reidovou metodou čelí podobnému nátlaku jako účastníci Milgramova pokusu. Nejsou nuceni ubližovat jiným. Pod nátlakem škodí sami sobě tím, že se přiznají k zločinu, který nespáchali.

Rozbitý počítač

Své podezření si Kassin ověřil jednoduchým experimentem. Dobrovolníci v něm dostali za úkol psát na počítači rychle diktovaný text. Předem byli upozorněni, že nesmí zmáčknout klávesu Alt, protože to by vedlo k poruše počítače. Počítače však byly upraveny tak, aby po určité době imitovaly poruchu po zmáčknutí jakékoli klávesy.

Vedoucí pokusu pak dobrovolníka obvinil z poškození počítače zmáčknutím klávesy Alt. Dobrovolníci nejevili velkou ochotu přiznat se k něčemu, co neudělali, dokud Kassin nevyužil triky z Reidovy příručky. Ta například doporučuje podezřelému říct, že existuje svědek zločinu, i když to není pravda. Výpověď svědka tvrdícího, že viděl, jak dobrovolník stiskl klávesu Alt, dramaticky zvedala podíl lidí, kteří se ke zmáčknutí této klávesy přiznali.

Příručka také doporučuje, aby vyšetřovatel sdělil podezřelému, že čeká na výsledky analýz a brzy bude mít v ruce proti němu další důkazy. Zdá se, že nevinný člověk by měl v takové situaci trvat na tom, že zločin nespáchal. Rozhovory s nevinně odsouzenými lidmi ale ukazují něco jiného. Výslech je stresující záležitost a přiznání nabízí příležitost k úniku. Nevinný člověk má pocit, že přiznáním nic neriskuje, protože na cestě už jsou důkazy, které ho očistí.

Také tuto situaci napodobil Kassin v experimentu s fingovanou poruchou počítače. Dobrovolník obviněný ze zmáčknutí klávesy Alt se dozvěděl, že se všechny údery do klávesnice evidují na serveru a brzy bude jasné, zda klávesu zmáčkl, nebo ne. V té chvíli se řada dobrovolníků ke stisknutí klávesy přiznala, protože chtěli skoncovat s nepříjemným vyšetřování a doufali, že je záznamy ze serveru zprostí křivého obvinění.

Kdo lže a kdo ne?

Kassinovy studie mají celou řadu kritiků. Patří k nim celkem logicky společnost John E. Reid and Associates vlastnící autorská práva na Reidovu výslechovou techniku. Podle prezidenta společnosti Josepha Buckleyho nenutí Reidova metoda podezřelé k přiznání, ale navozuje při výslechu podmínky, které podezřelému usnadní, aby řekl pravdu. Kassinovy experimenty označuje Buckley za zavádějící, protože přiznání v experimentu má na dobrovolníka minimální dopad, kdežto zločinec se přiznává s vědomím, že mu hrozí těžký trest. V experimentu také nevedou „vyšetřování“ skuteční detektivové s bohatými zkušenostmi z výslechů skutečných zločinců.

Výsledky dalších experimentů ale detektivům dobrou známku nevystavily. V jednom pokusu dobrovolníci z řad odsouzených zločinců buď říkali o svém zločinu pravdu, nebo lhali a hlásili se ke zločinům jiných trestanců. Videozáznamy těchto výpovědí vědci promítali studentům psychologie a zkušeným detektivům. Ani jedna skupina nebyla v odhalování lhářů nijak zvlášť úspěšná, ale policisté si vedli hůře než studenti. Policisté si však byli ve srovnání se studenty svými soudy mnohem jistější.

„To je ta nejhorší kombinace,“ říká Saul Kassin v rozhovoru pro časopis Science. „Výcvik zhoršuje přesnost, s jakou odhalují lháře, a zároveň v nich posiluje důvěru ve vlastní úsudek.“

Autor je biolog, profesor České zemědělské univerzity, působí ve Výzkumném ústavu živočišné výroby

LN, 21.9.2019








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.