Po kom ty děti jsou? Odpověď se zdá jednoduchá. Dítě dědí po rodičích geny a k tomu je vystaveno i prostředí, které s rodiči zhusta do značné míry sdílí. Jestli jsou táta s mámou modroocí blonďáci s krevní skupinou „nula“, pak po nich dítě tyto rysy a vlastnosti zdědí. A pokud se v rodině chodí na výlety do přírody, je tu celkem slušná šance, že dítě nebude trávit volný čas tlacháním v krčmě u piva a cigaret. Geny získáme v okamžiku, kdy otcova spermie oplodní matčino vajíčko. To, co bychom mohli shrnout pod pojem „vlivy vnějšího prostředí“ (např. jídelníček, kouření marihuany,školní docházka, konzumace piva, tátovy pohlavky a mámina pohlazení nebo tréninky v lehkoatletickém oddíle) nás pak formuje po zbytek života. V osmdesátých letech začal razit britský lékař David Barker kacířskou teorii o tom, že mnohé z našeho života je dosti přesvědčivě nalinkováno už během vývoje v matčině lůně. Zvláště stres mateřského organismu má podle Barkera na vyvíjející se plod přímo razantní účinky. Následujících dvacet let přineslo celou řadu poznatků, které daly Barkerovy zapravdu a v poslední době se ukazuje, že to, co ovlivní embryo a plod v těle matky, může mít dopad i na život několika dalších generací.
Když trpí matka během těhotenství nedostatkem živin, reaguje plod v jejím těle celkem logickou adaptací. Omezí růst a vývoj méně důležitých tkání a orgánů. Dostupnými živinami přednostně zásobuje orgán ze všech nejnáročnější a nejdůležitější – mozek. Podle Barkera dochází v těle plodu k jakési bitvě mezi mozkem a dalšími orgány, například srdcem. Mozek se utká se srdcem a cévami o živiny a oběhový systém obvykle prohraje. Následky se projeví nástupem arterosklerózy a kardiovaskulárních chorob ve věku, kdy jsme přesvědčeni, že na podobné problémy máme ještě dost a dost času. Ani mozek nemusí z takové krize před narozením vyváznout bez úhony. Děti narozené matkám, které trpěly v těhotenství stresem a podvýživou, jsou zvýšeně náchylné např. ke schizofrenii. Plod v těle strádající matky dělá všechno pro to, aby kritické období překlenul a vydržel až do narození. Místo svalů zakládá tukové zásoby, které mu přijdou vhod po narození. Když plod trpí už v těle matky nedostatkem živin, je mu jasné, že ho ani po narození nečeká procházka růžovým sadem.
Adaptace embrya a plodu na nepříznivé podmínky v těle matky probíhá až na úrovni dědičné informace. Nemění se přitom pořadí písmen genetického kódu. Mění se „obal“ dvojité šroubovice DNA, který určuje, jak tvrdě budou jednotlivé geny pracovat. V buňkách embrya či plodu vyvíjejícího se pod silným stresem je změněno „pracovní nasazení“ genů. Genetici říkají, že jsou nastoleny tzv. epigenetické změny – tedy změny odehrávající se nikoli „uvnitř“ DNA (tedy pořadí písmen genetického kódu), ale na jejím „povrchu“. To znamená, že se mění molekuly navázané na dvojitou šroubovici DNA.
Zajímavé je, že tyhle epigenetické změny nepostihnou jen dítě, v jehož dědičné informaci se změnil „obal“ DNA. Způsob „obalení“ DNA se předává po několik dalších pokolení. Z pokusů na laboratorních zvířatech víme, že například výživa matky může ovlivnit v generacích jejích dětí a vnoučat sklon k nádorovému bujení nebo obezitě. Stejně je epigenetickými změnami nastolenými během vývoje v těle matky ovlivněna i výkonnost mozku. Některé experimenty naznačují, že matka má ve svých rukou – pardon, ve své děloze – asi pětinu celkového skóre IQ svých potomků. Když například matka vytvoří svému potomkovi v děloze optimální podmínky, přivede na svět dítě s nadprůměrným IQ 120. Matka, která se ke stejně disponovanému nenarozenému dítěti chová macešsky, porodí dítě, jež má našlápnuto k průměrnému IQ 100. Pro srovnání - geny (tedy pořadí písmen genetického kódu ve vybraných úsecích DNA) mají pod palcem zhruba třetinu celkové variability lidské inteligence.
Samozřejmě, že vedle seriózních vědců se těchto informací chopili i nejrůznější vykukové a šarlatáni, kteří nabízejí nastávajícím matkám široký sortiment „zaručených“ receptů a prostředků, s jejichž pomocí lze údajně zjistit děcku světlé zítřky už před narozením. Někteří doporučují hrát plodu skladby Wolfganga Amadea Mozarta, jiní nabízejí speciální „výukové programy“. Nic z toho nemá na dítě průkazný účinek. A některé "vzdělávací programy" jsou pro plod dokonce riskantní a mohou mu ublížit.
Některé nastávající matky o vlivu své role na kvalitu života dítěte nerady slyší. Připadá jim, že i bez toho jsou vynervované ažaž. Trnou, jestli dělají pro své dítě všechno tak, jak se sluší a patří. A teď jim někdo předhazuje, že jejich zodpovědnost je ještě mnohem větší a zásadnější. Ale když se tyhle budoucí maminy pečlivěji začtou do doporučení lékařů, zjistí, že po nich nikdo nechce, aby svůj jídelníček během těhotenství odvažovaly na lékárnických vahách a navíc ověřovaly jeho složení baterií biochemických testů. Měly by jíst přiměřeně, pestře a zdravě. Neměly by pít alkohol a fetovat. Rozhodně se jim doporučuje, aby se stranily toxických látek. Vždyť třeba vinclozolin používaný k hubení plísní dokáže v plodu uvnitř těla matky navodit takové epigenetické změny, které mají za následek drastické snížení plodnosti. Pokud se takto postižení chudáci přeci jen zmohou na nějaké potomky, předávají jim vinclozolinem navozené epigenetické změny ještě po další čtyři generace. Nastávající maminky by se měly vyhýbat i nadměrnému stresu. Přiměřená tělesná aktivita těhotné ženy však jejímu dítěti prospívá. Na jednu stranu nejsou tyhle požadavky nijak zvláštní. Na druhé straně je však řada žen, které ani tohle minimum nedokážou svému budoucímu dítěti zajistit.
Ale abychom nešili jen do matek. Ani otcové nejsou s ohledem na rizika vyplývající z předávání epigenetických změn potomkům z obliga. Nedávno například prokázaly pokusy na myších, že když se myšáci přecpávají, ztloustnou a dopracují se k cukrovce, pak dojde k epigenetickým změnám na DNA jejich spermií. Potomci, kteří se narodí takovým tlustým otcům, mají sklon k cukrovce, i když se nepřejídají, cvičí a jsou štíhlí. Také tyhle epigenetické změny se předávají po několik dalších pokolení.
Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora