Geniální nápady přicházejí za těmi, kdo o ně ani moc neusilují. Klíčem k úspěchu není jen pekelné soustředění, ale také "toulání myšlenek".

Věda není demokratická, neboť v ní zhusta mívá pravdu hrstka exotů, zatímco seriózní většina je vedle jak ta jedle. Věda není dokonce ani spravedlivá. Vědátor může dřít dvacet čtyři hodin denně a sedm dní v týdnu a stejně se k Nobelově ceně nepřiblíží ani na megaparsek. A za někým jako kdyby geniální nápady chodily samy a ještě mu podlézaly. Isaac Newton nepotřeboval k objevu gravitačního zákona ani onen pověstný úder padajícího jablka do lebky. To je zkazka pozdějšího data pro pobavení davů. Podle nedávno nalezeného dobového svědectví stačil Newtonovi pohled na jablko padající do trávy a jeden z mnoha objevů, jež anglickému učenci zajistily nesmrtelnou slávu, byl na světě.

Také další géniové dostávali klíčové nápady při činnostech, které měly k soustředěnému bádání daleko. Notoricky profláknutý je případ Archiméda, jenž během koupele zjistil, že je v lázni nadnášen silou, jež se rovná tíze kapaliny jeho tělem vytlačené. K tomuto příběhu se obvykle ještě připojuje košilatý přívěsek o učenci utíkajícím ulicemi v rouše Adamově a vřískajícím: "Heuréka!" Někteří vědátoři se k životním úspěchům prospali. Chemika Kekuleho napadl ve spánku vzorec benzenu a Mendělejev sesadil ve snu do finální podoby svou slavnou periodickou soustavu prvků. Americký chemik Kary Mullis objevil princip polymerázové řetězové reakce jednoho pátečního večera roku 1983, když jel autem se svou dívkou na víkend. Většina těch, co zůstali v práci, nic podobného neobjevila a na rozdíl od Mullise také nedostala Nobelovu cenu.

Proč přicházejí skvělé nápady, když se v honbě za nimi dvakrát nepřetrhneme? Psychologové z University of California v Santa Barbaře jsou přesvědčeni, že tuhle záhadu rozlouskli. Světu představili svůj objev na stránkách časopisu Psychological Science. Tým vedený Benjaminem Bairdem postupoval celkem standardně. Psychologové naverbovali potřebný houfec studentů a dali jim za úkol vymýšlet nezvyklé účely, ke kterým lze použít celkem běžné předměty, např. párátko, cihla nebo ramínko na šaty. Po dvou minutách usilovného vymýšlení dostala většina účastníků pokusu dvanáctiminutovou přestávku. Někteří během ní odpočívali. Jiní museli řešit ještě těžší úkol, který vyžadoval plné soustředění. Další řešili úlohu, která testuje rychlost reakce. Při tomto úkolu se lidem obvykle "toulají" myšlenky volně od ničeho k ničemu. Čtvrtá skupina neměla žádnou přestávku a pokračovala ve vymýšlení netradičních využití pro tradiční věci. Po rozličně strávené dvanáctiminutovce dostali všichni účastníci další čtyři úlohy, při kterých měli opět vymýšlet neobvyklé použití pro běžné předměty. Dvě z těchto úloh byly opakováním úkolů ze začátku pokusu.

Dobrovolníci, kterým bylo dopřáno dvanáctiminutové "toulání myšlenek", se zlepšili o 41%. Zbývající studenti se nezlepšili. Zajímavé je, že se po toulání myšlenek studenti zlepšili jen v úlohách, jimiž se už jednou zabývali. V nově zadaných úlohách nepodali tak oslnivé výkony. Zatoulané myšlenky tedy vedly ke kýženému cíli jen v případě, že řešení problému bylo "předžvýkáno" předchozím usilovným přemýšlením. Toulání myšlenek nezvyšuje naše obecné duševní schopnosti. Pomáhá však řešit konkrétní problém, jímž jsme týrali svou mysl.

Okamžiky, kdy lelkujeme, nesoustředíme se a nedáváme pozor, obvykle považujeme za promrhaný čas. Zřejmě proto, že ve stavu duševní roztěkanosti nevládneme dobře svému tělu. Místo abychom něco někam nasypali, tak to rozsypeme. Místo abychom něco někam nalili, tak to rozlijeme. Pro provádění pokusu s hořlavinou, třaskavinou či žíravinou není roztěkaný vědec ta nejvhodnější osoba. Ostatně, když Kary Mullis výmýšlel za volantem auta polymerázovou řetězovou reakci, nechybělo mnoho a havaroval. I z Mullisova příkladu je jasné, že pro nalezení východiska ze slepé uličky, v které se výzkumný tým tluče už tři týdny (nebo tři roky, popřípadě tři desetiletí), je vědec se zatoulanými myšlenkami ten pravý.

Toulání myšlenek není nešvar, ale vymoženost evoluce, která se našim předkům nesčetněkrát vyplatila. Mohlo by se zdát, že je čas na další reformu školství. Paní učitelky by neměly děti nabádat: "No tak! Soustřeď se, Vonásku. Přemýšlej!" Ale naopak. Měly by učit děti nepozornosti. Ve třídách by se mělo ozývat například: "Už se zase soustředíš, Vonásku! Kolikrát ti budu opakovat, že takhle nic geniálního nevymyslíš? Nechej své myšlenky volně toulat!"

Bohužel, geniálních žáků a studentů, kteří zvládnou srovnávací testy nebo státní maturity tak, že CERMATu nepomůže, ani když radikálně zpřísní klasifikaci, a bude nucen rozdat samé jedničky, bychom se "znepozorňovací reformou" nedočkali. Jak už jsme si řekli. Courání mysli pomáhá jen po předchozím usilovném soustředění a namáhání mozkových závitů. Zatímco roztržitost nám jde jaksi sama od sebe, k soustředění je třeba se usilovně nutit a cvičit je.

Přesto se nabízí pro objev kalifornských vědců potenciální praktické využití. Až nás v práci přistihne šéf, jak nepřítomně civíme do prázdna a necháváme myšlenky bloudit bůhví kde, můžeme mu s odvoláním na americkou studii tvrdit, že jsme se po hlubokém a vysilujícím soustředění právě vydali na lov geniálních řešení. Jak říkají právníci: "Žádná výmluva není tak hloupá, aby se nedala použít."