Představme si politika s vážným poškození té části mozku, jež je odpovědná za odpovědnost a jež rozhoduje o rozhodování dotyčného. Pochopitelně to bude vážná věc již na místní úrovni. Ovšem když půjde o politika vrcholného, bude tím ohrožena bezpečnost státu.
Takový člověk se vymyká běžným pravidlům chování a může způsobit zkázu národa. Dosavadní dějiny ukazují řadu příkladů takového selhání, ovšem hrozby trvají dál. Měli bychom se nad tím zamyslet my všichni a hlavně ti, kteří mají v rukou politickou moc - když nechají takového šílence vládnout, nesou za důsledky též vinu. Zde představím jeden ze syndromů popsaný již před skoro dvěma stovkami roků a podrobený zevrubnému zkoumání v poslední době.
Syndrom frontálních laloků mozku
Pacient s poškozením této části mozku se vyznačuje obecně tím, že není s to reagovat na různé podněty adekvátně okolnostem. Například ve veřejném projevu užívá naprosto nevhodné, oplzlé či přímo vulgární výrazy. Nachází též zálibu v nejapném vtipkování, pokouší se o humor v podobě různých bonmotů s tím, že těmto bonmotům se nesměje nikdo kromě dotyčného samotného.
V pozadí je ovšem něco závažnějšího: porucha úsudku s tím, že závěry takto postiženého bývají leckdy bizarní a ostatní nad nimi jen žasnou. Není s to přiměřeně hodnotit své okolí i sebe sama, díky čemuž neumí připustit vlastní chybu - chyby dělají vždycky jen ti ostatní.
Pochybnost o sobě žádnou nemá, poněvadž mu chybí přísná kritičnost včetně kritičnosti k sobě samému. V důsledku toho si často odporuje: například popírá něco, co tvrdil krátce před tím, či odsuzuje něco, co sám dělá - žádá toleranci od ostatních a sám má k toleranci ostatních daleko. Snadno se nechává unést vlastními nápady s tím, že tyto nápady jsou většinou vrtošivé a překvapují okolí. Předjímat chování takového jedince bývá svízelné a dokonce ani on není s to domýšlet důsledky vlastního jednání.
Takovému jedinci je ovšem naprosto cizí pokání - přiznat vinu je podle něj vrcholem slabosti a žádnou vinu tudíž nikdy nemá. To má za následek dvě věci: jednak nabývá dojmu o tom, že má vždycky pravdu a že všichni ostatní jsou hlupáci, jednak se posouvá do rozjařené nálady. Oblibuje si pak urážení či pokořování druhých; druhé bere na lehkou váhu a váží si jen těch, kdo mu pochlebují.
Zvláštním výrazem všech těchto sklonů je tak soběstřednost a sobectví. Jediným zájmem takto narušené osoby je zájem o její vlastní prospěch. Následkem toho má velmi zúžené pochopení společnosti: každý člověk je podle ní buď na její straně, anebo na straně těch, ke kterým je třeba chovat zášť a které je třeba vyhubit, naprosto zničit. Ostatně obecně platí, že tito lidé jen obtížně diferencují a velmi snadno zobecňují. Zobecňování bez schopnosti diferencovat je vždycky rysem primitivismu a to platí i zde.
Taková osoba nachází v rámci svého narcismu zálibu jen v sobě samém, nechává se unést kouzlem své vlastní osobnosti. Obvyklý je až regres do dětství s klackovitým chováním, od prosté záliby v popichování jiných až po nehoráznou (bájnou) lhavost. Mívá proměnlivé nálady, přičemž snadno ulpívá na určitých námětech, například na touze po pomstě jiným. Není s to druhým odpustit.
Postiženému chybí schopnost vcítění: naprosto cizí je mu empatie k těm, kteří trpí. Avšak zároveň s tím není ani s to zabývat se myšlenkami jiných: jiní buď myslí jinak a pak se z nich stávají zapřisáhlí sokové, anebo uvažují stejně a pak je má rád. Skutečné názory jsou jen ty jeho a ostatní názory jsou výplodem ‚blbců‘ a ‚pitomců‘. Jeho horizont je nápadně zúžený. Pochopit kohokoliv jiného nejsou s to. V současné neurologii má tato porucha přesný korelát v podobě systému zrcadlových neuronů, neuronů typických pro zdravou lidskou bytost, jež takové osobě chybí.
Další typickou poruchou mozku u uvedeného jedince je zpomalená řeč s tím, že řeč se vyznačuje i při značné elokvencí prázdnotou: umí dlouze a květnatě plácat o ničem. Též má velmi chudé mimické projevy: výraz tváře dotyčného je bez citového obsahu a podobá se tváři pokerového hráče. Bývá zde sklon k náruživosti, počínaje nikotinismem přes nadměrné pití alkoholu až po holdování drogám těžkým.
Avšak ještě horší je, že dotyčný sleduje pouze velmi primitivní hodnoty s tím, že leckdy jde přímo o hodnotový rozvrat. Dochází ke změně jeho osobnosti bez toho, že by sám měl o rozpadu sebe sama ponětí: postrádá totiž soudnost obecně čili i o tom, že soudnost mu chybí. Bývá tudíž dificilní pro své okolí a okolí je z něj bezradné.
Tolik klinická neuroetika a nyní je na nás, abychom se zamýšleli jistě nad sebou a také nad těmi, kteří nám vládnou. Bylo by třeba dopřát takovým osobám čas i klid na léčení a nám všem alespoň trochu zdravější politické vůdce. Choré mozky v politických kruzích nám přinášejí kromě spousty ostudy i ohrožení bezpečnosti státu.
Převzato z blogu autora