Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

V původním článku se píše, že černá díra ráže 9 mm by se vypařovala nikoliv 1066 let, ale 10^66 let...

podle Hawkinga by vypařování černých děr mělo končit výbuchem- což se neděje. zřejmě je přísun materiálu stále větší, než zmíněné vypařování. daleko zajímavější je otázka co přesně se děje s pohlcenou hmotou uvnitř černé díry-- na to však asi nikdy nedostaneme odpověď.

Dřív by se řeklo, anihiluje. Nyní asi. že se ještě úplně neví. Ale zkoumá se to.

Tedy, já osobně, když mám někde v paměti díru, tak si moc chytře nepřipadám...

To je vesmírná záležitost.

Článek se opírá o představu černé díry jako úložiště informací, což je v jádru pokus o interpretaci paradoxů vznikajících v rámci obecné teorie relativity (OTR) ve spojení s kvantovou mechanikou. Tento přístup však podle mého názoru opomíjí zásadní skutečnost:

Existuje obrovské množství různých možných formulací gravitační teorie, které jsou z hlediska všech dosud proveditelných fyzikálních experimentů zcela nerozlišitelné. Většina z nich je matematicky konstruována tak, aby byla lineárně ekvivalentní s obecnou teorií relativity – tedy mají stejné předpovědi v lineárním limitu, kde probíhá naprostá většina astrofyzikálních pozorování.

Některé z těchto teorií byly již v literatuře formulovány, a i když obecně nedodržují tzv. silnou ekvivalenci (tedy že všechny hmotné objekty padají se stejnou dynamikou bez ohledu na vnitřní strukturu), není principiálně nijak obtížné vytvořit alternativní gravitační teorii, která tuto podmínku naopak dodržuje a současně je experimentálně nerozlišitelná od OTR až do druhého řádu.

Tím se ukazuje, že i při dodržení všech známých experimentálních faktů — včetně silné ekvivalence — není geometrie časoprostoru v okolí singularit nijak jednoznačně určena. Různé teorie mohou mít zcela odlišný popis toho, co se děje například uvnitř černé díry, a přesto splňovat veškeré experimentální testy včetně gravitačních vln a orbitálních efektů.

Einsteinova teorie tak stojí na principu nejjednodušší matematické formulace, která splňuje základní požadavky: Lorentzovskou invariantnost a silnou ekvivalenci. Tato jednoduchost však nemůže sloužit jako dostatečný argument pro výlučnou platnost teorie v extrémních oblastech, jako jsou horizonty černých děr nebo počáteční singularita vesmíru. Kvantová fyzika, obsažená ve Standardním modelu, přináší s každým dalším výpočtem (renormalizace, kvantové fluktuace, běh couplingů) signály, že prostor a čas nejsou statickým geometrickým pozadím, ale dynamickými a kvantově ovlivněnými entitami.

Z tohoto pohledu je podle mě podstatně důležitější hledat novou formulaci samotného časoprostoru, než se snažit ad hoc řešit důsledky paradoxů vyplývajících z jedné konkrétní (byť historicky velmi úspěšné) teorie.