Vědci se pokoušejí s předstihem vychytat duševní obtíže při dlouhodobých kosmických výpravách

Ze Země na Mars poputují lidé tři čtvrtě roku, možná i rok. Na povrchu stráví dva měsíce anebo dva roky. A pak se začnou vracet. Podrobnosti zatím nejsou rozhodnuté, vždyť se tam poletí někdy po roce 2030. Už půl století řeší specialisté některé problémy s tím spjaté.

Půl století prvních příprav

Ze Země na Mars poputují lidé tři čtvrtě roku, možná i rok. Potom budou pracovat na povrchu dva měsíce anebo dva roky. A potom bude následovat zase dlouhá cesta domů.
Největší obtíží při takové expedici bude sám člověk, jeho psychický stav - shodují se lékaři a psychologové. Představte si to sami: Budete zavřený s pěti nebo šesti kolegy v malém izolovaném prostoru. Pravda, budete mít malou útulnou ložnici, jejíž výzdobu si za pomoci psychologů a architektů sami navrhnete, aby vám připomínala domov. Veškerý provoz planetoletu budou řídit automaty, takže na vás zbude jenom jejich hlídání - a to bude jednoduché. Občas vás vybudí poplach - někde se zadrhne nějaká drobnost, na níž nebudou stačit samoopravářské automaty, a pak bude zapotřebí lidský mozek a ruka; ale většina těchto poplachů budou falešné, jenom na prověrku posádky.
Budete ve spojení nejen s řídicím střediskem na Zemi, ale můžete mluvit na utajeném kanálu se svými nejbližšími. Jenže se vzdalováním se bude prodlužovat doba letícího rádiového signálu, takže u Marsu se toto zpoždění protáhne až na 40 minut - takže tři čtvrtě hodiny bude čekat odpověď na svou otázku. Příšerné! A co budete dělat celé ty dlouhé hodiny a dny? První dny a týdny budete s chutí číst knihy a dívat sena filmy, na které jste dřív neměli čas. Ale i tohle se za čas znechutí.
A to je právě problém, který odborníky děsí. Proto už od šedesátých let experimentují s dobrovolníky, kteří se nechají na delší dobu izolovat v prostorách připomínajících planetolet - a bedlivě je sledují. Existují i praktické zkušenosti přímo z kosmu.

Nepřetržitě 438 dnů v kosmu

Například vůbec nejdelší pobyt ve vesmíru bez přerušení má na kontě ruský kosmonaut Valerij Poljakov, který v letech 1994 a 1995 strávil na palubě kosmické stanice Mir nejdřív 241 dnů nepřetržitě a při druhém pobytu dokonce 438 dnů. To byl ohromný psychický a fyzický výkon, který dosud nikdo nepřekonal.
Největší znalosti s tímto modelováním mají specialisté z Ústavu lékařsko-biologických problémů (IMBP) v Moskvě. Mimochodem, tenhle institut nebyl před půlstoletím založen kvůli řešení potíží v kosmu, nýbrž ke zlepšování situace námořníků na atomových ponorkách, kteří tráví pod vodou až čtvrt roku - a trpí potížemi psychickými i fyziologickými, musí se vyrovnávat s pocitem neustálého rizika, atd. Takže v Moskvě - stejně jako ve Spojených státech - studovali tyhle problémy především pro potřeby ozbrojených sil.
Zatímco během studené války si Sověti a Američané vyměňovali o těchto experimentech jenom kusé závěry, po pádu železné opony se spolupráce rozšířila. Nicméně hlavním partnerem Rusů je Evropská kosmická agentura (ESA), Američané dělají vlastní pokusy, a to nejen na pevnině, nýbrž i pod vodou.
V letech 1994-2000 se uskutečnilo v IMBP několik experimentů s dlouhodobou izolací dobrovolníků, a to v rozmezí od 90 do 270 dnů. Posledního pokusu SFINCPS-99 se v průběhu devíti měsíců vystřídalo v izolované kabině několik posádek složených z lidí z různých zemí. Tam vznikl incident, který nebyl dosud uspokojivě vysvětlen. Kanadská psycholožka Judith Lapierrová si po skončení stěžovala, že se ji jeden z Rusů pokusil před Novým rokem políbit způsobem, který označila jako sexuální. Ruský koordinátor Vadim Guščin však její stížnost zlehčil a incident dokonce nezaznamenali v palubní dokumentaci. Ani náměstek ředitele ústavu Poljakov ho nevnímal nijak dramaticky, byť to považoval za další podnět k hlubšímu studiu izolovaných týmů složených z jedinců pocházejících z odlišných kultur.

Zatím jenom 105 dnů

Toto úterý 31. března začala v tomto moskevském ústavu první fáze experimentu nazvaného Mars 500 - to odpovídá půldruhému roku, což je nejkratší možná doba pro let na tuto planetu a zpátky. V této etapě se počítá s izolací šesti mužů v délce 105 dnů.
V ústavu pro ně vytvořili válcovou maketu NEK (Nazemnyj experimentalnyj komplex) o objemu 550 metrů krychlových, což odpovídá jednopatrovému rodinnému domku. Pět hermetických modulů představuje obytné prostory včetně obýváku, kontrolního střediska, kuchyně a ložnice (3,6 x 20 metrů), technickou část, do níž spadá lékařské středisko, diagnostika a laboratoř (3,2 11,9 metru), sklady včetně farmy na pěstování zeleniny (3,9 x 24 metrů), výsadkový modul (6,3 x 6,17 metru) a prostor pro práci na Marsu. Lidé tam budou dýchat kyslíko-argonovou atmosféru, která má předejít vzniku požáru. S tímto prostředím, stejně jako s kyslíko-héliovou atmosférou počítají některé projekty planetoletů. Bude tedy třeba včas vybrat tu nejlepší.
O účast mělo na podzim 2005 zájem 5600 mužů z členských zemí ESA, Rusů asi 500. Se ženami se zatím nepočítá - údajně kvůli náročnosti. Podmínky byly: věk od 35 do 55 let, vysokoškolské vzdělání, bohaté životní a profesionální zkušenosti, výška do 180 centimetrů, plynulá znalost ruštiny a angličtiny. Z nich vybrala mezinárodní komise dvacet nejlepších: šest tvoří základní posádku a druhá šestice kontrolní skupinu, další jsou v záloze.
První posádce velí ruský kosmonaut-kandidát Sergej Rjazanskij, dále tam jsou kosmonaut-kandidát Oleg Artěmjev, praktický lékař Alexej Baranov a sportovní lékař Alexej Špakov, za ESA francouzský civilní pilot Cyrille Fournier a německý strojní inženýr Oliver Knickel, důstojník německé armády. Experiment řídí kosmonaut Boris Morukov, lékař z IBMP, který letěl na americkém raketoplánu, po zdravotní stránce za něj zodpovídá Irina Kovačevičová.

Koncem roku izolace 520 dnů

Pro posádku platí sedmidenní týden včetně dvou dnů oddechu. Je pod kontrolou lékařů a psychologů, další specialisté mají sledovat vnitřní prostředí. Občas automaty nebo velitelství ohlásí havarijní situaci, kterou by měli muži zvládnout. Jídelníček mají obdobný tomu, jaký má posádka Mezinárodní kosmické stanice ISS. Běžné choroby by měli oba lékaři zvládnout. Jedině kdyby někdo z izolovaných dobrovolníků onemocněl tak, že by byl v ohrožení života, museli by ho z komplexu odvézt do nemocnice.
Všechny potraviny si simulovaná kosmická loď má s sebou převážně v mražené formě. Zeleninu si začne posádka pěstovat ve skleníku.
Muži se mají zabývat řízením a údržbou své lodi, vědeckými experimenty, na programu mají mít rovněž tiskové konference se skutečnými novináři. "Záměrem je, aby hned od počátku zapomněli, že se jedná o simulaci," řekl Marc Heppener z pařížské centrály ESA. "Lidé mohou být zcela pohlceni počítačovými hrami, takže v simulaci můžeme zajít dostatečně daleko." Za tříměsíční pobyt v izolaci dostane každý dobrovolník odměnu 15 500 euro (20 000 dolarů).
Koncem letošního roku, až budou k dispozici předběžné výsledky z nynějšího pokusu, zahájí další tým dobrovolníků nejdelší pobyt - 520 dnů. To by představovalo 250 dnů cesty Země-Mars, 30 dnů pobytu na povrchu a 240 dnů zpáteční trasa. Řídicí středisko bude přitom simulovat i vzdalování od Země při komunikaci s posádkou, to znamená, že po sedmi měsících budou muži v komplexu čekat na odpověď 40 minut.

Psychologická souhra podmínkou

Zajímavou zkušenost z dlouhodobé izolace získali odborníci z výzkumných plaveb Thora Heyerdahla v primitivních člunech po světových oceánech. Norský experimentátor chtěl mít ve svých posádkách lidi z nejrůznějších kultur a náboženství, aby tím demonstroval jejich jednotu. Ale to se nepodařilo. V některých situacích najednou jednotlivci odlišných kultur a náboženství z harmonického soužití týmu sami vypadávali a izolovali se. Patrně důležitější budou výsledky výzkumů, které probíhají u skupin vědců v Antarktidě, tedy u lidí se silnou motivací.
Na daleké výpravy se budou vydávat malé týmy lidí spjatých společnou profesí, společným úkolem a vzájemnými osobními pouty. Ještě víc než při předchozích kosmických letech bude nezbytné, aby si byli blízcí i kulturou, vzděláním a morálkou - zkušenost od Heyerdahla.
Posádky meziplanetárních plavidel zůstanou odkázány samy na sebe a na své stroje dva roky i déle. Vzdalováním od zalidněných světů na ně bude pocit izolovanosti a osamělosti doléhat o to tíživěji. Proto musí být pracovní program i odpočinek, stejně jako interiéry stroje, dokonale promyšleny.
Členové posádek by se měli důkladně poznat a sladit své soužití během několika let příprav na Zemi. Přesto musí všichni počítat s tím, že ve vesmíru bude mezi nimi vybublávat napětí, že budou procházet krizemi a stavy beznaděje - tak jako v běžném každodenním životě na Zemi. Stejně jako dnes při dlouhodobých cestách bude mít každý kosmický cestovatel k dispozici svého psychologa na utajeném spojovacím kanálu, nábožensky založení jedinci mohou komunikovat i se svými kněžími. Nicméně hlavní morální podporu by měli čerpat u svých rodin během intimních audiovizuálních seancí.

V trvalém stresu

Přesto budou všichni žít do určité míry ve stresu. Není divu - budou v trvalém stavu ohrožení. Může je zasáhnout meteor. Nebo havaruje některý životně důležitý systém. Nebo se člověk velmi těžce zraní. Nebo kosmonauty, jejichž imunitní systém bude vlivem podmínek kosmu zeslaben, postihne nějaká infekce včetně plísně.
Byť se budou inženýři a lékaři snažit všechny tyhle patálie předvídat a posádku na ně vybavit a připravit, často se stává, že vznikne situace, s níž nikdo nepočítal, a potom budou muset improvizovat - jako vždycky při každé cestě do neznáma.

NABÍDKA Z MOSKVY
"Dlouhodobé soužití malé skupinky lidí na omezeném prostoru bez možnosti úniku s sebou přináší řadu krizových momentů," říká sociolog dr. Jaroslav Sýkora. "Proto musíme zjistit, jakým problémům mohou být budoucí kosmonauti ve vzájemné komunikaci vystaveni, aby se jim při skutečném letu mohlo předejít."
Sýkora se věnuje výzkumu stresu už několik desetiletí - pod Akademií věd, pod armádou, pod soukromou firmou či pod univerzitou. Na podzim 1988 zorganizoval jedinečný experiment Štola, při němž spolu s dalšími odborníky sledoval chování izolované skupiny mladých lidí v podzemí po dobu tří týdnů. Výsledky potom přednášeli na konferencích v zahraničí.
Například nesouhlasili s tvrzením amerických kolegů, že v malé skupině jsou ženy nestabilizujícím prvkem. "Naše omezená zkušenost z experimentu Štola 88 je jiná," vysvětluje lékař docent Josef Dvořák. "Záleží na typu ženy - jestli je sexbomba, mateřský typ, anebo mužatka."
Od té doby se Sýkora podílel se svým týmem, který se podle potřeby obměňuje, na celé řadě mezinárodních experimentů. A tak není divu, že ho v létě 2006 požádal vědecký vedoucí projektu Mars 500 Albert Nečajev z Moskvy o spolupráci. Sýkora nakonec navrhl projekt české účasti s pracovníky Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně a pražské firmy QED.
Jejich úkol vypadá na pohled jednoduše, ale ve skutečnosti je náramně složitý. Na základě informací o chování šestice experimentálních osob budou určovat jejich vzájemné vazby, přátelské a méně přátelské vazby - a to všechno se zobrazí v podobě vztahových map. Tyhle obrazce napomohou nejen pracovníkům v řídicím středisku, aby pochopili situaci uvnitř skupiny, ale i samotným lidem v izolaci, aby si lépe porozuměli.
Otištěno ve zkrácení v MfD-Věda a iDnes-Technet 4. 4. 2009

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz