V úterý jsem se zúčastnil v pražském centru DOX besedy moderované Ivanem Adamovičem. Besedovali jsme na půdě výstavy Planeta Eden, která se zabývá vizí budoucnosti, jak byla vnímána v létech 1948 až 1978. Beseda se týkala převážně technooptimismu té doby. Můj kolega a přítel František Novotný na besedě formuloval myšlenku, že usilování o dobytí Měsíce souvisí i s ideou svobody.

Ta myšlenka mě velmi zajímá, protože ji do značné míry sdílím. Věnoval jsem jí čtyři romány a spoustu povídek, a když mám shrnout, k čemu jsem přišel po pětadvaceti letech spekulování o kolonizaci Měsíce, pak řeknu toto: Měsíc jako planeta či kosmické těleso nemá nám lidem pozemským co nabídnout. Nenabízí dohromady nic, co by ospravedlnilo všechny ty útrapy a náklady spojené s osídlením, neřkuli přeměnou Luny na obyvatelnou planetu. Nic, s jedinou výjimkou - je tu šance vybudovat svobodnou společnost. Podle mé vize budou ze Země na Lunu odcházet lidi znechucení, a dokonce i pronásledovaní a fyzicky ohrožovaní neoviktoriánským pokrytectvím, agresivním ekologismem, politickou korektností, technologickým abolicionismem. Budou odcházet, jako odcházeli lidé vyštvaní náboženskými a politickými půtkami sedmnáctého a osmnáctého století do Ameriky a vybudovali tam společnost, která je dodnes otevřenější a svobodnější než cokoli, co vzniklo a existuje kdekoli jinde na celé planetě. Takže jsme si s Františkem přizvukovali a přibrukovali. To ovšem neznamená, že máme pravdu.

První pokus o průzkum Měsíce, ten americký ze šedesátých let, možná lze chápat jako součást podnikavosti svobodné společnosti, a jak jsem to pochopil, tak nějak to František Novotný myslel. Ruský kosmický program měl docela jinou motivaci a zcela jistě se svobodou nijak nesouvisel. No a v současné době jsme svědky nástupu čínského kosmického programu směřujícího na Měsíc. Tento týden Číňané vyslali sondu Lunární bohyně, která má mimo jiné zmapovat místa vhodná k přistání čínských kosmonautů blízké budoucnosti. Opět, asi těžko lze dát toto usilování do souvislosti s ideou svobody.

Není jisté, že Číňané vážně chystají přistání na Měsíci. Když tento cíl vytyčil J. F. Kennedy, vytyčil to jako prezident demokratického státu řízeného pravidly, mimo jiné, že vyřčené slovo platí. Číňané nic podobného dodržovat nemusí. Úsilí můžeme sledovat s obdivem i s obavami. Svoboda v tomto státě rozhodně nepatří mezi prvořadé priority, takže spíš než radost je na místě obava.

V šedesátých létech šlo o takzvané kosmické závody. Američané v nich vyhráli, protože svobodná společnost prokázala větší efektivnost. Jen v tomto smyslu jejich úspěch souvisí se svobodou. Kosmické závody měly rozhodující aspekt mocenský. Ruská hrozba byla očividná a bezprostřední. Čínský orchestr ovšem nehraje v dur. Těžko čekat, že Lunární bohyně a další kosmické bytosti budou mít na naši společnost podobný mobilizační efekt, jako měly ruské raketové nosiče před padesáti lety. Přál bych si ale, aby měly. Pak bych se o osud svobody méně bál.

LN, 4.10.2010