Jsou přesvědčení, že v dohledné době rozpoutají stejnou revoluci, jakou před pár desetiletími odstartovali garážoví počítačoví nadšenci. Svět sleduje počínání biohackerů s úžasem, nedůvěrou a někdy i se zděšením.

Josiah Zayner zvedá k očím zkumavku s čirým roztokem. „Bože, je tady doslova napsáno, že to není určené lidem,“ poznamená a nanáší si roztok na pečlivě očištěnou kůži předloktí. Nikdo ze zhruba sto padesáti přihlížejících účastníků konference ani Zayner sám netuší, co se v takto ošetřené kůži odehraje.

Roztok obsahuje gen, podle kterého si lidské tělo vyrábí enzym důležitý pro tvorbu kožního pigmentu. Pronikne laboratorně připravená DNA do Zaynerovy kůže? Zabuduje se do dědičné informace kožních buněk? Spustí tam produkci enzymu? Vytvoří se na Zaynerově kůži malá skvrna s tmavším odstínem? A co když něco selže? Mohl by gen vyvolat změny dědičné informace, které povedou třeba k nádorovému bujení?

„Kdyby se něco pokazilo, můžu si ten kousek kůže jednoduše vyříznout,“ vysvětloval Zayner redaktorce internetového serveru Gizmodo a dodal, že původně si chtěl gen píchnout do těla. Nakonec si to ale rozmyslel.

„Jakmile se vám to dostane do krve, tak je to o poznání nebezpečnější,“ připouštěl ještě v květnu letošního roku. V říjnu už viděl celou věc jinak a píchl si do předloktí DNA, která dokáže v buňkách člověka zablokovat gen regulující růst svalů. Co si od toho slibuje? Doufá, že mu naroste mohutnější svalovina. Zatím se u něj ale „genetický doping“ nijak neprojevil.

„Když jsem si to píchal, byl jsem nervózní a měl jsem strach. Nechybělo moc a nedokázal jsem ten strach přemoct,“ svěřil se Zayner redaktorce Gizmodo.

Ve stopách Jobse a Gatese

Josiah Zayner je možná momentálně nejpopulárnější postavou současného hnutí „biohackerů“. Zdaleka však není jediný. Hlásí se k tomu, že navazuje na nadšence, kteří před více než třemi desetiletími odstartovali revoluci v informačních technologiích. Mnozí z nich začínali tak, že v kuchyních a garážích sestavovali první osobní počítače. Z jejich řad vzešli jak hackeři pronásledovaní kriminálními službami celého světa, tak i lidé jako Bill Gates či Steve Jobs.

Biohackeři jsou přesvědčení, že právě teď prochází svět možná ještě zásadnější revolucí, tentokrát ovšem založenou na širokém využití nejnovějších technik genového inženýrství. Podle Zaynera je současná věda příliš elitářská a uzavřená sama do sebe. Biohackeři jsou tu od toho, aby tuhle věž ze slonoviny zbourali a na jejích troskách zbudovali něco nového, lepšího. Možná i zábavnějšího.

„Chci žít ve světě, kde se lidé opijí a místo toho, aby se nechali v opilosti tetovat, si řeknou: Jsem namazaný, tak si změním dědičnou informaci,“ líčil Zayner v rozhovoru pro internetové BuzzFeed News svou vizi světa proměněného biohackery.

Mnozí biohackeři mají pro výzkum špičkovou kvalifikaci. Zayner získal doktoráty z biochemie a biofyziky na Chicagské univerzitě a mohl nastoupit na stipendium do amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA). Slibně našlápnutou kariéru ale pustil k vodě.

Založil soukromou firmu The Odin a jejím prostřednictvím prodává nadšencům „stejné krevní skupiny“ soupravy pro genetické modifikace nejrůznějšího druhu. Zaynerovi zákazníci si mohou doma připravit svítící bakterie nebo kvasinky, s jejichž pomocí si pak vyrobí světélkující pivo. Jedním z posledních hitů firmy The Odin je souprava pro vyblokování genu pro bílkovinu myostatin. Zayner je přesvědčený, že si s ní jeho zákazníci nastartují růst svalů. Prý jim jich stačil prodat víc než stovku.

Americký Úřad pro potraviny a léčiva už vydal upozornění, že prodej souprav pro cílené úpravy dědičné informace v těle lidí porušuje zákony. Německo zakázala dovoz Zaynerových souprav do země s odůvodněním, že v jedné našli kontroloři nebezpečné bakterie. Zayner odmítá, že by ke kontaminaci došlo u něj ve firmě.

Hrubě zjednodušuje

Zaynerovy aktivity a jejich prezentace na veřejnosti vyvolávají smíšené reakce, a to dokonce i mezi samotnými biohackery. Mnohým je trnem v oku.

„Hrubě zjednodušuje technické obtíže zásahů do dědičné informace člověka. A zjevně to dělá proto, aby mohl veřejnosti nabídnout zajímavé příběhy. Vím, že se do takové pasti může snadno chytit každý, ale já mu rozhodně nefandím. Považuji to za nečestné,“ komentoval Zaynerovo působení na biohackerské scéně jeden ze stoupenců hnutí.

Kritici zpochybňují i samotnou biologickou podstatu Zaynerových experimentů. Namítají například, že vyblokováním genu pro myostatin lze ovlivnit růst svalů pouze v době, kdy se svalovina teprve vytváří, tedy během vývoje embrya v těle matky. U dospělého člověka je už na stimulaci růstu svalů tímto způsobem pozdě.

Přibližuje vědu veřejnosti

Za Zaynerem však stojí i početný tábor příznivců. Překvapivě mezi nimi najdeme i zástupce absolutní špičky současné vědy. Například přední světový genetik George Church z Harvardovy univerzity si na Zaynerovi a jemu podobných nadšencích cení toho, že přibližují vědu široké veřejnosti.

„Dělá vědě dobrou službu, což ale neznamená, že se přitom nemůže dopustit něčeho špatného,“ říká Church na Zaynerovu adresu. Možná i proto Church souhlasil s tím, že bude oficiálně působit ve firmě The Odin jako odborný poradce.

Zato odborník na etické otázky biotechnologií Hank Greely ze Stanfordovy univerzity považuje Zaynerovy snahy za zcela pomýlené. Podle něj biohackeři nesehrají v dohledné budoucnosti roli srovnatelnou s nadšenci, kteří před lety odstartovali revoluci v oblasti počítačů.

„Pokud se jim povede to, co chtějí, pak napáchají víc škody než užitku,“ varuje Greely.

Greely přesto doufá, že hnutí biohackerů nakonec upustí od svých partyzánských praktik a začne pracovat způsobem, který se bude v řadě ohledů blížit stávajícím postupům „oficiální vědy“. Bude například klást odpovídající důraz na bezpečnost. Zároveň si však biohackeři udrží svá nesporná pozitiva, jako je otevřenost vůči veřejnosti a důraz na rovný přístup k výsledkům bádání.

Proti stárnutí i viru HIV

Zayner není první člověk, který se pokouší o vylepšení vlastní dědičné informace s využitím nejnovějších poznatků molekulární genetiky. Už v roce 2015 se ředitelka biotechnologické firmy BioViva Liz Parrishová pochlubila redaktorům časopisu MIT Technology Review výletem do Kolumbie, kde podstoupila neprověřenou proceduru v naději, že jí zásah do dědičné informace zpomalí stárnutí. Po čase Parrishová zveřejnila výsledky testů, které podle ní dokazují úspěšnost zákroku. Genetici však namítají, že údajný pozitivní efekt je zanedbatelný a lze ho s nejvyšší pravděpodobností připsat na vrub chybě v měření.

Sedmadvacetiletý programátor Tristan Roberts měl k zásahu do vlastní dědičné informace vážnější důvod. Je už šest let HIV pozitivní. Čtyři roky držel smrtící virus pod kontrolou s pomocí léků. Trpěl ale tak silnými nežádoucími vedlejšími účinky, že léčbu ukončil. Naději vkládá do genu pro protilátku známou pod kódovým označením N6. Ta je schopná zneškodnit virus HIV a lékaři ji nyní testují ve zdlouhavých klinických zkouškách. Roberts by se jejich dokončení nedočkal. Proto si píchl pod kůži na břiše gen pro syntézu protilátky N6 připravený biohackery a doufá, že ho to zachrání.

Smíme vše, co umíme?

Biohacking zažívá boom s nástupem revolučně novátorské techniky genového inženýrství označované v laboratorní hantýrce jako „krispr“. K vyblokování genu pro myostatin ji použil i Josiah Zayner. Krispry dovolují s donedávna nepředstavitelnou účinností a přesností zasahovat do dědičné informace na cíleně vybraném místě. Obrovskou výhodu představuje relativní jednoduchost přípravy krispru a nízká pořizovací cena. I proto se o krisprech říká, že zdemokratizovaly molekulární genetiku.

S jejich nástupem v roce 2012 přestaly být některé typy zásahů výlučnou záležitostí týmů se silným finančním zázemím. Dnes může experimentovat prakticky kdokoli. To je na jedné straně dobře, protože rozvoj molekulární genetiky a genového inženýrství s sebou nese naděje na řešení závažných problémů lidstva. Od zvládnutí smrtelných chorob, jako je rakovina, přes vývoj nových materiálů včetně léků až po vyšší a přitom šetrnější produkci kvalitních potravin nebo ekologickou likvidaci nebezpečných odpadů.

Kritici však varují, že za zpřístupnění genového inženýrství platíme možná až příliš vysokou daň v podobě džina biohackingu vypuštěného ven z láhve. Některé organismy s cíleně pozměněnou dědičnou informací mohou vážně narušit životní prostředí a druhovou pestrost přírody. Oficiální věda s takovými organismy pracuje ve špičkově zabezpečených laboratořích. Nadšený biohacker může stejně riskantní experiment provádět na koleně. Jako lidstvo tak opět stojíme před otázkou, zda smíme dělat vše, co dělat umíme.

Autor je biolog, profesor České zemědělské univerzity, pracuje ve Výzkumném ústavu živočišné výroby

LN, 9.12.2017