Jak už předjímá název, to, jestli naši planetu zasáhne sluneční superbouře, není otázkou, zda se to doopravdy stane, ale kdy se to stane. Je to podobné jako s tím, že nás trefí pořádně velký kus šutru z vesmíru. I tady se to již mnohokrát stalo a stane se to zase, jenom teď zrovna nevíme kdy.

Život na naší planetě je poměrně odolný a přežil již mnohé. Pravda, sem tam došlo k masivnímu vymíraní a muselo se začínat skoro od nuly, ale důležité je, že to vyšlo a že jsme tady.

Před těmi nejdrsnějšími negativními dopady slunečního záření nás chrání magnetické pole země a atmosféra. Právě na ochranu geomagnetického pole spoléhá celá řada prostředků, které máme pro komunikaci, předpověď počasí, televizní a rozhlasové vysílání, satelitní navigaci atd.

V podobě Van Allenových pásů zasahuje toto pole poměrně hluboko do vesmíru a blokuje průchod elektricky nabitých částic slunečního větru i výronů koronální plazmy. Ale v případě silné bouře se hraje přetlačovaná a geomagnetické pole může tahat za ten kratší konec. Ohroženy jsou potom hlavně družice na geostacionárních drahách a družice s polární drahou letu. Tedy GPS, televize a předpověď počasí.

O tom, jak zásah plazmou dopadne, hodně rozhoduje včasné varování a přesná předpověď průběhu bouře. První na ráně budou solární panely. Je na nich životně závislé napájení družicových systémů a silný zásah plazmou je může nevratně poničit. Přitom není kam tyto panely schovat a ani nějak jinak je ochránit.

Jedinou cestou je natočení tak, aby poskytovaly přilétajícím částicím co nejmenší plochu jako cíl. Je zde ovšem riziko, že při dlouho trvající bouři už nebude mít družice dost „šťávy“, aby otočila panely zpátky. V každém případě ztráta kapacity solárního napájení znamená zkrácení životnosti družice.

Elektronika a anténní systémy se dají vypnout a navíc jsou koncipované tak, aby přežily v drsném prostředí. Ovšem nepřežijí úplně všechno, jak již bylo vidno na zmiňovaném vyřazení Galaxy 15 od Intelsatu. Úspěšný a hlavně nečekaný zásah antény pro komunikaci se Zemí zřejmě upekl obvody přijímače, čímž se z družice stal velký a drahý kus kosmického šrotu.

Přidala se tak k cca dvacítce jiných družic, které před ní usmažily sluneční erupce. Ovšem při počtu toho všeho, co kolem nás létá, je to jenom malý zlomek. Takže přes veškeré předpovědi globálního ticha a tmy se v podstatě není čeho bát. Možná to pár družic upeče, dojde k výpadkům a bude to stát miliardy dolarů na vypuštění náhradních satelitů, ale to je tak všechno.

Zamiřme teď z oběžné dráhy níže k naší planetě. Jednou z nejvyšších vrstev atmosféry je ionosféra a právě její narušení při silné sluneční bouři může udělat problémy. Naše navigace ztratí přesnost, místo metrů to možná budou desítky metrů nebo chvílemi i stovky. To bude kvůli tomu, že přesnost GPS je kriticky dána přesně určenými časovými intervaly mezi příjmem jednotlivých signálů z GPS družic.

Narušená ionosféra způsobí nepředvídatelné změny těchto signálů a tím i snížení přesnosti určení polohy. Co je na tom životně závislé, jistě počítá i s výpadkem a nahrazením jinými prostředky, takže letadla i lodě doletí nebo doplují bez problémů ke svým cílům, jen se piloti a kapitáni trošku více zapotí. Šlo to i před dobou GPS, tak proč by to tedy nešlo i dnes.

Pojďme ale zpátky na zemský povrch. Sem dolů se nikdy žádné záření nedostane. Tedy ne ve významné míře. Naše atmosféra nás i bez magnetického pole chrání stejně účinně jako deset metrů vody. Mimochodem, těch 10 m vody je dostatečné stínění na přechodné uložení silně radioaktivního vyhořelého paliva z atomového reaktoru.

Před čím nás ale atmosféra neochrání, jsou tzv. indukované proudy. Při sluneční bouři dojde ke změně magnetického pole a tato změna vyvolá (indukuje) elektrický proud. A právě ten může napáchat škody především vysoko na severu a na jihu. I zde ale platí, že včasné varování nám umožní včas vše důležité vypnout nebo jinak zabezpečit a velmi snížit možný rozsah škod. Snad se tedy nebude opakovat tak rozsáhlý blackout, jako byl 13. března 1989 po kolapsu HydroQuebec.

Co tedy říci na závěr? Média potřebují mít čím své čtenáře postrašit, a tak i zaujmout. Zřejmě i ím způsobem vznikla novinářská kachna o superbouři, která nás má v roce 2013 usmažit. Paradoxně ale právě probíhající cyklus je spíše slabší s menším maximem i menšími bouřemi. Pokud tedy chcete vidět, jak nás usmaží Slunce, zajděte si do kina na film 2012, protože v reálu se to nestane.

A na úplný závěr bych chtěl poděkovat panu Michalu Švandovi z Institutu Maxe Plancka v Německu, který mi svými kritickými připomínkami pomohl vylepšit přesnost a kvalitu těchto článků.

Předchozí díly:
Vesmírné grilování
Hlídací psi

Převzato z VTM.cz, kde lze také o tomto článku bez registrace diskutovat