Patří to k dennímu koloritu internetového mainstreamového zpravodajství. Ať kliknete na jakýkoliv zpravodajský server, vždy tam někde visí zpráva o tom, že někde nějací vědci zjistili buď něco převratného, něco, co posune náš svět k ekologické čistotě a naplní ideál nízko uhlíkového života, či nám radostně sdělují, jak upravit náš život tak, abychom kypěli zdravím a vitalitou. To zázračné slovo „vědec“ vyvolává ve čtenářích představu mimoňů typu Alberta Einsteina, který to nějak skoulel s tou relativitou, či bondovského Q s těmi zázračnými gadgety, co Bondovi vždy pomohou dostat zlosyny na kolena.
Jenže vědecká práce v dnešní době, jak jsem ji poznal já, má nejblíž k práci magistrátního úředníka. Pryč jsou doby soutěžení mezi státy, pryč jsou doby velkých rozpočtů a ideálů typu dobývání vesmíru. Dnes jsou v kurzu inovace ve tvaru linek na tousty. Moje první obhajoba projektu, který jsem řešil, mi připomněla slavnou scénu z filmu Nejistá sezóna. Tam úředníci požadují po cimrmanovských tvůrcích nějakou tu satiru ve stylu dělníka opírajícího se o lopatu, zatímco já byl upomínán ve stejném stylu, že by cílem měla být nějaká malá inovace ve výrobě, která nic nestojí a vydělá milióny. A protože vědec je dnes živ z krátkodobých grantů, musí svoje obzory přizpůsobit úřednickému myšlení. Takže až budete číst v novinách prohlášení o tom, že za pět let nějaká nová a převratná technologie změní svět, vězte, že těch pět let je dáno tím, že průměrná doba trvání jednoho grantu jsou tři až čtyři roky. Připočtěte si jeden dva roky na slibovaný rozjezd výroby, a máte těch obligátních pět let, kterými se všichni ohánějí.
Co se vlastně stane, když získáte ten vymodlený grant? Většinou nic moc. Pro skutečný výzkum by bylo třeba špičkové vybavení, od počítačových simulačních prostředí (licence stojí na rok majlant, takže váš šéf řekne jasné ne) až po vybavení laboratoře (v realitě často ve stylu do-it-yourself). Proto je lepší jako výsledek grantu slíbit užitný vzor, nebo tak maximálně certifikovanou metodiku. Díky tomu se též dnešní věda zčásti transformovala na prognostiku. Základem vědeckých předpovědí je pak exponenciální růst, která v úřednickém jazyce znamená: začátek bude ztuha, očekáváme malý přírůstek, ale za pár let se to změní a křivka vylétne neskutečně prudce vzhůru. Tyto prognózy se pak zpracují do zprávy obsahující dva scénáře. Jeden je pojmenovaný jako optimistický a je absolutně nereálný – nelze realizovat, ani kdyby do něho šly všechny prostředky a suroviny světa. Ten druhý, pojmenovaný jako základní, by se pak mohl uskutečnit v ideálním případě, pokud by na jeho provedení nebyl stanoven limit na prostředky. Častým doplňkem zprávy je pak road map (cestovní mapa) vycházející z toho, že brzy jednoho dne někdo objeví něco, co dokáže odstranit technické a ekonomické nevýhody bránící uvedení technologie do výroby (a nejlépe tak, aby ten objev nic nikoho nestál a vydělal milióny).
Každý, kdo zažil letiště v Bruselu, ví, proč tomu tak je. Vidíte nekonečné zástupy mužů a žen s notebooky přes rameno obsahujícími vystajlované prezentace plné zázračných věcí, které určitě budou zanedlouho nedílnou součástí našeho života. Jen to chce nějaké ty desítky či stovky miliónů eur a za pět let… Kdyby se bohatství světa odvíjelo od počtu prezentací, vozili bychom se ve zlatých elektromobilech a ekologicky pečená prasata by nám létala do úst.
Věda se však dnes bohužel transformuje do nebezpečnějších podob. Chce převychovat a optimalizovat člověka. Typickým příkladem je rozhovor Emmy Smetany s doc. Ing. Vladimírem Kočím, PhD. MBA z VŠCHT na zpravodajském serveru Aktualně.cz. Spíše než vědu připomíná rozhovor náboženské diskuze o chudobě církve a pan Kočí kazatele typu Savonaroly, který místo teokracie chce vybudovat stát přísně ekologický. Optimalizovat člověka však znamená vzít mu svobodu a nařídit mu jen tu Jedinou Správnou Cestu ke Spáse. A platí to i naopak: věda ve službách jakékoliv totality už není vědou, neboť jí chybí svoboda.
Věda naštěstí nezahyne. Drží ji nad vodou zástupy srdcařů, kteří milují svůj výzkum, a dávají do něho vše. Navzdory úředníkům a politikům, kteří všem slibují blízký ráj, i když by ty jejich představy vyžadovaly změnu přírodních zákonů a popření všeho, co se dnes učí v ekonomii či sociologii. Navzdory nedostatku prostředků na skutečný výzkum, neboť dle médií je vše přece na správné cestě a už jen stačí pár inovací pro dosažení blaženosti (hlavně tedy aby to nic nestálo a vydělalo milióny). Protože jsem tyto srdcaře ve vědě potkával často, věřím pořád v pokrok a budoucnost. Nebude ve stylu ekologických aktivistů, kteří dupou na náměstích a křičí jak malé děti, že to všechno chtějí hned, a že nebudou na nic čekat. Bude to pozvolná změna občas přerušená propadem. Někdy větším, někdy menším. Ale budoucnost tu je, ne že ne.