Také jste četli, že podle zjištění českých vědců se psi orientují podle zemského magnetického pole? Náš pes tuhle teorii evidentně ignoruje. Dokonce jsem si do mobilu stáhnul i kompas - pes nefunguje.

Tahle teorie prodělala určitý vývoj. Někdy kolem roku 2014 bylo poprvé publikováno, že psi se při kálení a močení stavějí v severojižním směru. Tvrdilo se také, že si jeleni a krávy lehají v severojižním směru. Při poruše geomagnetického pole prý tohle chování nepozorujeme. Letos se „magnetická“ teorie na populární weby vrátila, ale teď se tvrdí, že psi, kteří se v nepřehledném terénu vzdálí od pána, nejprve nějakou dobu běží v severojižním směru (něco jako kalibrace polohy) a pak už najdou rychle cestu zpět.

Magnetický smysl je u některých druhů prokázaný. Savci žijící pod zemí, tažní ptáci - moc užitečná věc, mít takovýhle smysl. Kdepak asi sídlí? Oko najdeme hned, ušní otvor taky, i hmatové vousy jsou vidět, ale jakou anatomii a umístění má mít něco, co registruje geomagnetické pole?

U červenky obecné byl lokalizován shluk zrnek magnetovce v sítnici oka. Jinde se tápe, kde sídlo magnetického smyslu hledat. Někde v mozku? V oku? A jak je tomu zrovna u psů? Při značkování často prohýbají tělo a stáčejí hlavu, aby dokropili co nejvýše. Mají se tedy do severojižního směru stavět osou těla, nebo jen hlavou? Při kálení většinou drží hlavu v ose těla, ale někdy také ne. A záleží na tom, jestli hlava směřuje k jihu nebo k severu? Jaká odchylka je ještě přípustná?

Co mne při prvním seznámení s touto teorií napadlo nejdříve? Jaký evoluční význam by takovéto chování mělo mít? V čem je pro psy vyměšování podle kompasu tak prospěšné? Dalo by se vymyslet, že orientace severojižním směrem je pro psy nějak příjemná. Budiž. Pak by si ale nejspíše také v tomto směru lehali ke spánku. To ale autoři teorie nepozorovali, navíc se psi při spánku a odpočinku rádi stočí do klubíčka. Také uléhání jelenů podle světových stran se mi nějak nepozdává. Představa jelena, který si říká „Fičí od západu, ale mně je příjemnější nastavit větru celý bok, než si lehnout východozápadním směrem“, mi nějak nejde pod nos. Navíc existuje moc a moc pozorování kopytníků, kteří si ve stádu lehají hvězdicově, aby měli přehled po celém okolí.

Nová tvrzení vědců o „kalibraci polohy v neznámém terénu“ u psů zní uvěřitelněji, než močení podle kompasu. I tady ovšem je o čem přemýšlet. Museli bychom totiž psům přisoudit ještě nějaký vrozený krokoměr nebo časomíru, aby mohli plánovat svůj návrat do výchozího bodu jako trigonometrickou úlohu.

Nositel Nobelovy ceny Tinbergen (Nicolaas, ne jeho bratr Jan) popsal, jak jedna vosa loví včely. Nejprve opticky analyzuje „včelovitost“ spatřeného cíle, pak letí proti větru, aby si vše ověřila čichem, a nakonec ještě hmatově ověřuje, zda opravdu ulovila včelu. Že by pejskové ve všem spoléhali na kompas a rezignovali na pachové a akustické vjemy? Nedůvěřuji jednoduchým, vševysvětlujícím řešením.

Nicméně v této okurkové sezóně lze psát i o takovýchto tématech. Třeba nyní začnete venčit psa s kompasem v ruce a budete si při tom říkat „A jó!“ nebo „Zase geomagnetická porucha“. Já zatím vyzkoumal, že kdykoliv jsem v přírodě musel zalézt do houští, byly mi světové strany dokonale lhostejné. Ergo: lidstvo geomagnetický smysl nemá (vyznavači feng-šuei prominou).