Svatý Augustin (354–430 n. l.) se, mimo jiné, zabýval také otázkou času – objevil se čas až po stvoření světa, nebo byl už před tím? Odpověď opravdu není snadná, ale je zajímavé konstatovat, že dávný učenec kladl více méně stejnou otázku, jaká zůstává dodnes. Jen moderní formulace je trochu jiná – existoval čas už před „velkým třeskem“, nebo začal právě tehdy?

Učený světec nenašel jednoznačnou odpověď a přitom měl pozici přece jen trochu usnadněnou skutečností, že podle biblického podání byl svět stvořen. Jak praví kniha Genesis, v určitém okamžiku tak učinil Bůh, takže tento okamžik by se nabízel jako začátek času. Neznám Augustinovy úvahy detailně, ale vycházeje ze skromných znalostí náboženství tuším, že proti tomu může stát jiný argument: Bůh je věčný, existoval tedy nekonečně dávno před aktem stvoření. Čas by pak vlastně vůbec nezačínal, pokud by Bůh existoval v nějakém čase.

Moderní věda však na tom není o mnoho lépe, navzdory obrovskému množství poznatků, které shromáždila od Augustinových dob. Současnou odpověď na počátek času neznám, možná, že je odpovědí víc, zvlášť dnes, kdy se hovoří o existenci paralelních vesmírů. Jak dalece by spolu mohly komunikovat? A jak je to s časem v těchto vesmírech?

Ptáme se, jsme zvídaví. Přitom uvedená otázka patří do kategorie takových, na které máme tendenci reagovat klasických výrokem, že „takové problémy bych chtěl mít“. A přece je někdo dodnes má. Jsou naštěstí myslitelé, jejichž svět se neomezuje na běžné každodenní otázky, třeba jak podraží elektřina, ale kladou si i jiné, od života zdánlivě odtržené. Co je nám do času? Přitom on běží. To říkáme úplně samozřejmě. A jsme zase na začátku – odkud běží a kam?

Otázky jsou našimi souputníky. Je pravda, že většina z nich se týkala jevů, které se nás dotýkají bezprostředně. Otázka, proč najednou z mraku vyrazí blesk, je pohříchu praktická. Odpověď bylo dobré znát. Naši předkové si pomáhali různými mýty, jejichž kouzlo přetrvává dodnes. Co nějaké elektrony v mraku, když tam tehdy božstvo bušilo do kovadliny a odlétající jiskry padaly na zem. Je to půvabné. Snadno bychom mohli přijít na řadu dalších otázek, kde se odpovědi rodily z poetiky mýtů a přecházely v dnešní střízlivé vysvětlení. Třeba jak je to se Sluncem, božstvem, které vyjíždělo na svou každodenní pouť v kočáře, nebo s Měsícem, jehož tvář prochází pravidelnými proměnami. Božstva zmizela, zůstal jen zdánlivý pohyb Slunce, jenž nám odměřuje čas. Opět jsme chtě nechtě u něj.

Nevnímáme ho, ale jsme jeho zajatci. Ptáme se: kolik je hodin, v kolik nám letí letadlo? Ve shonu doby si některé otázky spojené s časem ani neklademe. A přitom se najdou takové, které se týkají každého z nás. Jednu z nejproslulejších platnou dodnes zformuloval už ve starověku biskup Kléméns Alexandrijský (kolem 150 – před 215 n. l.): „Odkud jsme a čím jsme se stali; Odkud pocházíme a kde jsme se ocitli; Kam spěcháme?

Autor je fyzikální chemik

LN, 27.7.2019