29.11.2020 | Svátek má Zina


ÚVAHA: O svobodné vůli, náhodě a čase

20.4.2007

Ve středu tu vyšel velmi zajímavý článek Náhoda – nepoznaná nutnost, v němž autor nastolil zajímavé téma o tom, kam až lze dojít, považujeme-li vesmír za uzavřený, konečný systém – že to má být nutně k determinismu, to byla jen skrytá žížala na udičce, již zbaštilo nemálo čtenářů. Nepostřehli totiž, že článek je jen spekulací o tom „co by, kdyby …“. Duchovní otec tohoto konzervativního názoru Pierre Laplace mínil: „Bytost, která by v určitém okamžiku byla s to znát polohu a rychlost všech částic, znala by s jistotou také celou budoucnost vesmíru.“ Následujícím příspěvkem bych pouze chtěl volně poukázat na to, co mi ve zmíněném článku i v následující bohaté diskusi chybělo: na otázku času, v níž je podle mého názoru ono tajemství náhody a nutnosti – které však člověku spatřit nelze - ukryto.

Je tedy už vše dáno? Neboli: Existuje vůbec náhoda? Nebo je to jen pojmenování pro naši fatální nevědomost, kam se věci budou ubírat, protože nedokážeme dostatečně analyzovat přítomnou skutečnost? Vyvíjejí se věci až průběžně, nebo už jsou skrytě dány svými původními příčinami? Můžeme do řetězců příčin a následků konstruktivně zasahovat? Máme vůbec svůj osud ve vlastních rukou? Jsme ve svém rozhodování opravdu svobodni? Francis Bacon (a nejen on) kupříkladu totiž o tomto fenoménu soudil: „Náhoda je označení věci, která neexistuje. Jaká je náhoda ve vesmíru, taková je vůle v člověku.“ Avšak co když naše „vědomé“ jednání stejně jen poslušně naplňuje kauzální důsledky našich vlastních, minulých příčin? Co když si člověk jenom myslí, že věci ovládá? Co když celé dějiny vesmíru, v každém člověku podle Haeckelova biogenetického zákona obsažené, rostou v něm podle vlastních (božích?) záměrů a přání, dávajíce mu za to iluzi, že se to vyvíjí on sám, smrtelný tvor se směšně krátkou individuální existencí? Má vůbec homo sapiens sapiens efektivní vůli? Je opravdu čistě na něm, kudy povede jeho cesta? Není nakonec jen hadrovým panákem neznámé, virtuální reality? Jinak řečeno: je člověk vůbec od přírody svoboden?

Zdá se, že pochyby o tom lze vyvrátit docela lehce: stačí se právě v tuto vteřinu postavit na hlavu, nahý vyběhnout s rukama nad hlavou na ulici, šéfovi zakroutit nosem, či si alespoň levý malíček vstrčit do pravého ucha, zpívaje u toho Internacionálu – je zkrátka zapotřebí provést jen něco nepravděpodobného, neočekávatelného: projevit na důkaz vlastní svobodné vůle libovůli. Opravdu to však jako „důkaz svobodné vůle“ stačí? Jsou totiž i tací, kteří jsou hluboce přesvědčeni, že i takovéto naše náhodné skutky jsou jen nutným, nevyhnutelným následkem naší dosavadní životní dráhy: všeho, co nás kdy potkalo a utvořilo naše názory a modely chování, všeho, co jsme zdědili nejen po rodičích, ale vůbec po evolučních předcích. Mají zato, že bláznův nynější zpěv Internacionály byl jaksi dán už když první opice zkoušela, co se stane, vzpřímí-li se na zadních. „Hmota je opakování;“ parafrázuje tyto názory Henri Bergson. „Vnější svět se řídí matematickými zákony a nějaký nadlidský intelekt, který by znal polohu, směr a rychlost všech atomů a elektronů hmotného univerza v daném okamžiku, byl by s to vypočítat jakýkoli budoucí stav tohoto univerza, jako to u zatmění Slunce nebo Měsíce děláme my.“ Přátelé takového laplaceovského myšlení (k nimž ovšem Bergson samozřejmě nepatřil – „takový svět je ale pouhou abstrakcí“) vycházejí z víry, že budoucnost je dána výhradně přítomností – vyčerpávající znalost nynějšího by pak umožňovala dokonalou predikci následujícího. Jen proto, že aktuální situaci dobře neznáme, máme mít s předpovídáním budoucnosti problémy. Mají tito vyznavači pevné kauzality pravdu?

Existují zajisté jednoduché mechanické procesy, u kterých lze výsledek předpovědět prakticky se stoprocentní jistotou. Chystám-li se upustit závaží, je snadné být neomylným prorokem a říci, že spadne kolmo dolů. Házíme-li ale kostkou, lze budoucnost předpovídat jen s pravděpodobností jedné šestiny. Na tom je ostatně dráždivost hry „člověče, nezlob se“ založena. Kdybychom však uměli matematicky podchytit otázky uchopení, vrhu a tření kostky o stůl, pak by podle takového návodu nebyl určitě problém házet jen samé šestky. Zato by ale jistě bylo po zábavě. Házení kostkou je nicméně věc fyzikálně již příliš komplikovaná, aby byl člověk s to takto hru popsat a ovládnout. Vstupuje tu „do hry“ již příliš mnoho vlivů, jejichž souhra je těžko vyzpytatelná. Vícerozměrná matematická analýza se o takové podchycování maxima možných faktorů pokouší, a to v konstrukcích komplikovaných modelů. V zásadě platí, že čím složitější situace a čím víc kroků následuje po sobě, tím výrazněji se naše schopnost předpovědi snižuje. Není moc velký problém spočítat, kde bude na noční obloze Venuše za tisíc let – nebeská mechanika je poměrně jednoduchá, stabilní a spolehlivá. Je ale prakticky nemožné věrohodně určit, jaké bude u nás počasí za pár týdnů. Více než ošemetné je potom už předpovídat cokoli, co souvisí s rozhodováním a jednáním člověka. „Kdyby jednou věda skutečně objevila formuli vystihující všechno naše chtění a vrtochy,“ mínil spisovatel Dostojevský, „tedy skutečný matematický vzorec – potom by člověk asi přestal chtít, …, okamžitě by přestal být člověkem a stal se nýtkem na varhanách.“ A Stephen Hawking ho doplňuje: „Představa svobodné vůle patří do jiné arény než základní fyzikální zákony. Pokoušíme-li se dedukovat lidské chování z vědeckých zákonů, uvízneme v osidlech logického paradoxu systému, který vypovídá sám o sobě.“ Další velký literát Exupéry zase mínil: „Člověk je zcela podoben citadele. Rozboří zdi, aby dosáhl svobody, ale zbude z něho jen stržená a hvězdám otevřená pevnost. A vyvstane úzkost z nebytí.“ Aby potom těch různých názorů nebylo dost, Aristoteles si svobody vážil natolik, že dokonce tvrdil: „Zabývat se financemi nebo vyděláváním peněz není hodno svobodného člověka.“

Problémem lidské svobody se hluboce zabýval i Immanuel Kant. Ten se stal dokonce i předmětem jeho slavných antinomií, dialektických zkoumání vzájemně protikladných tvrzení: vůči tezi „kauzalita podle přírodních zákonů není jediná, z níž mohou být odvozeny veškeré jevy světa. K jejich vysvětlení je nutno přijmout ještě kauzalitu prostřednictvím svobody,“ postavil Kant antitezi „žádná svoboda není, nýbrž vše ve světě se děje pouze podle přírodních zákonů.“ Pro obě tvrzení, jak jinak, shromáždil hromady dobrých důvodů: kdyby neexistovala žádná jiná kauzalita, než je ta, kterou určují přírodní – či fyzikální, chceme-li – zákony, pak všemu, co se zrovna děje, nezbytně předcházel nějaký stav. Ten sám však také musel být něčím, co se stalo, co svého času nově vzniklo. Kdyby totiž tato příčina nevznikla, kdyby tu byla stále, musel by tu stále tedy být i její následek – ten je přece ale následkem právě proto, že z příčiny nově vznikl. Kauzalita tedy předpokládá vždy nějaké starší stavy, které vznikly z ještě starších stavů, a tak stále dozadu, znovu a znovu bez konce – na straně příčin vlastně nelze dosáhnout úplnosti řady. Jinak řečeno, nelze se nijak dobrat nějakého prvního začátku, samojediného základu, jemuž by nic nepředcházelo. Kauzalita jako taková však stojí právě na oné předchůdnosti příčiny – jak tedy vůbec můžeme uchopit řetěz, který počátku nemá?

Řekněme tedy, že přírodní zákony nejsou tím jediným, co kauzalitu kauzalitou činí – přijměme institut svobody, zvláštní to případ kauzality, který dává každému mandát k svévolnému započetí nového příčinně-následného řetězce. Takovým spontánním činem ovšem stvoříme nejen novou řadu příčin a následků, ale i novou kauzalitu coby její určení – doslova jsme stvořili kauzální vztah „z ničeho“. Nepředchází mu nic, co by toto jednání určovalo. To ovšem popírá nejen jednotu zkušenosti, z níž se vůbec něco takového jako kauzalita odvažujeme konstatovat, ale zejména opět kauzalitu jako takovou – co si počít s členem, který z ničeho neplyne? Není tedy ona svoboda, jak se Kant hypoteticky obává, jen „prázdným výplodem myšlení“? Nikoli. Hans Joachim Störig pěkně shrnul, co vlastně profesor z Kaliningradu o svobodě vyfilosofoval: „Všechny staré pokusy o řešení tohoto problému vycházely z nesprávné alternativy: determinismus či indeterminismus. Determinismus byl však neslučitelný se svobodou a indeterminismus s přírodní zákonitostí, a myslitelé proto vždy nakonec končili u neřešitelných rozporů. Kant se geniálním obratem pokusil zdůvodnit svobodu bez předpokladu indeterminismu. Možnost spojit determinismus se svobodou viděl Kant v tom, že předpokládal svět svobody nad kauzálně určeným světem a mimo něj.“ Kant sám se pak vyjádřil takto: „Ukázali jsme, že poněvadž u svobody je možný vztah ke zcela jinému druhu podmínek než u přírodní nutnosti, že se zákon této nutnosti svobody netýká, a proto mohou svoboda a nutnost existovat nezávisle na sobě a nemusí se navzájem rušit.“

Kantova „svoboda“ je statkem, který vyplývá z myšlení rozumu. Byť na druhé straně Dostojevský jistě dobře věděl, proč napsal: „A chcete-li tvrdit, že i chaos, temno a prokletí, všechno se dá vypočítat podle tabulek, … - v tom případě se člověk raději zblázní, aby neměl rozum a mohl provést svou.“ Kant to ukázal na svobodě zvířat – na rozdíl od kamene, který obvykle nikam svévolně necestuje ani nic nevyvádí, jsou zjevně obdařena jistými možnostmi. Leckterý domácí mazlíček si občas vskutku dělá, co chce. I ten pták je volný jako pták, mouchy jsou navíc i zlomyslné. Kant říká: „Pokud vůle nemůže být určena jinak než smyslovými podněty, tj. patologicky, je pouze zvířecí vůlí. Naproti tomu vůle, která může být určena nezávisle na smyslových podnětech, tudíž pohnutkami, které si dokáže představovat jen rozum, se nazývá svobodnou vůlí. … Rozum vydává zákony, jež jsou imperativy, tj. objektivními zákony svobody, které říkají, co se má stát, i když se to možná nikdy nestane, a liší se tím od přírodních zákonů, které pojednávají jen o tom, co se děje. Tedy, lidská svoboda coby časová projekce. A tak to nakonec vypadá, že všechno dáno není. Paradoxně to dokládá i svoboda v pojetí jednoho z nejsilnějších zastánců pevných kosmických zákonů kauzality, prince Siddhárty – veleuctívaného Buddhy. Z karmického koloběhu bytí se lze podle něj postupně vymanit. Nirvána je osvobození – je to nezávislost, prázdnota, nic. Stejně jako Kant, i Buddha chápal kauzalitu ve vyšším, „nad“- fyzikálním, morálním smyslu.

Zpět skrze svět fyzikální, potažmo materiální skutečnosti, obrátil pro změnu pohled na lidský zápas s kauzalitou Hegel, jehož svobodu coby „poznanou nutnost“ převzal i tragický Lenin. Skutečně osobitý příspěvek do diskuse však přináší „filosof vůle“ Schopenhauer: „Spinoza říká (Epištola 62), že kdyby kámen, který byl hozen do vzduchu, disponoval vědomím, věřil by, že se pohybuje na základě vlastní svobodné vůle. Mohu k tomu dodat pouze to, že by měl pravdu. Impulz, kterého se kameni dostalo, je pro něj tím, čím je pro mne motiv. To, co se v kameni projevuje jako soudržnost částic, gravitace a pevnost, je totéž, co poznávám v sobě samém a co by i kámen, pokud by byl obdařen věděním, chápal jako vůli.“ Hluboké, moderní a jen těžko napadnutelné jsou pak úvahy jednoho z největších kantistů dvacátého století, Karla Jasperse. Störig o jeho pojetí svobody říká: „Existence není v pravém smyslu bytí, nýbrž možnost bytí. Je stále uprostřed volby, stále vyzývána k rozhodování. V každém okamžiku se může uchovat nebo ztratit. Je svobodná. Existenci ani nelze myslet, neboť existence se pouze uskutečňuje v činu. Existenciální svoboda je mimo alternativu determinismus či indeterminismus. Je naprosto nepochopitelná, je to „vytváření sebe ze samotného počátku v okamžiku volby“.“ Mladší Jaspersův současník Jean Paul Sartre měl názor na svobodu podobný – každý se tím, čím je, musí nejprve stát. Nejen tito dva filosofičtí titáni, ale i jejich vrstevník Heidegger byli pak toho mínění, že člověk je ke svobodě doslova „odsouzen“ – je do ní uvržen …

Stephen Hawking otázce svobody věnoval dokonce svoji přednášku Je vše determinováno? na semináři Sigma klubu Cambridgeské univerzity: „V dnešní době jsou argumenty pro determinismus podkládány vědou. Zdá se, že existují dobře definované zákony, které určují, jak se vesmír a vše v něm vyvíjí v čase. I když jsme zatím přesný tvar těchto zákonů nenalezli, víme toho dost, abychom uměli určit, co se stane ve všech situacích kromě těch nejextrémnějších. Zda najdeme ty zbývající zákony v blízkém čase, je věcí názoru. Já jsem optimista. Domnívám se, že je šance jedna ku jedné, že je nalezneme v nejbližších dvaceti letech,“ prohlásil roku 1990, no… „Jak může nějaký malý počet rovnic určovat všechnu tu složitost a rozmanitost, kterou vidíme kolem sebe?“ pokládá si však na jiném místě Hawking sám logickou otázku. Ano, požadavek na jistou úhlednost a matematickou eleganci těch nejvyšších pravd z nejvyšších vyplývá ze všech skutečně velkých, souhrnných teorií, s nimiž dosud fyzikální věda přišla – více než kde jinde tu platí, že na nejfundamentálnější otázky bývají v přírodě po ruce ty nejjednodušší odpovědi. Vzpomeňme jen veledůležitý primární vztah hmoty a energie, pro nějž našel Einstein triviální vyjádření v rovnici E = m.c2. V jednoduchosti je nejen krása, ale i ta nejširší syntéza – všezahrnující prostě nemůže být složité. Jak se ale potom taková teorie má vyrovnat s přítomnými detaily typu „že se Sinead O´Connorová tento týden ocitne na špičce hitparády nebo že Madonna bude na obálce Cosmopolitanu?“ Hawking zná odpověď: „Složitost světa kolem nás a jeho detailní strukturu zapříčinil princip neurčitosti v raných stadiích vesmíru. Princip neurčitosti založil celý soubor různých historií vesmíru.“

Ona obávaná kvantová mechanika mimo jiné říká, že nelze současně přesně měřit polohu a rychlost částice. Čím přesněji určíme rychlost, tím neurčitější bude údaj o její poloze – a naopak. Není to tak podstatné dnes, kdy vzdálenosti mezi různými věcmi jsou nemalé; „ve velmi raném vesmíru však bylo všechno navzájem velmi blízko, takže zde bylo mnoho neurčitosti a vesmír se mohl nacházet v mnoha různých stavech. Tyto možné rané stavy se mohly vyvinout v celou třídu možných historií vesmíru.“ Historie nám známého vesmíru je tak jen jednou z mnoha potenciálních, jejichž soubor má původ už ve velkém třesku. „Bude se v něm patrně nacházet i historie, v níž nacisté zvítězili ve druhé světové válce, i když s nízkou pravděpodobností. My náhodou žijeme právě v té historii, ve které válku vyhráli Spojenci a Madonna se ocitla na obálce Cosmopolitanu.“

Mysteriózní. A může za to kvantová mechanika se svojí fatální neurčitostí, jež se skrývá pod základními fyzikálními zákony – vesmír se pak vyznačuje detailní rozmanitostí. Nemá jen jednu historii, jak zdravý rozum říká, nýbrž latentně jich v sobě obsahuje nespočet. „Tyto historie se mohou navzájem podobat ve velkých měřítkách, ale budou se podstatně lišit v běžných, každodenních měřítkách.“ Rozpustilé kousky typu kroucení šéfovým nosem tedy vlastně v jistém smyslu předznamenány jsou, avšak pouze jako možnost, která po eventuelním naplnění nic závažného nezpůsobí – my sice budeme bez práce, ale firma poběží dál, Země se stále bude otáčet a i pivo se bude pít.

Další neodbytná otázka by pak zněla asi takto: je-li všechno dáno, pak tedy i to, co říkáme, píšeme a čteme my. Jak ale potom vůbec zjistit, zdali máme pravdu? Nehledě na to, že každý má tu svoji – kolik lidí, tolik názorů. Vezmeme-li navíc v úvahu, že o jedné věci lze učinit hromadu různých závěrů, je potom velmi pravděpodobné, že většina z nich bude nepravdivá. „Pokud je to, co činíme, určeno nějakou teorií velkého sjednocení, proč by měla tato teorie předurčovat, že naše závěry o vesmíru jsou správné, a ne naopak chybné? Proč by to, co řekneme, mělo mít vůbec nějakou platnost?“ táže se Hawking. Odpověď hledá v evoluční teorii – i když je normálně nejrůznějších pravd k dispozici více, v přírodě je pravdou obvykle to, co nakonec v konkurenčním boji zvítězí. Pozitivistické. „Jenom ti jedinci, kteří byli schopni dělat správné závěry o světě kolem sebe, byli schopni přežít a reprodukovat se.“ Pravda je tedy vlastně v tomto smyslu nositelem evoluce.

Třetí okruh problémů, jímž se profesor Hawking ve své přednášce zabýval, se týká naší svobodné vůle. Pokud by totiž vše bylo určeno nějakými zákony, byla by pak svoboda ryzí iluze. Byli bychom roboty. Navíc by tu latentně visela hluboká filosoficky-morální otázka po naší zodpovědnosti za vlastní činy – proč soudit vraha, který za své skutky nemůže? Duševně choré netrestáme – nejsme na tom ale nakonec všichni jako oni? Domníváme se o sobě, že duševně choří nejsme, že víme, co činíme, a obvykle se ke svojí zodpovědnosti hlásíme. Jak ale zjistit, zdalipak se nemýlíme? „Objektivním testem svobodné vůle by bylo, zda můžeme, nebo nemůžeme chování organismu předpovědět. Pokud ano, pak tento jedinec zřejmě svobodnou vůli nemá,“ usuzuje Hawking. Jestliže by naopak bylo jeho chování nevyzpytatelné, „lze to chápat jako operacionalistickou definici svobodné vůle (tedy definici založenou na pozorování zvnějšku, ne na tom, co nám jedinec sděluje o svých pocitech).“ Jednotná teorie by však byla „jednotnou“ právě proto, že by tuto nevyzpytatelnost odstranila – bude to tedy vůbec kdy možné? I Hawking nakonec uznává, že ne – „lidský mozek je podřízen principu neurčitosti. V lidském chování se tedy prvek náhodnosti spojuje s kvantovou mechanikou. … Skutečným důvodem, proč nemůžeme předpovídat lidské chování, je, že je to prostě příliš obtížné.“ Obtíže pro přátele matematických definic světa nastávají už u situací mnohem, mnohem jednodušších – „dokonce i v jednoduché newtonovské teorii gravitace lze rovnice přesně vyřešit jen v případě dvou částic. Pro tři nebo více částic se už musíme uchylovat k přibližným metodám a s větším počtem částic obtíže prudce vzrůstají.“ Lidský mozek přitom oněch částic obsahuje sto kvadrilionů.

Zdá se tedy být jisté, že jsme opravdu svobodni. „Všiml jsem si,“ dodává Hawking pro skálopevné fatalisty, „že i ti lidé, kteří hlásají, že všechno je předem dáno a že nemůžeme udělat nic, abychom to změnili, se rozhlížejí, než přejdou silnici. Možná že ten, kdo to nedělá, nepřežije a pak už ani nic podobného hlásat nemůže.“ Nejspíš mluví pravdu – svoboda je nástrojem pro přežití. Je evolučním výdobytkem vyšších organismů, je jejich svrchovanou možností i nezadatelným právem rozvíjet se v pokusech, omylech – a vítězstvích. Je mystériem, v němž čas evoluce rozkvétá aktivitou života – „živá bytost … trvá právě proto,“ říká Bergson, „že bez ustání produkuje něco nového: toto produkování se totiž neobejde bez hledání a hledání bez tápání. Čas je právě tímto váháním, anebo už vůbec ničím.“ A jinde: „Nedokazuje snad existence času, že ve věcech je jistý prvek indeterminace? A nespočívá čas právě v této indeterminaci?“ Na tyto pronikavé Bergsonovy myšlenky navázal i Václav Černý, významný český literární všeuměl: „Aktuální skutečnost času a naše svoboda je totéž.“

Ne že by toto měla být ona třináctá komnata; jsou to jen vrátka k ní, neviditelná, ale nahmatatelná - anebo snad ne?








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.