Ještě ve středověku se na základě tvrzení tehdy všemocné církve věřilo, že ano. Toto tvrzení vycházelo z Ptolemaiovského geocentrického modelu vesmíru. Jeho středem byla Země, okolo které obíhaly po sférických drahách nejen ostatní známé planety, ale i Měsíc a Slunce, nejvzdálenější orbitu pak tvořily hvězdy. Tento model byl v souladu s pozorováním antických astronomů.
Až v 16 století navrhl Mikuláš Koperník tzv. heliocentrický model vesmíru, v kterém okolo Slunce obíhají nejen známé planety, ale i naše planeta Země. Galileova pozorování to potvrzovala a nakonec to dotvrdil Newtonův gravitační zákon. Církev se sice snažila bojovat proti vědeckému pokroku, ale nemajíc logických argumentů, tento marný boj prohrála a tím současně ztratila výsadní postavení ve společnosti. Podřídila se vědě a dodnes se na tom nic nezměnilo. Postupně se pojem vesmíru rozšířil daleko za hranici Sluneční soustavy, Slunce se stalo malou nevýznamnou hvězdou, jednou z mnoha, a Země, ztotožněná s naší zeměkoulí, se stala malou nevýznamnou planetou, jednou z mnoha.
Tak to je v poměrně historicky krátké době strmý úpadek Země, ze středu vesmíru do nynějšího stavu bezvýznamné planety kdesi na okraji galaxie. Takto nám to aspoň tvrdí věda a každé malé dítě se to tak už od základní školy učí.
Ale vědecký pokrok se nezastavil, přišel Albert Einstein se svojí teorií relativity, jejíž základní tvrzení, laicky řečeno, zní, že všechny vztažné soustavy jsou z hlediska relativity rovnocenné, takže nelze říci, který hmotný objekt obíhá kolem kterého. Naše planeta Země opět může být středem vesmíru, zvolíme-li ji za vztažnou soustavu, okolo které se celý vesmír otáčí. Ve většině praktických výpočtů tak tomu ve skutečnosti i je. Také astronomická pozorování tomu z hlediska člověka, obyvatele planety Země, odpovídají. Může se o tom přesvědčit i každý z nás pouhým okem.
Svoji středověkou výlučnost ale Země zpátky dosud nezískala. Ale proč? Protože zde pořád je to znovu a znovu opakované tvrzení o malé bezvýznamné planetce na okraji galaxie.
Je ale Země opravdu tak malá a bezvýznamná, jak to dennodenně slýcháme? Ve světě hmoty reprezentovaném fyzikou ano. Každý z nás ale dobře zná rčení „duch nad hmotou“. A inteligentní duch, prezentovaný ve vesmíru námi lidmi, sídlí právě jenom na této malé, ale jedinečné planetě Zemi. A inteligentní duch a s ním i člověk je jistě úplným vrcholem v hierarchii vesmíru.
Astrofyzikové zkoumají vesmír a v podstatě rozhodují, tedy vysvětlují, co se ve vesmíru děje. Samotného člověka obývajícího planetu Zemi však na samý vrchol, tedy do pomyslného středu vesmíru, nestaví. Proč asi? Snad proto, že na tom žádnou vlastní zásluhu nemá? Nebo proto, že podvědomě tušíme, že ten náš výjimečný intelekt je stále jaksi omezen, že má ještě velké rezervy?
Z hlediska Hmoty tedy Země středem vesmíru není, i když Einsteinova teorie relativity toto připouští.
Z hlediska kvality hmoty, tedy Člověka a s ním spojeného Ducha, v hierarchii důležitosti rozložené ve vesmíru, pak ale Země vrcholem, a tedy také „středem vesmíru“ bezesporu Je.
A otázku, „proč dosud nebylo v současném světonázoru Zemi vráceno výsadní postavení ve vesmíru“, ať si každý zodpoví sám, podle svého přesvědčení.