Abychom do sebe při adaptaci nenaráželi a navzájem si neškodili, řídíme se spontánně vyvinutým morálním a právním řádem. Ty nám umožňují při našem „přežívacím“ úsilí pociťovat co možná nejnižší sumu neblahých emocionálních zážitků, a to včetně pocitu nespravedlnosti. Samozřejmě, že až na excesy, které jsou pak předmětem konání orgánů činných v různých trestních a nápravných řízeních.

Co z toho plyne pro činnost politických klik, jak se jim kdysi hanlivě říkávalo, dnes tedy politických stran? Pro levicové strany vůbec nic. Ty vnímají svět prostřednictvím svých členů a představitelů zcela scestně, jako souboj jakýchsi imaginárních vrstev populace, jako tzv. třídní boj. Protože tento koncept je zcela nesmyslný, nemá cenu se jím vůbec zabývat. Komunisty a socialisty tedy škrtněme.

Co však z této jasné představy, kdykoliv prokazatelné, plyne pro politické strany tzv. pravicové? No přece nic jiného, než politickými kroky zajistit, aby ony adaptační zásoby jednotlivých občanů byly co možná nevyšší. Aby podmínky pro jejich získání byly takové, aby na ně dosáhl doslova každý. Je nutné zajistit, aby věc veřejná, společná všem, byla podporou, službou a servisem jednotlivcům. Je nutné postavit občana, tedy zodpovědného a samostatného dospělého člověka, do středu zájmu politického programu. Je nutné skončit se skupinovými politickými „terapiemi“, kdy jsou oslovovány celé náhodně poskládané skupiny obyvatel, například podle odborné příslušnosti nebo dokonce podle jejich náhodné úrovně v čemkoliv nebo věku. Vše, co politické strany napravo dělají, musí být neseno poctivou snahou směřovat všechny politické kroky k posílení osobních adaptačních zásob jednotlivců. Protože je důležité, aby prosperovali občané a ne nějaký pofidérní stát. Ten má být jen perfektně seřízenou servisní a donucovací strukturou, kterou udržuje údržbářská četa, pod názvem vláda.