Národní informační centrum pro veřejný kredit v Čínské lidové republice uveřejnilo zprávu o své činnosti. Vyplývá z ní, že v roce 2018 zhruba 23 milionům čínských občanů bylo znemožněno cestovat vlakem nebo letadlem, byly jim zablokovány jízdenky, respektive letenky. V roce předcházejícím bylo znemožněno cestování 6 milionům Číňanů.

Velmi stručně, na jeden sloupek, tuto zprávu převzaly tuzemské sdělovací prostředky. Zahraniční, britské a německé například, ji široce komentovaly. Pro jejich publikum je to velmi zvláštní, exotická záležitost. A nyní je otázkou, jak neobvyklá je tato zpráva pro publikum zdejší.

Jako další z výstřelků orientální subkultury bychom ji rozhodně chápat neměli. Nejen proto, že osobní dohled komunistické strany na každého občana, na jeho chování, politickou angažovanost, spotřebu a názory, a zákaz cestování, dokonce plošný, ještě většina tohoto národa pamatuje.

Jsou ale i jiné důvody, zásadní a krajně pobuřující. Komunistická vláda lidové Číny provozuje státní projekt totálního špiclování vlastních občanů pomocí nejmodernější techniky. Sleduje je přes kamerové systémy na ulicích, kontroluje jejich příspěvky na sociálních sítích, elektronickou korespondenci apod. Z jejich chování, názorů a sdělení sestavuje sociální skóre, bodové hodnocení. Kdo má málo bodů, nebude cestovat, nezíská úvěr, nedostane hypotéku, nebude přijat do zaměstnání nebo do školy.

Zpráva o úspěšných dvou letech projektu „veřejného kreditu“ v Číně vypovídá o dvou zásadních věcech. Za prvé, komunistický režim je stále týž svou podstatou. Nemění se uvolněním soukromého podnikání, příjmem zahraničního kapitálu, vstupem do Světové obchodní organizace, vědeckotechnickým pokrokem ani uspořádáním olympijských her. Naopak, má-li prostor a sílu, upevňuje se.

Za druhé: došlo ke zneužití vědeckého poznání a technologického pokroku nejméně tak brutálně, jako při výbuchu atomových bomb nad Hirošimou a Nagasaki. Důsledkem bylo na jednu stranu velmi rychlé ukončení druhé světové války, ale děs z poznaného dal také vzniknout řadě mezinárodních závazků a organizací ochraňujících svět před jaderným bombardováním, ba dokonce před dalším šířením jaderných zbraní.

V čem je čínský experiment podobný tomu tehdejšímu americkému? Především v tom, že takovouto aplikaci poznání a pokroku si žádný čínský občan nepřál. Velmi pravděpodobně si ji nepřeje ani žádný jiný zákazník informačních technologií. To, co bylo vyvíjeno na pomoc lidem a pro jejich osvobození od zbytečné práce, se obrátilo proti nim a proti jejich svobodě.

Nás sice nezasáhl „atomový mrak“, ale „rakety s náloží“ jsou už přítomny. Všechny potřebné technologie, které jsou k totálnímu sledování občanů zapotřebí, jsou i v ČR běžně provozovány, nebo je lze bez větších potíží ve velmi krátké době získat. Horší varianta je ta, že už pracují, aniž o tom víme. Nejhorší varianta je ovšem ta, že pracují, víme o tom a souhlasíme s tím. Jedním z takových systémů je například dohled nad dodržováním dopravních předpisů pomocí technických prostředků. Neboli kamerové sledování všech projíždějících i stojících aut, párování registračních značek s majiteli vozů a jejich korespondenční pronásledování vyměřenými pokutami bez ohledu na to, kdo přestupek spáchal. To je spojeno s bodovým systémem, na který se při jeho zavádění svatosvatě přísahalo, že je jen evidenční, nikoliv trestný. Nic si nenalhávejme, to je naše malá Čína, pilotní projekt. Od loňska je sledovací zařízení povinně instalováno v každém novém automobilu. Pracuje nezávisle na vůli řidiče.

Varovné je i to, že kromě dostatečně výkonné a kapacitní technologie je v naší zemi i dost lidí, kteří by si čínský systém přáli. Komunisté samozřejmě – totální kontrola nad soukromými životy je podmínkou fungování socialismu, který má KSČM stále jako svůj cíl. To se týká nejen členů slábnoucí strany, ale i komunistů činných v jiných stranách a organizacích. Sledování by uvítali i příslušníci některých občanských iniciativ. A samozřejmě činní politici. Kontrola občanů upevňuje moc a usnadňuje vládnutí, proto je její dosažení přirozeným cílem politiků. Dále jsou to komerční organizace a podnikatelé sledující své obchodní zájmy - na vysoké úrovni je např. kontrola chování občanů na internetu, v mobilní telefonii a v systému platebních karet.

A nezapomínejme na prosté lidi, kterým totální dohled nevadí, nebo kteří jej schvalují. Na ty, kteří, když se instalují kamery do městských ulic, říkají, že kdo nemá co skrývat, nemusí se kamer bát. Lidé pohodlní a pokrokoví, kteří svým telefonním operátorům bez rozpaků sdělí svůj věk, bydliště, stav a počet dětí a dovolí jim sledovat je na každém kroku, při každém připojení k wi-fi kdekoliv, protože „... jinak by ta apka přece nefungovala, žejo...“.

Stačí už jen malá, kritická kapka technologie - snad větší zrychlení, snad více paměti - a jen malá, kritická kapka vůle, aby sledovací bodovací systém vznikl kdekoliv, i u nás.

Co mám na mysli? Tak třeba to cestování. Bylo zjištěno, že v motorech automobilů jedné z evropských značek funguje software, který rozezná normální provoz od testovacího a změní chování motoru. Bylo by možné řídit tento software záměrně a zvenčí? Některému přesně určenému automobilu „za trest“ snížit výkon motoru nebo omezit otáčky? Dnes není potíž vzdáleně určit majitele jednoho každého vozu. Auta sdílená pracují se systémy, které identifikují každého originálního uživatele auta. A každý řidič má na správním úřadu registrovánu vlastní kartu, na které je evidován každý přestupek, i ten už dávno zahlazený.

U samořiditelných vozů zbývá jen málo, aby se změnily v extrařiditelná auta (ve významu řízená zvnějšku).

Kolik toho zbývá udělat, aby konkrétnímu autu, jmenovitému řidiči byl znemožněn pohyb? Jak pokročilý je vývoj podobných aplikací a jak daleko dopěl vývoj společnosti, aby je akceptovala?

Anebo je Čína jen první stát, který zvedl oponu?

Vznikne Rada informační bezpečnosti OSN? Najde se v IT nějaký Nobel, který by založil Cenu svobody?

psáno pro MfD