Řeknete no a co, ten má přece každý a je celý nervózní, když se do něho už hodinu nepodíval. Ale dříve se na telefon lidé nedívali. Čekali, až zazvoní a pak krátce telefonovali. Vynález telefonu ohlásili nezávisle na sobě 14. února 1876 Američan Elisha Gray a ze Skotska pocházející fyziolog Alexander Graham Bell. A aby toho nebylo dost, tak ještě chvíli po nich přišel na patentový úřad i Jára Cimrman. Patent nakonec obdržel G. Bell 7. 3. 1876. K prvnímu přenosu hlasu však došlo až 10. 3. 1876, kdy Bellův spolupracovník Watson uslyšel z přístroje historická slova: „Pane Watsone, přijďte sem. Potřebuji vás.“ Pak už to šlo rychle.

První telefony měly mikrofon na stěně a telefonující držel v ruce jen naslouchátko. Brzy však telefon charakterizovalo sluchátko do ruky, s mikrofonem i reprodukčním mluvícím sluchátkem. Některé historické telefony byly velmi krásné. Místo vytáčejícího číselníku však měly zpočátku jen kličku. Když člověk chtěl někam zatelefonovat, tak zvedl sluchátko a přesvědčil se, jestli je telefon živý a ozve se oznamovací tón. Pak zatočil kličkou a počkal, až se mu ohlásí pošta. Té oznámil s jakým číslem a kde by chtěl mluvit a pošta ho po chvíli spojila. Jako malý kluk jsem rád vysedával u své tety telefonní spojovatelky v místnosti, kde sedělo několik žen, které čekaly, až vypadne klapka a zabzučí bzučák. Ohlásily se a podle požadovaného cíle pak vybraly správný kabel se zástrčkou a zasunuly ho do dírky po vypadlé klapce. Byl-li to meziměstský hovor, tak ho spojily ještě s další poštou po cestě nebo v místě.

Pokrok ale nezastavíš, a tak se u telefonu objevil vytáčecí číselník. Patent byl udělen v roce 1898 a získal jej John Charles Erickson. Na přední straně přístroje se nacházel kruhový číselník s čísly 1−9 a 0. Číslice byly uspořádány proti směru hodinových ručiček, kde jednička byla umístěna v pravém horním rohu a poslední nulu bychom pak našli v pravém dolním rohu. Telefonní čísla se tehdy vytáčela po směru hodinových ručiček. Jak se číselný kotouč sám vracel do výchozí polohy, každé zvolené číslici to trvalo různou dobu a generovala odlišný počet elektrických pulzů. Právě podle počtu pulzů poznala automatická telefonní ústředna, jaké číslo bylo vytočeno. Této telefonní technologii se říká pulzní vytáčení. Vytočili jste přímo telefonní číslo účastníka, s kterým jste chtěli mluvit. Ale dlouho to šlo takhle přímo jen v oblasti města, přesněji telefonní ústředny. I to byl velký pokrok, protože nejčastěji potřebujete lidi ze svého okolí.

Telefon se stal nezbytnou součástí firem a úřadů a i movitějších domácností. S rozvojem techniky nastal i soumrak telefonních spojovatelek, protože je postupně vytlačily automatické ústředny. Najednou se dalo přímo volat nejen do vzdáleného města, ale i do jiného státu. To se samozřejmě vůbec nelíbilo totalitním režimům a tam vývoj postupoval pomaleji.

Život se neustále zrychluje, a tak čekat, než se vytočí mnohačíselné číslo, lidi začalo zdržovat. Proto se v druhé polovině dvacátého století objevila na telefonech tlačítková volba čísel. S ní to šlo mnohem rychleji. Všimli jste si někdy, že kalkulačka a tlačítkový telefon (i váš mobil) mají numerické klávesnice naopak? Ano, je to tak, skládají se ze stejných tlačítek s číslicemi, ale jejich rozložení je převrácené podle horizontální osy. Když v Bellových laboratořích tlačítkovou číselnici navrhovali, udělali výzkum, jak by měla vypadat. A vyšlo jim, že používání této nové sestavy numerických kláves je pro lidi nejsnadnější. Pro západní civilizaci je přirozené psát a číst zleva doprava a ze shora dolů. A právě takto jsou číslice uspořádány – přirozeně, i když jinak, než u kalkulaček a klávesnic počítačů. Ta telefonní zvítězila i u bankomatů.

Stále byl ale telefon vázaný na dráty, a tak lidé snili o tom mít ho k dispozici kdekoliv při sobě. I když první bezdrátový hovor byl v USA uskutečněn už v r. 1973, tak to trvalo ještě dlouho, než se vybudovala síť mobilních telefonů. Ty první byly ještě těžké a ne moc přátelské, ale bylo jasné, že mají velkou perspektivu. Soupeřily spolu dvě koncepce. Vybudovat spousty pozemních spojovacích sítí nebo je moderně umístit na družice a umožnit tak spojení i na poušti či moři? Ekonomicky zvítězila ta méně pokroková pozemní, a družicový systém Iridium nakonec zkrachoval.

Lidé spolu mohli náhle mluvit z parku, marketu, auta na cestě, a proto mobil chtěl mít každý. Trh by se ale brzy nasytil, a tak výrobci do telefonů vestavěli malé počítače a hovory se pomalu přesunuly na internet. Komunikace se už zdaleka neomezuje na lidský hlas, ale zahrnuje i video a je šperkovaná smajlíky, emotikony a spoustou dalších malých nesmyslů. A navíc mobilem můžete i fotit, a ne zrovna špatně. Přes svůj mobil dnes platíme v obchodech, vydáváme platební příkazy bance. Mladí na nich hrají hry a sledují filmy.

Ale mobily nejsou jen o rozkvetlé louce. Tím, že v nich máme velké množství osobních a důvěrných dat, hesel do banky, zajímají různé nenechavce, kteří se nám je snaží ukrást a zneužít. Nebo jen napadnout a zničit. Proto je nutné mobil zabezpečit a zálohovat stejně jako počítač. Přes mobil můžete být odposloucháváni nejen různými mafiemi, ale i státem. Kolik zkorumpovaných už doplatilo na hovory o úplatcích, byť zakamuflovaných jako kapříky či vepříky.

Dá se tomu malému a plochému, co nosíme v kapsách ještě říkat telefon? Je to elektronický prostředník, který nás spojuje se světem, hlídá za nás schůzky a výročí, dbá o to, abychom v uspěchaném světě něco nezapomněli. Řekne nám, kdy přijede autobus či tramvaj, nebo objedná pizzu. Používejme ho, ale mějme na paměti, že máme i svůj mozek a že se stále více šíří něco, co lékaři nazývají digitální demence.