Pro vyznavače ekologických zdrojů energie přišla havárie ropné vrtné plošiny Deepwater Horizon jako na zavolanou. Obnovitelné zdroje sice vyhlásila za svou prioritu Čína, ale jinak jim v poslední době pšenka moc nekvetla. Německo bylo donuceno přiznat, že jen s větrníky nevystačí, a prodloužilo životnost atmovoých elektráren. Zelená pro zelenou energii začíná mít v některých zemích navíc poněkud červenavý nádech. Ve Švýcarsku stopli projekt na vybudování geotermální elektrárny v obavě ze zemětřesení. Ve Španělsku přistihli výrobce ekologicky čisté sluneční energie, jak v noci svítí na fotovoltaické články výbojkami napájenými elektrickým proudem z dieselagregátu, aby mohli dodávat do rozvodné sítě bohatě dotovaný elektrický proud 24 hodin denně. O ekologické škodlivosti biopaliv se mluví zcela otevřeně.
Veřejnost už byla zralá na to, aby začala brát špinavou energii z ropy a uhlí zase na milost, když v tom se otřásla v základech vrtná plošina Deepwater Horizon a rázem bylo jasné, že ekologické energie jsou přes veškeré své hříchy mládí přeci jen „hodné děti“ se skvělou budoucností.
„Takovouhle paseku přeci žádný jiný zdroj energie nedokáže napáchat,“ říkaly si miliony lidí u televizních obrazovek při sledování záběrů na načervenalý kal na hladině Mexického zálivu. Ekologicky uvědomělí pamětníci připomněli, že na Černobyl byla ještě hrůznější podívaná, a pak si všichni společně užívali mrazení v zádech z děsivých vizí televizních komentátorů.
Firma BP sice hlásila, kolik ropy utíká do Mexického zálivu, ale sdělovací prostředky přicházely se zaručenými zprávami o tom, že ropy teče mnohonásobně víc. Většina světa tomu bez výhrad věřila.
„Proskakovaly fámy o tom, co vědci objevili, a ve sdělovacích prostředcích zaznívalo ledacos, ale ve skutečnosti existovalo jen minimum hodnověrných vědecky ověřených informací,“ říká o havárii americký oceánolog Ben Van Moy.
Nedávno se dostaly odborníkům do rukou první skutečné vědecké studie o havárii na Deepwater Horizon a jejích následcích pro Mexický záliv. Obě zveřejnil prestižní vědecký týdeník Science. Obě našly „ropný mrak“ dlouhý 35 kilometrů, který se nacházel v hloubce zhruba jednoho kilometru. Sdělovací prostředky neváhaly ani vteřinu a tvrdily, že škody z havárie ropného vrtu jsou ještě horší, než líčily ty nejčernější vize, protože většina vyteklé ropy byla až doposud skryta „našim očím“. Nešlo samozřejmě o oči, ale o objektivy televizních kamer, protože ty dnes určují, co lidé „vidí“ a čemu pak následně bezmezně věří. Vždyť „to ukazovali v televizi“!
Zajímavé je, že se obě studie v Science rozcházejí v tom, co se v „ropném mraku“ děje. Podle jedné studie se s mrakem neděje nic. Leží pod hladinou jako mrcha a bude tam ležet ještě měsíce ne-li rovnou roky. A bude otravovat všechno široko daleko kolem. Druhý tým zjistil, že ropný mrak je intenzivně požírán bakteriemi. Není divu, že ve vodách Mexického zálivu ropožraví mikrobi jsou, protože tu zcela přirozeně vytéká ze dna ropa z ložisek na mnoha místech. A takový zdroj organických sloučenin plných energie si nemůžou mikrobi nechat utéct. Havárie Deepwater Horizon byla pro tyto bakterie „bonanzou“. Není divu, že je zachvátila „ropná horečka“ a začaly se množit do astronomických počtů, aby si na prostřeném ropném stole pošmákly.
Tým, který přistihl bakterie při naftových hodch, se snažil o „ropném mraku“ pod hladinou Mexického zálivu zjistit víc. Ale marně.
„Rádi bychom jej našli a provedli na něm další výzkumy. Ale on tam není,“ říká o hlubinném ropném mraku vylitém z vrtu Deepwater Horizon americký mikrobiolog David Valentine u University of California.
Vědci z Valentinova týmu se kloní k vysvětlení, že přírodní procesy s ropou rychle zatočily, i když není například jasné, kolik se jí mohlo zachytit v usazeninách na mořském dně. Jejich konkurenti naopak tvrdí, že ropný mrak je pořád na svém místě pod hladinou Mexického zálivu, jen se trošku šoupnul stranou. Je zřejmé, že oba týmy pravdu mít nemohou. Který z nich se mýlí, to ukáže čas.
Mýlili se zřejmě i ti, kteří se báli o 12 000 kilometrů čtverečních mokřadů na březích Mexického zálivu. V dobách mediálního boomu kolem havárie se bezpočtukrát opakovalo, že až 90 % všech organismů žijících v Mexickém zálivu tráví aspoň část života v pobřežních mokřadech. Někteří tvorové tam mají trvalý pobyt. Ty všechny jsme už viděli ploutvemi vzhůru. Ropa nakonec zasáhla – a to různou intenzitou – asi 212 kilometrů pobřeží. Je to hodně? Pokud si představíme, že máme tuhle vzdálenost ujít pěšky nebo ujet na kole, pak to jistě není málo. Když si uvědomíme, že každý rok si eroze odnese z jedinečných a nenahraditelných mokřadů na březích Mexického zálivu 75 čtverečních kilometrů a nikdo pro ně ani moc nepláče, nezdá se to zase tak moc.
Jaká tedy byla havárie Deepwater Horizon? Malá? Velká? Zanedbatelná? Byla to skutečná ekologická pohroma? Jsem si skoro jist, že dříve nebo později zazní natvrdo otázka: „A byla vůbec nějaká havárie Deepwater Horizon?“
Lidé milují teorie o nejrůznějších spiknutích. Záhy po 11. září se objevily teorie, že si Američané zbořili newyorská dvojčata sami. Najdete i početnou skupinu zastánců názoru, že Apollo 11 na Měsíci nepřistálo a „velký krok pro lidstvo“ byl natočen v televizním studiu. Svá reálná i smyšlená spiknutí mají i dávnější či méně dávné české dějiny. Je například zřejmé, že kněžna Libuše měla s oráčem Přemyslem techtle mechtle dávno před tím, než její kůň zavedl stařešiny s pozvánkou k založení královské dynastie na pole za Stadicemi. Jak jinak by Libušin kůň našel cestu? Zlí jazykové tvrdí, že Libušin oř mohl na trase Vyšehrad - Stadice a zpět jít i potmě a se zavázanýma očima, protože ji s kněžnou absolvoval nesčetněkrát ve dne i v noci.
Zprávy o „zmizelém ropném mraku“ jsou ideální východisko pro spikleneckou teorii o tom, že ropná havárie v Mexickém zálivu byla jen mediální bublina nafouknutá firmou BP. Taková teorie by mohla vypadat následovně: BP sice těží ropu, ale je jí jasné, že budoucnost patří obnovitelným zdrojům energie. Silně do nich investuje a nelibě nese jejich ústup ze slávy. Rozhodla se proto ukázat světu, zač je toho „ropný loket“. Zinscenovala havárii a patřičně ji nafoukla. Její lodě havárii nelikvidovaly, ale vyráběly. Vypouštěly do vody onen rudý zákal, který tak ochotně filmovaly televizní štáby. Vydatně jim v tom pomáhala armáda ponorek a žabích mužů, kteří se jen tvářili, že bojují s ropným vřídlem. Ve skutečnosti měli plné ruce s tím, aby je udrželi „v provozu“. BP sice přišla touhle riskantní operací o pár miliard v byznysu s ropou, ale na posílení aktivit v oblasti obnovitelných zdrojů energie se jí to mnohonásobně vrátilo.
Na tohle téma se dá nejdřív napsat knížka, pak natočit film a následně lze ještě roky pořádat přednášková turné a během nich předkládat další a další „důkazy“. Škoda, že je už po smrti Michael Crichton. Ten by to zvládl na jedničku. I když ten by asi dal přednost příběhu o zlotřilých ekologických aktivistech, kteří zničili Deepwater Horizon náloží semtexu, aby dostali na koně výrobu energie z obnovitelných zdrojů. Že je to celé nesmysl? To je možné. Jisté je, že se i na takových nesmyslech dá nestydatě dobře vydělat. Podobně jako na bezohledné těžbě ropy nebo na proklamativní ochraně životního prostředí a výrobě ekologicky "čisté" energie.
V dnešním světě, kde o tom, co víme a co si myslíme, rozhodují sdělovací prostředky v čele s televizní "bednou", je od reality k fikci opravdu jen kousek. A stejně tak je neuvěřitelně blízko i od fikce k realitě.
Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora