Environmentalismus dneška ve své extrémní podobě narůstá do podoby ideologie, jež může v hlavách mnohých lidí nahradit zdiskreditovaný marxismus. Hlasatelé nové víry vystupují jako starozákonní proroci. Nedisponují však pravdou zjevenou, nýbrž údajně vědecky doloženou. Na základě počítačových modelů nám hrozí, že pokud nezměníme své životy tak, jak chtějí oni, čeká nás trest – katastrofální změna klimatu, jež ohrozí podstatu naší civilizace.

I takto můžeme nazírat na apokalyptickou trilogii o změnách klimatu, jejíž poslední část schválil Mezivládní panel o klimatických změnách (Intergovernmental Panel on Climate Changes – zkratka IPCC), sdružení odborníků pod patronací OSN, 4. května na svém zasedání v thajském Bangkoku. Zveřejněný návod na zmírnění hrozivých klimatických změn, stejně jako dvě předchozí části o jejich podstatě a dopadech, nepřinesl nic neočekávaného. IPCC navrhuje drastické, rychlé, a tudíž velmi drahé snížení emisí oxidu uhličitého, které by nejspíš těžce poznamenalo průmyslovou výrobu.

Jde opravdu o hrozbu?

Skutečně jde o takovou hrozbu, aby bylo nutné přijímat zásadní opatření spojená s utahováním opasků, jež by snížení průmyslové výroby přineslo? Bereme-li v úvahu pouhá fakta a nikoliv jejich interpretace, popřípadě desinterpretace, tak prostě nevíme. Měření poskytují nejednoznačné a leckdy protichůdné výsledky. Například ústup ledovců na hoře Kilimandžáro v Africe způsobilo snížení vlhkosti vzduchu v důsledku vykácení pralesa na jejím úpatí a nikoliv vzrůst teploty. Pozemské klima je extrémně složitý a komplexní jev a zatím mu rozumíme příliš málo.

Rozebírat jednotlivé důkazy pro a proti by bylo téma na obsáhlou vědeckou publikaci, ale rozhodně by bylo zajímavé vědět, co si o globální změně klimatu myslí odborníci. Tři tisíce členů Mezivládního panelu o klimatické změně označují za hlavního viníka emise skleníkových plynů vyvolané činností lidí. Podle medií stojí všichni klimatologové v jedné řadě a buší svorně a jednomyslně na poplach. Narazíme tedy spíše na zprávy o hurikánech, mizení ledovců, požárech a jiných mediálně zajímavých katastrofách, které údajně nastaly v důsledku globálního oteplení, než třeba o složitých studiích, které dokládají vliv sluneční aktivity na růst teplot atmosféry.

Na základě starších doporučení IPCC došlo k jednáním o omezení emisí skleníkových plynů v Riu de Janeiro v roce 1992 a v Kjótu roku 1997, z nichž vzešel známý kjótský protokol. Petici proti účasti Spojených států podepsalo sedmnácti tisíc amerických vědců. Podle nich neexistuje žádný přesvědčivý důkaz, že oxid uhličitý a další skleníkové plyny skutečně způsobují katastrofické oteplování zemského povrchu a změnu klimatu na Zemi. Někteří klimatologové pokládají změnu klimatu za vzdálenou a mlhavou hrozbou se špatně definovaným a spekulativním rizikem.

Na druhou stranu nemáme ani důkazy opačné. Musíme tedy připustit, že vypouštění oxidu uhličitého do ovzduší skutečně může výrazně zhoršit naše podmínky k životu. Klima se mění a vyvíjí neustále, neexistuje žádný ustálený, optimální stav, takže k nepříznivým změnám může dojít i bez našeho přičinění, stejně jako může nastat třeba gigantická sopečná erupce nebo do nás narazit asteroid. Např. podle studií britských glaciologů taje Západoantarktický ledovec jako pozůstatek poslední doby ledové již deset tisíc let a během následujících sedmi tisíc roků roztaje úplně. V důsledku toho stoupne hladina moří o několik metrů, což výrazně ovlivní životy lidí, zejména těch na pobřeží. Jde tedy o velmi nepříznivý jev, jež však sotva vyvolala lidská činnost. Projekty dle IPCC se tak snadno mohou stát marným a nesmyslně drahým pokusem ovlivnit mocný běh přírodních sil. Za situace, kdy je nutné stavět hráze, by snižování koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře bylo plýtváním penězi.

Co dělat?

Naše neznalost by samozřejmě neměla být výmluvou pro nicnedělání. Zdroje i toho nejbohatšího státu jsou však omezené a je třeba dobře uvážit, zdali investovat obrovské částky do nejistého projektu s pochybným výsledkem, což kjótský protokol a jeho případní následovníci z pera IPCC nepochybně jsou. Veškeré jejich prognózy vycházejí z počítačových simulací. Problém je však v tom, že sebelepší program nezlepší kvalitu nedostatečných vstupních dat. Vlády mnoho zemí (USA, Indie, Čína, Austrálie, Kanada, Jižní Korea) si to uvědomují a jsou vůči tomuto postupu velmi rezervované. Lepší výsledky nejspíš přinese iniciativa Spojených států, která ve spojení s již jmenovanými zeměmi spoléhá hlavně na zavádění nových technologií. Ostatně i to je součástí návrhu IPCC.

Rozhodně bychom však neměli brát předpovědi Mezivládního panelu o klimatických změnách jako nezvratné vědecky prokázané pravdy, nýbrž jako mediálně velmi zdařile prezentovaný názor skupiny lidí. A veškerá rozhodnutí, kam napřít úsilí a investovat prostředky, by měly učinit volené politické reprezentace. Největší neštěstí v historii lidstva vzešla z urputného prosazování tzv. vědecké pravdy skupinkou lidí, kteří se domnívali, že nejlépe vědí, co je dobré pro celou společnost.

Ve zkrácené podobě uveřejněno v HN, 11.5.2007

Autor, chemik, je vydavatel serveru Akademon