aneb Poselství Karla Plaňanského

Nejodolnější lidští jedinci jsou podle egopsychologů, ale i dalších vývojových psychologů, právě ti, kteří vyrůstají od malička v prostředí s přiměřeným počtem frustrací, stresů. Takoví jedincí se v životě obvykle dobře adaptují na zátěž. A jsou úspěšní. Principy vývojové psychologie, zdá se, neplatí jen pro člověka, ale i pro ohrožené druhy včetně ptáka roku 2012 - tetřeva hlušce.

Prezentace Karla Plaňanského, přednesená dne 20.3.2012 ve Vimperku, doslova boří mýty o ochraně tetřeva hlušce. Tetřev se cítí dobře i tam, kde člověk chodí, hlučí a lesnicky zasahuje. Tetřev hlušec zdá se, je zvědavý, a prostředí, které jej mírně frustruje, dokonce toleruje a možná i aktivně vyhledává. Vliv na početnost populace mají hlavně predátoři, kteří vybírají z tetřevích hnízd vajíčka - kuny, lišky, krkavci a strakapoudi, nikoliv přítomnost lidí.

Karel Plaňanský studiem historických pramenů dokazuje, že nejvyšší stavy a odstřely tetřevů na Šumavě byly zaznamenány v letech broučkové (kůrovcové) kalamity a těsně po ní, tj. po roce 1869 , kdy prořídly šumavské lesy, došlo k prosvětlení biotopů, což zvýšilo potravní nabídku pro tetřevy. Současně tu ale duněly sekery a drnčely do dřeva zařezávající se pily.

Sledování tetřeva prokázalo, že se zdržuje jak v člověku nepřístupných lokalitách, tak v lokalitách s probíhající těžbou a aktivními lesnickými zásahy. Byl zkoumán nejen jejich výskyt, ale i trus.

Podle studie, kterou si nechal vypracovat Národní park Šumava, produkují tetřevi více stresových hormonů, pohybují-li se v blízkosti turistických cest. Naopak méně těchto hormonů se v trusu tetřevů nalézá v klidových zónách. Ale i to se vztahuje k odolnosti druhu. Také člověk vylučuje stresové hormony (adrenalin, kortizol) - například před zkouškou, před nějakým výkonem, při nemoci, zátěži. Produkuje i imunitní působky(například heat shock proteins), které mají důležitý vztah k normálnímu průběhu zátěžové situace, normální imunitní odpovědi.

Pokud bychom chtěli pro tetřeva vytvořit prostředí bez jakéhokoliv stresu, tedy prostředí skleníkové, pravděpodobně bychom v Národním parku Šumava v dlouhodobém výhledu podpořili spíše jeho vyhynutí. Přiměřený stres - včetně hluku a pohybujících se turistů - vede ke zvyšování adaptačních schopností tetřeva. A tím i k přežití druhu.