Vánoční strom, stromek, stromeček ... Asi ani ten nejortodoxnější ekologický aktivista k tomuto účelu ani letos nepoužil „cosi opadavého“. Inu, naše listnáče patří leda do přírody. Bučiny, doubravy, březiny, olšiny mají sice obecnou masmediální preferenci, ale odsud posud. Z těch jehličnanů je masmediální nejhýčkanější asi jedle a k tomu borovice. Modřín je v historické české krajině fuj přivandrovalec. No a smrk? Ten mnohde dostal cejch málem jako McDonald. Byl ocejchován coby symbol kořistnického využívání a zneužívání přírody, odstartovaného u nás tak někdy počátkem devatenáctého století. Historie schwarzenberského osazování a přesazování šumavských lesů je stále vděčným příkladem i podkladem nejrůznějších politických rozhodnutí.

Má prostě smůlu, ten „nepůvodní“ obyvatel. A stále větší – mimo jiné v kontextu s globálními změnami klimatu, které neúprosně nejen oteplují, ale také vysušují jeho současná teritoria. Teplé zimy přispívají k přežívání lýkožrouta/kůrovce, suchá léta nedovolují napadeným stromům dusit larvy pryskyřicí. Lékař lesa se činí a drancuje i lesy ryze hospodářské. Jen si dojeďte třebas do Jeseníků a podívejte na tu spoušť.

Smrkové lesy hynou a odborníci se dohadují. Opravdu chudák smrk doplácí jen na tu člověčí rozpínavost? Asi nikoliv. Už nejde jenom o zákonité přirozené cykly nástupů a poklesů kůrovcových kalamit. Dlouhodobý a varující je postup kůrovcové invaze třeba i v rozsáhlých porostech Sibiře či Kalifornie, jichž se lidská manipulace zatím nedotkla

Na webu naší fakulty se nedávno objevila velmi zajímavá informace o projektu 7. evropského rámcového programu s názvem „LONGWOOD“. Koneckonců, přečtete si více zde.

Patří do kategorie tzv. starting erc grantů, příjemcem financování je „environmentální historik“ Mgr. Péter Szabó z Botanického ústavu AV. A jednu výzkumnou skupinu vede doc. Kuneš z katedry botaniky PřFUK i BÚ AVČR. Jeho paleobotanický tým mimo jiné dlouhodobě využívá metodiku „palynologických“, tedy pylových analýz. Nedávné i dávné rostliny zanechaly v různých půdních vrstvách svoje stopy – pylová zrna dokládající, kdy, kde a co rostlo. Takové výzkumy se samozřejmě dělají již dlouhodobě. Zatím ale poskytovaly spíše jen data kvalitativní, nezachycující mj. druhovou specifitu objemu pylové produkce. Díky nově využívané „japonské“ metodologii, která bere v úvahu i dobové meteorologické záznamy a odhaduje daleko detailněji i dynamiku tvorby a následného šíření pylu různých druhů, lze současné údaje kvantifikovat. A jaké je stručné hlavní poselství? Kdepak majoritní postglaciální bučiny v krajích českých. „Jehličnany jsou u nás více doma, než se myslelo,“ sděluje název článku. V dosud takto zkoumaných lokalitách (zde konkrétně zmíněna Českomoravská vysočina) lze možná převažující výskyt právě smrku datovat až někam 8500 let zpátky...

Takže jak původní – nebo nepůvodní - ony ostouzené smrky tu či onde u nás vlastně jsou? A jak moc je tedy v souladu se zachováním té skutečné, pravé přírody hájit je či nehájit?

Pokud mne má stárnoucí paměť výrazně neklame, tak v dlouhodobých půtkách o management Šumavy a rozsah zásahových či bezzásahových zón byla opakovaně citována téze: „... naprostá většina tamních smrkových lesů je nepůvodní. Není tedy divu, že bez opečovávání člověkem nepřežije, a není to tím pádem také žádná škoda (tedy přesněji katastrofa, v kontextu s jedním dávným socialistickým vtipem). Ergo nejen se o ně starat nemusíme, ale ani nemáme.“

S určitým překvapením jsem si tedy nedávno, v listopadovém Vesmíru, přečetl článek autorů Čada/Lehejček/Svoboda: Minulost horských smrčin Šumavy.

Jejich data také vycházejí z komplexního porovnání různých informačních zdrojů. Na jedné straně to byly recentní letokruhové analýzy stromů (možno říci převážně souší, vývratů a pařezů) v horských smrčinách – tedy přesněji na plochách rozpadlých při orkánu Kyrill v lednu 2007. Na straně druhé konfrontace těchto poznatků s archivními dokumenty, evidujícími obdobné katastrofy – či, pardon, disturbance, zpět do minulosti, až někam k roku 1770. Nové poznatky „... vyvracejí tradované přesvědčení o nepůvodních vysázených smrkových monokulturách z konce 19. století a významném vlivu člověka, který způsobil náchylnost lesa k plošnému odumírání.“ Jenže nic nemění na další původní tezi, totiž že si šumavská příroda opět sama pomůže, jako tolikrát v minulých dvou stech letech. Nějaké celosvětové klimatické změny jí v tom jistě nezabrání.

A co víc - pokud jí vůbec nějak můžeme tuto vítanou obnovu usnadnit, tak dalším rozšířením stávajících bezzásahových území. Tedy vlastně permanentních ohnisek dotyčného škůdce. Cituji:

„Tato území by proto měla být co největší a nejkompaktnější, aby se v nich mohl plně rozvinout potenciál ochrany přírody a co nejefektivněji se eliminovala nežádoucí migrace lýkožrouta do okolních hospodářských lesů.“

Vy tomu rozumíte? Já tedy ne. Území napadené ebolou má být co největší, aby se mohly co nejlépe projevit přirozené mechanismy vedoucí k její eliminaci? Jako velkoobjemový pokus je to jistě zajímavé, i logiku to má. Pokud nositelé vymřou, epidemie se zastaví. A když se přece jen lýkožrout prožere až k okraji toho území, tak jeho hranici posunu ještě dál? Tohle je sice střední Evropa, nikoliv nekonečné lesní rozlohy Severních teritorií či Sibiře...., ale vydržíme-li těch padesát, sedmdesát let, uvidíme, že.

Šumavské smrky navíc dostaly pod stromeček významný legislativní dárek obsažený v novele zákona o ochraně přírody a krajiny. Bezzásahová území tak mají šanci dosáhnout v dohledné době až poloviny plochy NPŠ. Kůrovec problém původní-nepůvodní samozřejmě řešit nebude. Cui bono? Objem kůrovcové těžby v partiích „zásahových“ lze dle místních expertů odhadnout na 150-170 tisíc kubíků ročně (při ceně průměrně 1100 Kč na kubík). Kdepak palivové dřevo, zhruba polovina jde na export. Opravdu všichni nadále věříme, že „podnikatelská lobby“ stojí jen na jedné straně barikády?

Ale buďme optimisté. Vždyť i závěrečná věta „vesmírného“ článku zni: „...přes počáteční obavy nás příroda překvapuje svou silou a vynalézavostí a přesvědčuje nás o tom, že pracuje svým vlastním tempem.“ Doufejme tedy, že opět uspěje i tváří v tvář celosvětové klimatické realitě. Ovšem – jakou „přírodu“ máme teď kdo na mysli?