Na podzim roku 1921 se do jednoho z domů v Plachého ulici v centru města s rodinou nastěhoval fiakrista Ernest.

To nebylo jeho křestní jméno, jak občas někdo uvádí, ale příjmení, které se v jižních Čechách dodnes vyskytuje, kdy přímo v Českých Budějovicích je doloženo 5 osob s tímto příjmením. Po nastěhování do bytu s nechvalnou pověstí, neboť v něm mělo dříve strašit, začala Ernestova rodina čelit podivnému klepání či bouchání ve skříních, stěnách a v podlaze bez zjevného původce, následně i samovolnému pohybu či padání nábytku. Což tehdy vyvolalo nebývalý zájmem tisku a záhy též široké veřejnosti. Na místo dorazili novináři a četníci, aby „paranormální“ aktivitu prozkoumali. V bytě se mělo v jejich přítomnosti ozývat bouchání, leccos z vybavení domácnosti tu mělo poletovat a několik svědků popisovalo škrábance, přítomným osobám „neviditelnou entitou zde způsobené“. Dochované zprávy o těchto událostech ukazují, jak hluboce tehdejší tisk a policie případem fiakristy Ernesta žily, přičemž realita oscilovala mezi senzacechtivostí a snahou o racionální výklad podivných jevů.

Jak na stránkách Českého rozhlasu uvádí redaktor Zdeněk Zajíček z rubriky Jihočeská vlastivěda, budějovická policie tehdy obdržela nabídku z Lidové hvězdárny v Pardubicích, založené baronem Arturem Krausem, která hodlala vyslat na místo tajného delegáta. Poněvadž však záhadné jevy v Plachého ulici po čase ustaly, policie nabídku pardubických astronomů údajně nevyužila. Nicméně zájmu hvězdářů o dění v Plachého ulici se nelze divit, neboť už věhlasný německý astronom a průkopník astrofyziky Johann Karl Friedrich Zöllner (1834-1882) se mimo astronomií zabýval nejen studiem lidského vnímání (odtud tzv. Zöllnerova iluze) ale i paranormálních jevů, označovaných tehdy za „zjevy mediální“, podobně jako ve 20. letech minulého století náš psychiatr MUDr. Jan Šimsa.

Ale záhadnými jevy v domech a bytech se zabýval též francouzský astronom a popularizátor vědy Camille Flammarion (1842–1925), autor publikace Strašidelné domy (nakladatelství Miroslav Láth, Praha 1924) kde se věnuje „předmětu, který je sám v sobě mnohem složitější a mnohem pilněji pozorován, než by kdo myslil. Vynasnažil jsem se všemožně zhustiti tyto důležité případy v jedinou knihu a předkládám je s důvěrou vědecké a filosofické pozornosti.“ K tomu je třeba zde podotknout, že pardubickou hvězdárnu, která se stala první lidovou hvězdárnou v českých zemích vůbec, založil Artur Kraus po vzoru svého učitele Camilla Flamariona. Stěžejním a zlomovým obdobím pro mladého Artura Krause při pobytu ve Francii bylo totiž studium u Flamariona, jenž u něho podnítil zájem o astronomii, která se mu až do konce života stala vášní a zálibou. Přičemž se Artur Kraus stejně tak jako o meteory a komety zajímal rovněž o kulové blesky, jejichž záhadná existence je některými skeptiky z řad vědecké obce dodnes zpochybňována. Odkaz

Místní i celostátní tisk pojal události v Plachého ulici jako nevídanou senzaci a žurnalisté bombardovali čtenáře články s titulky „Budějovické strašidlo“ nebo „Záhada v domě fiakristy“, což vyvolalo v Budějovicích rozruch a před domem v Plachého ulici se srocovaly davy zvědavců. Takové titulky jsou dodnes uváděny v popularizačních textech o regionální historii, ale bez přiloženého facsimile původních novin, tedy bez naskenované reprodukce (věrné kopie) původní novinové stránky. Jak z policejních protokolů mělo vyplývat, při hledání viníka četnictvo k těmto událostem přistupovalo ryze pragmaticky s cílem odhalit podvod. Policejní hlídky inkriminovaný byt i celý dům několikrát prohledaly, pátraly po skrytých mechanismech, nějakých táhlech či provázcích, jimiž by mohl někdo pohybovat nábytkem, či dutých stěnách, kterými by se daly podivné zvuky objasnit. Žádný mechanismus však nenašly. Policie tehdy podrobila výslechu fiakritstu Ernesta, jeho manželku i podnájemníka. V policejních hlášeních se pak objevilo podezření, že strůjcem strašidelných jevů mohlo být jedno z dětí, které takto reagovalo na přísnou rodinnou výchovu fiakristovu. Avšak případ byl nakonec odložen jako nevyřešený, bez jednoznačného viníka, neboť žádné konkrétní osobě se prokázat vinu, přes veškerou snahu vyšetřovatelů, nepodařilo.

Čtenáře novin skeptici upozorňovali, že v domě žily děti pod velmi přísnou autoritativní výchovou a samovolný pohyb předmětů, laickou veřejností označovaný za řádění poltergeista, interpretovali jako projev potlačené agrese, hysterie, nebo nevědomého odporu mladých členů domácnosti vůči přísnému otci, což ve skutečností žádný fyzikální jev nemohlo objasnit. Podle některých lékařů, co se v tisku pustili do spekulací, aniž by pozorovaným úkazům byli přítomni, se u členů rodiny měla vyvinout sdílená „úzkostná porucha“, kdy za zdejším strašením bylo třeba hledat sugesci. Nejčastěji poukazovali na možnost masové psychózy a za zdejšími událostmi viděli jen promyšlené mystifikace ze strany tehdejšího podnájemníka nebo dětí. Naproti tomu reportéři z nejrůznějších novin, kteří inkriminovaný byt osobně navštívili, popisovali nejen záhadné klepání a bouchání ve stěnách či v podlaze, ale i před jejich zraky poletující hrnky a všelijaké nádobí, dokonce převrácené židle a stůl, kterých se nikdo z přítomných nedotýkal.

Inu, potlačená agrese, hysterie, nebo nevědomý odpor mladých členů domácnosti vůči přísnému otci, to všechno může charakterizovat psychický stav účastníků zdejších událostí. Ale nic z toho bez pomoci složitých technických zařízení, ani táhel či provázků, není příčinou pohybu těles. Že může v domě kuna běhající po půdě způsobit zvuky podobné dupání, to není nic výjimečného, s tím se můžeme i dnes setkat někde na venkově. Ale nad tvrzením skeptiků, že klepání či bouchání ve skříni, v podlaze a ve stěnách fiakristova bytu způsobily myši, nad tím už zůstává rozum stát. Natož aby nějaká sugesce či psychóza stála za samovolným pohybem předmětů. K tomu je zapotřebí fyzikální síly jako vektorové veličiny, která vyjadřuje vzájemné působení těles, může způsobit změnu rychlosti nebo směru pohybu tělesa, případně jeho deformaci, tedy změnu tvaru, jak o tom hovořil při studiu záhadných jevů dříve již astronom Zöllner. A ignorovat tento fakt v době, kdy věda již přicházela s kvantovou mechanikou pro děje v atomovém a subatomovém měřítku, teorií relativity pro popis prostoru, času a gravitace, ale i s přechodem od čistě klasického, deterministického pohledu k modernímu pravděpodobnostnímu popisu přírody, to nebyl žádný projev skepticismu. To byla snaha tehdejších Všeználků přesvědčit budějovické občany, hovorově Budějčáky o tom, že žádné jevy či úkazy, které by vědecká obec nedokázala objasnit, prostě a jednoduše neexistují.

Samozřejmě takovýchto jevů, podobných těm z Plachého ulice, bylo v českých zemích v minulosti pozorováno více. Ovšem o řadu jejich popisů, obsahující cenné informace, ještě před pár lety dohledatelných na netu, nás paradoxně připravil vývoj, spojený s technickým a technologickým pokrokem a různá nařízení. Jak to laické veřejnosti vysvětlují odborníci, mnoho starých stránek je sice stále dostupných přes webové archivy, ale při běžném hledání se objeví až velmi hluboko, nebo vůbec. Ve skutečnosti se často mluví o tom, že viditelná část webu ve vyhledávačích je jen pouhou podmnožinou existujícího obsahu, kdy díky algoritmům relevance bývají starší stránky považovány za méně užitečné, i když obsahují pro badatele cenné informace o lidmi pozorovaných záhadných jevech. A pokud na starou stránku nikdo neodkazuje, její hodnocení klesá. Velkou roli zde hrají i technické změny, neboť některé staré weby používaly zastaralé technologie, které ztěžují indexaci.

A tak základní informace o anomálních jevech, entuziasty označovaných za záhadné, které se po Sametové revoluci objevovaly hlavně v regionálním tisku a některých televizních zmínkách, nejsou dnes na netu pro laika k dohledání. Zrovna tak mnoho českých novin z 90. let není plně fulltextově digitalizováno a internetové vyhledávače prohledávají jen malou část jejich obsahu, kdy obrovské množství starých stránek na internetu sice existuje dál, ale nejsou aktivně indexovány, nebo jsou dostupné jen při velmi specifickém zadání. Ovšem většina změn pochází z obchodních a technických rozhodnutí Googlu, která přinesla větší důraz na autoritativní zdroje, zobrazování přímých odpovědí místo odkazů, preference velkých webů před malými nezávislými stránkami a integrace AI odpovědí do vyhledávání. A tak si tu vesele žijeme v informační bublině, kdy vidíme jen část informací, vybranou algoritmy, což více méně připomíná Ministerstvo pravdy, zaměřené na manipulaci informací a přepisování reality z Orwellova románu 1984, tedy tu část z Orwellových myšlenek, kterou dnes řada čtenářů považuje za nejvíce nadčasovou.

Webový vyhledávač tak dnes vrací jen obecné stránky o poltergeistech, nikoli třeba odkaz na konkrétní televizní reportáž o událostech z obce Prace u Brna, kde roku 1996 (to již existovaly první významné české weby, například Seznam.cz, který byl spuštěn toho roku), v domě paní Ludmily Cenkové mělo docházet k nevysvětlitelným jevům. Poletovaly tam talíře a hrnky, ba tam i vajíčka vyskakovala z rendlíku, jako kdysi v domě rodiny Růžičkových z Mikulova před udivenými četníky brambory vyskakovaly z hrnce (viz minulý článek). Veřejně dostupné internetové zdroje však dnes neposkytují odkaz na obsah těchto reportáží, při běžném vyhledávání se objevují jen nepřímé zmínky. Přitom však byl tento případ medializován ve zpravodajství TV Nova, v pořadu Nadoraz na České televizi (ČT1) i v pořadu Klekánice na ČT2. Kdy žádné informace převzaté z reportáží o těchto podivných úkazech, odvysílaných na českých televizních stanicích, po selekci zdrojů vyhledávačem, který převádí dotazy do matematických vektorů významů a weby hodnotí podle toho jak „lidem pomáhají“, nám Google dnes již nevyhledá.

Programátoři, výzkumníci nebo digitální archiváři mají k dispozici nástroje, které jim umožňují najít webové stránky, které běžný uživatel přes Google nenajde. Což ještě neznamená, že dokážou všechna omezení obejít. Přesto zde není radno s kompilací otálet, neboť každá stránka bez archivace může být nenávratně ztracena. Jenže na tom by musela mít při zahájení výzkumu anomálních jevů zájem vědecká obec. Toho se u nás však v dohledné době nejspíše nedočkáme, poněvadž drtivá většina akademiků, placených z našich peněz, jak se hezky česky říká „nehodlá překročit svůj vlastní stín“, když po dlouhá léta v rámci tzv. vědeckého materialismu prohlašovali, že anomální jevy, v tisku označované za nevysvětlitelnou záhadu a všelijaké strašení či řádění poltergeista, vlastně neexistují, že jsou to mýty a hloupé legendy. Ale pokud jde o zastánce názoru, že se naše vědecké ústavy nemůžou snížit k tomu, aby řešily nějaké záhady, rád bych jim oponoval citací výroku zakládajícího člena klubu skeptiků Sisyfos, astrofyzika a pracovníka Fyzikálního ústavu Akademie věd RNDr. Jiřího Grygara, jinak též prologu knihy Případ Austerlitz 1805, Staré legendy a nová fakta: „Kdyby mi vadilo, že se někdo věnuje záhadám, nemohl bych se vůbec zabývat vědou, protože podstatou vědecké práce přece je luštění záhad.“ https://zlatovna.cz/zpravy/pr/novafaktanepublikovaneskutecnosti.fqgm?utm_source=chatgpt.com#

Možná však našim akademikům křivdím. Možná jen čekají na to, až nějaká další zoufalá osoba, jako Ludmila Cenková z Prace u Brna, na televizních obrazovkách začne znovu hořekovat : „Nakonec přišel pan farář, všechno to tady vysvětil, no, a děje se to dál. Proč, proč tady? Já bych chtěla vysvětlení. Já bych chtěla, aby to už konečně odešlo pryč !“

POST SCRIPTUM

Značný ohlas ve vědeckých kruzích měla kniha The Haunted: A Social History of Ghosts (Strašení: sociální dějiny duchů), prvně vydaná nakladatelstvím Palgrave Macmillan v Londýně roku 2007, jako populárně-naučná práce britského historika Owena Daviese. Kde zasazuje historii duchů do jejich širšího sociálního a kulturního kontextu a zkoumá, proč je víra v duchy stále živá a společensky relevantní. Kdy také sleduje, jak se v Anglii (a částečně Evropě a USA) v průběhu staletí mění víra v duchy a to, co lidé považují za „strašidelné“. Setkání s poltergeistem coby „hlomozícím duchem“, projevujícím se primárně akusticky, se podle profesora sociálních dějin Owena Daviese masověji objevují od 16. století. A lze s Daviesem souhlasit v tom, že u historie duchů se nejedná o příběh úpadku, na rozdíl od příběhu příbuzných nadpřirozených bytostí.

V roce 2003 průzkum MORI zjistil, že 38 procent britské populace věří v duchy a že 19 procent populace nějaké vidělo, cítilo nebo slyšelo. V následujícím roce 42 procent lidí dotazovaných ICM uvedlo, že v duchy věří, zatímco průzkum Populus v roce 2005 měl zjistit o něco nižší číslo, totiž 34 procent. Ve skutečnosti však od 50. let 20. století průzkumy veřejného mínění ukazují stálý nárůst víry v duchy mezi Brity. V roce 1950 průzkum Gallupova institutu ukázal, že pouze 10 procent lidí si myslelo, že duchové existují a pouze 2 procenta uvedla, že nějaké viděla. Průměrné hodnoty z průzkumů Gallupova institutu od té doby ukazují, že 19 procent lidí v 70. letech 20. století uvedlo, že věří v duchy, v 80. letech 20. století to bylo 28 procent a v první polovině 90. let 31 procent. Nárůst víry v duchy se jeví ještě překvapivější, když se porovná s jinými nadpřirozenými koncepty, které byly v minulosti široce přijímány. Například v 70. letech 20. století 11 procent lidí uvedlo, že věří v černou magii, kdy se toto číslo v průzkumech až do roku 2005 mění na pouhé 1 nebo 2 procenta. Odkaz

Kniha Poltergeists od Alana Gaulda a A. D. Cornella z roku 2018, kterou vydalo nakladatelství White Crow Books, obsahuje chronologický seznam 500 záznamů fenoménu, novináři označovaného za řádění poltergeista. Tento seznam tvoří přílohu knihy a uvádí ke každému případu základní charakteristiky a bibliografické zdroje, aby bylo možné jednotlivé události dále studovat. Autoři netvrdí, že všech 500 případů představuje prokázané paranormální jevy. Jejich cílem bylo shromáždit historické i moderní zprávy z různých zemí, zaznamenat jejich společné znaky, statisticky je analyzovat a pokusit se je rozdělit do různých typů (např. klasické poltergeisty, hauntings a přechodné případy). Důležité je také to, že autoři hodnotili kvalitu svědectví každého případu podle kritérií, jako je počet svědků, zda šlo o přímé či nepřímé svědectví a jak dobře byla událost zdokumentována. Snažili se tedy vytvořit systematickou databázi, nikoli pouze sbírku strašidelných příběhů.

Pro případ událostí označovaných za fenomén Poltergeist, i další témata na ně navazující, vznikl v zahraničí projekt MACRO-PK, jenž ve své podstatě vychází z parapsychologie, jako zásadní krok k legitimizaci studia těchto dosud nevysvětlených jevů. Podporou spolupráce, „přijetím vědeckého bádání a udržováním robustní databáze“ by měla tato iniciativa pomáhat uchovávat a analyzovat některé z „nejzáhadnějších událostí v lidské historii“. Klade si za cíl tuto mezeru překlenout tím, že poskytne neutrální, „datově podložený a akademicky rigorózní přístup“ k jejich studiu. Význam této iniciativy pak spočívá v potenciálu zachovat zde racionální přístup, založený na důkazech. MACRO-PK tak může přinášet informace každému, kdo se snaží o pochopení těchto událostí z vědeckého, historického či kulturního hlediska, i když třeba mezi stoupence parapsychologie nepatří. Pro zvídavé čtenáře zde odkaz: Odkaz