SPOLEČNOST: Stát nemá podporovat vědu
Tato úvaha je scestná. Lze ji odmítnout bez dalšího pouhým poukazem na to, že zkoumání zákonitostí přírody státu nepřísluší a úspěšný podnikatel má na výzkum a vývoj peníze vlastní. Dávat je tam bude, jinak se postupem času zařadí mezi podnikatele neúspěšné. Neúspěšní podnikatelé si žádné peníze nezaslouží – to je jasné samo o sobě. Peníze na inovace i jachty podnikatelům spravedlivě přidělují pouze zákazníci, banky či investoři, nikdo jiný to neumí, přitom i banky a investoři se často pletou.
Vím, že tyto argumenty zastánci státních intervencí nepřijmou a označí je za fundamentalistické – a to člověka nutí se do debaty pustit hlouběji.
Myšlenkový experiment
Čtenář nechť nyní prosím zcela uvolní uzdu své fantazii a přijme jako východisko, že státní věda povede k získání dobrých a občas i zcela vynikajících vědeckých výsledků. Redaktoři i čtenáři vědeckých časopisů si pomalu zvyknou na česká jména. Co se bude dít? Především dojde k obohacení veřejně přístupné studnice vědění, z níž čerpají nejen další čistě vědecké ústavy, ale i firmy, které jsou schopny vědecké poznatky převést do praktické podoby. Všechny firmy po celém světě.
Protože u nás bohužel v důsledku devastace společnosti trvající od roku 1939 do roku 1989 takové firmy nejsou, budou „českými“ vědeckými poznatky obohacovány vlastně jen firmy „cizí“. Dobrá, nebudeme malicherní a smíříme se s tím, že „český“ poznatek bude ztělesněn v „cizím“ výrobku, koneckonců z technologického pokroku máme přínos všichni. A když budeme chtít, vyrobíme si to podle „cizího“ vzoru také tak, je v tom přeci „česká“ myšlenka. Zde ovšem přichází hlavní zádrhel, který zastánci státní vědy zcela zamlčují nebo vůbec netuší, že existuje.
Problém patentové ochrany
„Cizí“ firma si totiž technologii, ve které využívá „českou“ myšlenku, nechá patentovat, a to i v České republice. Patent ovšem není jakési poklepání na rameno v duchu „to jste opravdu dobří“, patent znamená státem udělený monopol na využití chráněného vynálezu. Daňoví poplatníci, kterým nejde o peníze, se mohou kolem věhlasných vědeckých časopisů plných českých prací sejít na stadionu, mávat českými vlajkami a u zvlášť povedených objevů udělat nějakou tu mexickou vlnu. V případě patentovaného výrobku ztělesňujícího „českou“ vědu se jistě také budou moci dmout pýchou, pohled na cenovku je ovšem nepotěší. Se slevou pro „hodné a chytré“ Čechy se moc počítat nedá.
Takhle si to zastánci státní vědy nejspíš nepředstavují – opravdu se zdá, že o existenci patentů mají ponětí, celou záležitost si ovšem představují značně romanticky. Vědecké výsledky se rozpracují do technických aplikací, podá se patentová přihláška a „cizím“ firmám se jejich plány zhatí. Jenomže to vůbec není jednoduché. Obecně se má za to, že k získání patentu je nutno podat kdovíjaký intelektuální výkon. Není to nutné, patenty jsou obvykle pouhými průmyslovými aplikacemi vědeckých objevů, to v lepším případě, povětšinou však jde o značně triviální řešení zjevně plynoucí ze stávajícího vědění (jakkoli to patentové právo zapovídá). Takže zde by problém nebyl, toho je schopen kdekdo. Problém je v tom, že patent je nástroj platný pouze v té zemi, která ho udělila, takže pro každou obchodně zajímavou zemi je nutno jej získat zvlášť (i když existují mezinárodní dohody jako je tzv. Evropský patent, které proceduru zjednodušují).
Získání patentu pro celý obchodně zajímavý svět stojí asi 4 miliony amerických dolarů. Platí se správní poplatky a odměny právním zástupcům. A dále se každý rok platí za udržování patentu. A ani to není všechno – je velmi hezké mít patent třeba v USA, ale dohlížet, zda jej ostatní neporušují a případně svá práva vymáhat, je značně drahé. Pokud si tedy představíme, že by „české“ myšlenky měly být za státní peníze ztělesňovány v „celosvětově“ využitelných patentech, musíme si jako daňoví poplatníci ještě nemálo přišetřit. Je-li někdo k tomu připraven, měl by počítat s tím, že představa „jedna firma – jeden výnosný patent“ je nesprávná. Obvyklé je, že se patentuje průběžně všechno možné i nemožné, přičemž skutečného využití se dočká jen asi 5 % patentů. Firma Nokia, která je takovou ikonou evropských snílků o státem zařízené inovaci, vlastní 12 tisíc patentů – jen v ČR je za jejich pouhé udržování nutno ročně zaplatit na poplatcích nejméně 12 milionů korun (poplatky v čase výrazně rostou) a dále odměnu právníkům za jejich činnost. Jsou s tímto zastánci státní vědy srozuměni?
Stát znalosti prodávat neumí
Ještě je další možnost – česká firma nebude ztrácet patentováním čas a svými výrobky světové trhy zaplaví jako první, takže konkurence ji bude jen těžko dohánět. Nebo jen svůj vědecký poznatek výnosně prodá někomu, kdo už si patenty obstará.
Je zcela zjevné, že i kdybychom měli dostatek „českých“ vědeckých výsledků, k jejich výnosnému využití se „české“ firmy nedostanou. Žádná cesta od „českého“ vědeckého poznatku k „české“ technologické aplikaci, která by byla jiným nepřístupná, neexistuje. Už jen proto, že jeden vynález obvykle zahrnuje značný počet objevů a jeden výrobek značný počet vynálezů. Buď budou „české“ myšlenky využity těmi, kdo mají technologický náskok nebo bychom se jako daňoví poplatníci museli účastnit velké, dlouhá léta trvající patentové hry, a na to prostě nejsou peníze. A i kdyby se snad našly, ekonomické výsledky by se projevily s odstupem mnoha let až desetiletí. To už zase, doufejme, „znalostní ekonomika“ vyjde z módy.
Pokud se nás obhájci státní vědy snaží přesvědčit, že ve státních laboratořích budou produkovat poznatky, jež se prodají se ziskem soukromému sektoru, pak vzniká otázka, proč to má dělat stát. Je-li někde vidina zisku, investoři se tam hrnou, protože takových oborů není mnoho.
Státní podnikání navíc vznik soukromých firem v dotčeném oboru potlačuje. Nejúspěšnější ze státních vědeckých ústavů, Ústav organické chemie a biochemie Akademie věd ČR, má za své vynálezy tržby, které jen tak tak pokrývají náklady.
Kult vědy
Státní věda nám žádná dilemata typu patentovat nebo zaplavit trh nezpůsobí. Prostě proto, že má a bude mít všechny vlastnosti, které státní aktivity vykazují - plýtvání a nekvalita. Čtenáře Laissez Faire to nepotěší, ale existuje zákon o podpoře výzkumu a vývoje z veřejných prostředků, na jehož základě vznikl Národní program výzkumu, vývoje a inovací, k tomu řada institucí. Vznikly Zelená, Modrá a Bílá kniha, plus další dokumenty, jejichž četba je zcela skličující přehlídkou velikášství a naprostého neporozumění věci.
Celá státní politika vědy navíc jeví silné známky tzv. kargokultu, jevu popisovaného zejména v jihovýchodním Tichomoří, kde příslušníci technologicky méně vyspělých kultur věřili, že napodobením vnějších projevů pozorovaných u vyspělejších kultur dosáhnou stejných výsledků. Například po skončení 2. světové války simulováním všeho kolem letectví, včetně přistávacích drah, světelné signalizace pomocí ohně, radiokomunikace za pomoci dřevěných „sluchátek“, bambusových antén atp., lákali vojenská letadla se zásobami konzerv.* U nás dřevěná sluchátka nahradilo používání pojmů jako grant či spin-off. A aby nám dokázala, že to myslí s podporou českých podnikatelů upřímně, vláda do orgánů řídících „národní“ vědu a výzkum nominovala i lidi z firem Honeywell a Škoda Auto.
Věda má být soukromá
Aby bylo jasno – přínos vědy a technologického vývoje nepopírám. Popírám existenci přínosu vědy a technologického vývoje placených z daní. Úředník nemůže vědět, co zkoumat, aby se to vyplatilo, protože vědecké múzy jsou sice hodně svérázné, ale základní vkus mají – úředníky nelíbají.
I u nás nepochybně existuje řada firem, které jsou inovativní, zejména v oblastech, které nejsou tolik postiženy překážkami vstupu do oboru, tj. patentováním a silně přehnanými bezpečnostními normami. Tyto firmy časem zbohatnou natolik, že některé z nich přijdou i s významnými inovacemi. Čím méně budou zatěžovány daněmi, tím dříve se projeví.
* Poznámka určená zastáncům státní vědy – letadla nikdy nepřilétla!
Převzato z časopisu Laissez Faire se souhlasem redakce
Autor je farmaceut a právník
